Č. 6656.

Církevní věci. — Administrativní řízení (Slovensko): 1. O příslušnosti adm. úřadů ve sporech patronátních. — 2. O rozdílu mezi patronátem věcným a osobním a o promlčení patronátních závazků.
(Nález ze dne 20. června 1927 č. 13595.)
Prejudikatura: ad I.: Boh. 6476/27 adm.
Věc: Vidor Cs. v H. (adv. Dr. Mor. Fried z Levoče) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o patronátní břemena.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V roce 1910 obrátil se řím.-kat. farář, Karel H. ve V. na st-le se žádostí, aby jako patron dal provésti úpravy na farní budově a kostele ve V.; když na žádost tu dostal zápornou odpověď, obrátil se farář na hlavního služného ve Spišské Sobotě se žádostí, aby hrabě Hilar Cs. byl přinucen uznati svoje patronátní povinnosti a aby potřebné opravy na kostele, faře a hospodářských budovách dal provésti, pokud se týče, aby na opravy ty splatil potřebnou částku 20958 Kč 28 h. K odůvodnění své žádosti odvolal se farář na obsah kanonické visitace z roku 1832.
Po konaném šetření zamítl služnovský úřad ve Spišské Sobotě rozhodnutím z 8. dubna 1913 onu žádost, poněvadž, i kdyby patronát rodiny Cs-ské dle kanonické visitace trval, mohl by hrabě Hilar Cs. býti zavázán jenom k dodání potřebného dříví, dále poněvadž lesní majetek hraběte Cs. ve V., ke kterému patronátní práva a povinnosti nerozlučně přísluší, byl již v roce 1856 se všemi právy a břemeny prodán urbarialistům ve V., poněvadž dále býv. urbarialisté skutečně faráři dříví dodávají a poněvadž také patronátní břemena dle smlouvy z roku 1856 přešla na obec V.
Proti tomuto rozhodnutí podal farář odvolání, načež podžupan župy spišské rozhodnutím ze 14. května 1913 zrušil výrok hlav. služného, neuznávaje kompetenci adm. úřadů a odkázal faráře H. s jeho žádostí k řádnému soudu, poněvadž předmětem sporu prý jest, zda na základě smlouvy uzavřené roku 1856 přešla patronátní břemena od prodavatelů na kupitele, takže předmětem sporu není obsah a rozsah patronátního práva, nýbrž existence jeho a výklad smlouvy z roku 1856, což však podle právní praxe uznané také rozhodnutím král. kurie č. 5574/1902 a 5553/08 náleží na pořad soudní.
Proti rozhodnutí 2. instance odvolal se farář k adm. výboru býv. župy spišské, který rozhodnutím č. 938 z r. 1914 výrok 2. stolice potvrdil.
K dalšímu odvolání farářovu býv. uh. min. vyuč. rozhodnutím z 10. června 1914 uznalo příslušnost adm. úřadů v této záležitosti, zrušilo rozhodnutí adm. výboru č. 938/14 a rozhodnutí podžupanovo a vyzvalo adm. výbor, aby podžupanovi nařídil vydati nové meritorní rozhodnutí s výhradou apelace k adm. výboru a k min. kultu. Při tom vyslovilo min., že při posouzení této sporné věci jest vzíti v úvahu v prvé řadě kanonickou visitaci a že na tomto základě jest zjistiti, o jakém patronátě jest tu řeč, jmenovitě, zda patronátní právo nad v-skou řím.-kat. farou jest věcné (jus patronatus reale), anebo rodové potažmo rodinné (gentilium vel familiare). Tuto otázku nutno přezkoumati proto, poněvadž na ní závisí, kdo jest subjektem patron, práva. Po rozřešení této otázky jest dále vyšetřiti, jaký význam má presentace ze 24. září 1908 a zda trhová smlouva z r. 1856 způsobila a mohla vůbec způsobiti takovou změnu v patronátu, která má vliv na vykonávání, pokud se týče na přenesení patron. práva. Konečně jest zjistiti i to, jaká práva vykonával a vykonává patron vůči kostelu pod jeho patronátem stojícímu a jaké povinnosti konal nebo koná. Poněvadž tyto otázky se vztahují na právní poměr patronátu, jakož i na jeho rozsah a obsah, náleží věc podle výroku min. rady jako tehdejšího příslušného orgánu z 23. června 1897 do působnosti adm. úřadů. Výrok kurie č. 5553/1908, na který se rozhodnutí podžupanovo odvolává, nemá významu pro řešení této věci, poněvadž podle tohoto výroku kurie jest předmětem rozhodování soudů jenom otázka majetkoprávní, zda závazek z patron. poměru plynoucí obtěžuje jeden nebo druhý majetek aneb oba, a v jakém poměru se závazek takový na oba majetky má rozděliti; náleží tedy do oboru soudu rozhodovati jen tehdy, jde-li o rozsah břemene na nemovitosti váznoucího. To však předpokládá, že již jest řeč o reálním břemenu a o jeho zajištění, kdežto v případě v-ském jest na sporu otázka, zda o reálním břemenu vůbec může býti řeč.
Toto rozhodnutí min. bylo vyřízením podžupana župy spišské ze 3. července 1914 doručeno stranám prostřednictvím služn. úřadu ve Spišské Sobotě. Zároveň zrušil podžupan rozhodnutí služného ve Spišské Sobotě z 8. dubna 1913 a nařídil služn. úřadu, aby ve smyslu pokynů, daných min-em vykonal další šetření a pak nové rozhodnutí vydal.
Po konaném šetření rozhodl hlavní služný ve Spišské Sobotě dne 30. listopadu 1916 tím způsobem, že žalobu Karla H. odmítl, poněvadž patronátní právo nad řím.-kat. církví ve V. podle obsahu kanonické visitace jest patronátem reálným, s majetkem spojeným, takže subjektem patronátního práva jest toho času býv. urbariální obec ve V., která smlouvou z 22. ledna 1816 příslušný majetek v tehdejším jeho stavu se všemi právy a břemeny koupila, a byla tedy touto smlouvou otázka patronátu úplně změněna a patronátní práva a břemena přešla na kupitele, čemuž svědčí i 4. bod této smlouvy, dle něhož prodavatelé jsou na vždy zbaveni všech práv a závazků s prodanou nemovitostí spojených. Rodina Cs-ská nevyhradila si tedy patron. práva a nemá presentační listina z r. 1908 proto žádného významu stran oprávněnosti k výkonu patron. práva. Kromě této presentační listiny hrabě Hilar Cs., resp. rodina Cs-ská dosud nějakých práv vůči kostelu ve V. nevykonávala, ani dle souhlasné výpovědi obou stran od roku 1856 žádných patron. povinností neplnila, ba v roce 1875 hrabě Augustin Cs. dokonce rozhodně odmítl nésti patron, břemena, kdežto urbarská obec dle svého udání od roku 1856 stále poskytovala řím.-kat. faráři dříví jemu patřící.
Proti tomuto rozhodnutí podal farář H. opět odvolání, načež podžupan spišské župy rozhodnutím č. 3200 z r. 1917 výroky služného změnil a vyslovil, že farář se svojí pohledávkou nemůže býti odmrštěn ani z důvodu, že v-ský majetek přešel na býv. urbarialisty tamtéž, ani z důvodu promlčení, a uložil hlavnímu služnému, aby vynesl pravidelný prvostupňový výrok ohledně existujících patron. břemen, resp. jejich rozsahu a peněžní protihodnotě. V odůvodnění bylo uvedeno, že podle kan. visitace patronem jest rodina Cs-ská, resp. tam označená její větev, která svoje patron. právo vykonává jedním svým členem, kterým jest nyní hrabě Hilar Cs. Názor, jakoby patron. břemena byla smlouvou z r. 1856 přešla na býv. urbarialisty, není správný, poněvadž mezi dvěma právními subjekty nemůže jeden z nich jednostranně změniti majetkoprávní poměry tak, aby od dosavadních svých povinností se osvobodil tím, že na svoje místo ustanoví osobu třetí. Zástupce církve ke změně patron. břemen souhlasu nedal; změna v osobě vlastníka mohla by tedy docíliti jen to, že oprávněná církev by se mohla obrátiti se svojí pohledávkou na starého majitele a že starý majitel, kdyby byl k placení přinucen, mohl by si vymoci náhradu od nového majitele. To však nemůže brániti církvi v tom, aby svůj nárok uplatňovala na základě poměru bez jejího souhlasu změněného. Změna v osobě majitele tedy není příčinou, pro kterou by žaloba proti Hilaru Cs. mohla býti odmítnuta. Stejně není správné, dovolává-li se prvá stolice, třebas ne výslovně, promlčení, poněvadž prý od roku 1856 hrabata rodiny Cs-ské patron. břemen nenesla. Neboť patron. břemena nekonají se nepřetržitě, nýbrž čas od času, jak potřeba se vyskytne. Promlčení tedy nepočíná od posledního výkonu povinnosti, nýbrž od doby, kdy žádost za splnění povinnosti byla odmítnuta (rozhodnutí kurie č. 5846 z r. 1895). Jelikož dle jednohlasné výpovědi svědků hrabě Agost Cs. dopisem z 15. ledna 1875, byv toho roku jako zástupce patronátní rodiny vyzván nésti patronátní břemena, odmítl tak učiniti, byla by se promlčecí lhůta, činící při církvích 40 roků, skončila teprve 14. ledna 1915; avšak žaloba, která se nyní projednává, byla podána již 2. ledna 1912, tedy před plynutím promlčecí doby. Následkem toho musil výrok 1. stolice býti změněn. Jelikož pak 1. stolice opomenula pojednati o otázce, zda jinak patron. břemena existují, a pakli ano, v jakém směru a rozsahu a jaká jest jejich peněžitá protihodnota, a poněvadž 2. stolice nemůže vynésti druhostupňový výrok o otázkách, o nichž nerozhodovala ještě stolice 1., bylo nutno uložiti stolici prvé, aby ohledně těchto otázek rozhodla.
Proti tomuto rozhodnutí podžupanovu podal Hilar Cs. odvolání k adm. výboru, načež adm. výbor župy spišské rozhodnutím z 9. října 1917 výrok 2. stolice schválil již z té příčiny, že obžalovaný nevznesl námitky proti tomu, zda on, jako zástupce patronátní rodiny správně byl žalován a předvolán, což dosud ani nebylo předmětem řízení a poněvadž druhostupňový výrok jenom vyslovil, že ani přenesením majetku, ani promlčením patronátní břemena nepřestala. Všechny důvody druhostupňového výroku uznávají se za správné. Rozhodnutí bylo připojeno poučení, že proti němu jest možná apeláta do 15 dnů k min.
Do rozhodnutí toho podal hrabě Hilar Cs. také skutečně apelaci na býv. uher. min. vyuč., která však po převratu zůstala nevyřízena.
Podáním z 15. října 1922 obrátil se spišský biskup na min. škol. se žádostí, aby v přítomném sporu bylo vydáno min. rozhodnutí, načež žal. referát min. škol. vydal nař. rozhodnutí tohoto znění: »Přezkoumav revisionální žádost Hilara Cs., podanou proti rozhodnutí adm. výboru býv. župy spišské z 9. října 1917, neshledal referát min. škol. příčiny ke změně rozhodnutí 3. stolice z těchto důvodů: a) kanonická visitace z r. 1832 výslovně mluví o patronátu rodiny Cs-ské. b) st-l, byv vyzván býv. služn. úřadem ve Spišské Sobotě, vůbec nepředložil opisu donační listiny z roku 1651, ze které by se dalo zjistiti, že darování majetku v-ského bylo spojeno s reálním patronátním břemenem. c) St-l vykonával nerušeně právo patronátní i po prodeji urbariálního lesa obci V. a nemůže takto ve smyslu rozhodnutí kurie č. 4630/1893 osvobozením od závazku urbariálního — prodejem lesa z r. 1856 s urbariálním břemenem na něm váznoucím — uvaliti břemena patronátní na jiného. d) Okolnost, že nynější patron Hilar Cs., jako nikoliv prvorozený, patronátní právo v roce 1908 vykonával na základě rodinné smlouvy z roku 1902, nasvědčuje tomu, že právo to bylo vykonáváno hlavou rodiny bez ohledu na vlastnictví majetku.«
Do tohoto rozhodnutí je podána stížnost, o níž nss uvážil takto:
1. Žal. úřad v nař. rozhodnutí sice praví, že rozhoduje o odvolání st-lově jako o revisionální žádosti, která by v době vydání nař. rozhodnutí byla ovšem vzhledem k § 3 a 12 zák. čl. XX: 1901 a § 2 zák. č. 2/1918 nepřípustná; nss neshledal však v tomto postupu žal. úřadu důvodu k nějakému opatření, kdyžtě ze znění nař. rozhodnutí je zřejmo, že žal. úřad zabýval se podáním st-lovým meritorně jako stolice odvolací v řádném pořadu instančním.
2. Vzhledem k tomu, že nař. rozhodnutí se dovolává rozhodnutí uherské kurie, vytýká stížnost, jestliže v takových věcech má býti rozhodujícím názor kurie, že měly úřady správní vůbec se prohlásiti nepříslušnými a že měly otázku tu odkázati k řádným soudům. Mimo to uvádí stížnost na jiném místě, že sporná otázka může býti řešena jenom kontradiktorním řízením před civilním soudem. Námitkou touto vytýká tedy stížnost inkompetenci správních úřadů, tudíž zmatečnost nař. rozhodnutí. Této výtce zmatečnosti nestojí v cestě, že již býv. uher. min-em vyuč. bylo dne 10. června 1914 rozhodnuto ve prospěch kompetence úřadů správních.
Vzhledem k této námitce, jakož i z úřední povinnosti své musil nss zkoumati, zda žal. úřad (resp. úřady správní vůbec) byly k rozhodování o přítomném sporu příslušny, anebo zda řešení sporu toho náleží na pořad práva před řádnými soudy. V tomto směru uvážil nss takto:
Kompetencí úřední ve věcech patronátních a zejména hranicí příslušnosti mezi úřady správními a řádnými soudy zabýval se nss již v nál. Boh. 6476/27 adm., kde vyslovil právní názor, že kompetence řádných soudů na Slov. rozhodovati o sporech patronátních, omezuje se toliko na případy, kde jde o soukromoprávní spor o vlastnictví k patron. právu, tedy o to, koho jest s hlediska soukromoprávního pokládati za subjekt patron. práva, kdežto adm. úřadům přísluší rozhodovati tam, kde je mezi orgány státní správy a třetí soukromou osobou spor o právní existenci a rozsah patron. práv a závazků. Při tomto názoru setrvává nss i v daném případě. Aplikuje-li se uvedený právní názor na daný případ, dospěje se k těmto výsledkům:
V daném případě nejde o soukromoprávní spor mezi st-lem a obcí V. o to, zda prodejem v-ského — kdysi cs-ského — majetku přešly také patronátní závazky stran kostela a fary ve V. na kupitele (obec), nýbrž předmětem rozhodování adm. úřadů byla naopak veřejnoprávní otázka o právní existenci a rozsahu patron. závazků st-tových. Rozhodovati o této věci však podle toho, co bylo řečeno shora, příslušelo do pravomoci adm. vrchností.
Uznav takto příslušnost správních úřadů k řešení přítomného sporu, musil tudíž nss nař. rozhodnutí podrobiti svému meritornímu přezkoumání.
3. Nař. rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí adm. výboru z 9. října 1917; tímto rozhodnutím opět bylo potvrzeno rozhodnutí podžupana č. 3200/17, kterým tento toliko vyslovil, že faráře H. nelze se žádostí jeho odmítnouti ani vzhledem k prodeji z r. 1856 ani pro domnělé promlčení, kdežto jinak podžupan teprve uložil služnému, aby vydal prvostupňový výrok o existujících povinnostech patronátních. Z toho jde, že nař. rozhodnutím nebylo vůbec ještě rozhodnuto o rozsahu patron. povinností ani o osobě zavázaného, nýbrž že v rozhodnutí tom jest spatřovati toliko jakýsi předchozí, (mezitímní) výrok, kterým úřad chtěl vyřešiti dvě otázky, jež pokládal za směrodatné pro rozhodnutí konečné. Nař. rozhodnutím bylo tedy jenom vysloveno, že farářem vznesený nárok nelze odmítnouti ani z důvodu trhové smlouvy z r. 1856 ani z důvodu promlčení. Předmětem rozhodování nss-u je tedy jenom otázka, zda tento výrok je po právu.
a) Pokud jde o onu trhovou smlouvu z r. 1856, jest uvésti toto:
I st-l uznává, že do onoho prodeje z r. 1856 patronátní práva i povinnosti stran kostela ve V. příslušela hrabatům Cs-ům, tvrdí však, že tu šlo o patronát reální, váznoucí na majetku cs-ském ve V., pročež prý prodejem majetku toho smlouvou z roku 1856 také patronátní břemena přešla na nového vlastníka (obec). Úřady opět stojí na stanovisku, že tu jde o patronát rodový, který neváznul na onom majetku a který proto také prodejem majetku nepřešel na nového majitele. Svůj závěr o tom, že tu šlo o patronát osobní (rodový), a nikoliv reálný, opírá žal. úřad v prvé řadě o kan. visitaci z r. 1832 a to po názoru nss-u právem, když přec kan. visitace z roku 1832 označuje za patrona kostela »excelsam familiam comitum Cs.«, tedy hraběcí rodinu Cs. a nikoliv, jak jinak obvyklo, »dominum terrestrem«, nebo »dominium terrestre«, takže toto znění kan. visitace podává dostatečný podklad pro shora zmíněný závěr žal. úřadu. Pokud stížnost poukazuje k dodatku obsaženému v kan. visitaci: ». ... actu Domum Hotkocensem ...«, jest z tohoto bližšího určení jenom patrno, že jím mělo býti vyjádřeno, která větev hraběcího rodu Cs-ského má patron. právo vykonávati, aniž tím měla a mohla býti změněna povaha onoho patron. práva jako rodového (osobního).
Šlo-li však o patronátní právo osobní (rodové) a nikoliv o patron. právo reální, pak nemohla se ho již pro tuto jeho povahu dotýkati trhová smlouva z r. 1856, pročež také břemena s patronátem tím spojená nelze zahrnouti mezi ona »břemena«, která podle smlouvy z r. 1856 na nového vlastníka přešla.
b) Pokud jde o eventuelní promlčení, uvážil nss, že — i kdyby se vůbec podle práva platného na Slov. připustila zásadně možnost promlčení patronátních závazků —, počíná promlčení to nikoliv datem posledního plnění závazků patronátních, nýbrž teprve datem odepření takovéhoto plnění. Takové odepření pak stalo se podle shodných údajů jak st-le tak úřadů teprv roku 1875, takže by promlčecí lhůtu bylo počítati od roku 1875. Jelikož dále stran plnění ve prospěch katolické církve činí promlčecí lhůta 40 roků (srovnej: Almási, Ungar. Privatrecht 1923 a Raffay, A Magyar Magánjog ...), byla by promlčecí lhůta uplynula teprve roku 1915, a bylo tedy promlčení přerušeno tím, že již před touto dobou daný spor byl vznesen na příslušné úřady. Je tedy i v tomto směru stanovisko úřadu ve shodě se zákonem.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Tím ovšem není prejudikováno rozhodnutí otázky, zda závazek, jehož plnění se řím.-kat. farář ve V. proti st-li in concreto domáhal, vůbec vznikl nebo nevznikl, případně v jakém rozsahu — při kteréžto otázce by případně bylo hleděti také k obsahu donační listiny o konkrétním patronátním právu, — kdyžtě podle toho, co bylo o obsahu nař. rozhodnutí řečeno již shora, o této otázce nebylo v adm. postupu instančním dosud vůbec rozhodováno.

Citace:

č. 6656. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 70-75.