Č. 6869.

Veřejní zaměstnanci: * Předpisy §§ 6 a 7 vl. nař. č. 428/20 neposkytují právního nároku na zaopatřovací požitky oněm úředníkům a zřízencům úřadů v § 1 tohoto nař. jmenovaných, kteří v den účinnosti zák č. 269/20 službu nevykonávali.
(Nález ze dne 10. listopadu 1927 č. 23109). Prejudikatura: Boh. 1678/22 adm.
Věc: Michal T. v K. proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. kom. Dr. Jak. Skála) stran přiznání odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl před převratem poštovním podúředníkem v Košicích. V roce 1919 se zúčastnil stávky poštovních zaměstnanců; výměrem řiditelství pošt v Bratislavě z 25. dubna 1919, spolupodepsaným vládním referentem pro pošty a telegrafy, bylo mu sděleno, že se považuje dle platných předpisů, jako by se byl beze všech nároků služby dobrovolně vzdal, a že tedy jest z pošt. služby propuštěn; jeho služ. požitky byly zastaveny.
Podáním z 27. června 1920 žádal st-l, aby byl ve smyslu zák. č. 269/20 zpět přijat do státních služeb. Podáním z 30. prosince 1925 žádal, aby byl ve smyslu zák. č. 269/1920 pensionován. — — — —
Nař. rozhodnutím bylo st-li sděleno, že nemůže býti přihlíženo k jeho žádosti o úpravu poměru podle zák. č. 269/20 (převzetí do čsl. státní služby poštovní nebo pensionování), poněvadž byl pro účastenství na politické stávce pošt. zaměstnanců na Slov. v r. 1919 pravoplatně z pošt. služby propuštěn a nebyl tudíž v době, kdy uvedený zákon vešel v platnost (t. j. 1. května 1920) v nijakém poměru vůči čsl. státu, jak to §§ 2 a 4 cit. zák. vyžadují, takže se zákon tento naň vůbec nevztahuje.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Dle § 6 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., jehož se st-l pro odůvodnění svých nároků dovolával, budou úředníci a zřízenci, kteří u úřadů v § 1 uvedených v čas působnosti tohoto zákona službu vykonávají a žádost za své ustanovení sice včas podali, ale nebyli ustanoveni, dáni na odpočinek. Zákon stanoví pak dále, jaké pens. požitky jim budou vyměřeny.
Dle doslovu zákona jest nárok na přeložení na odpočinek závislým na následujících podmínkách: 1.) že dotčení úředníci a zřízenci v čas působnosti tohoto zák. službu vykonávali, 2.) že žádost za své ustanovení včas podali, 3.) že ve státní službě čsl. ustanoveni nebyli. Není-li některá z těchto podmínek splněna, není nárok na přeložení na odpočinek dán.
St-l sám uznává, že i když mu byl doručen výnos řiditelství pošt v Bratislavě z 25. dubna 1919, spolupodepsaný vládním referentem pro pošty, konal dále službu jen do polovice měsíce září 1919, kdy pro neznalost slov. jazyka byl přednostou úřadu propuštěn. St-l tedy ani netvrdí, že v den, kdy zák. č. 269/1920 vešel v účinnost, službu konal; ze spisů správních se rovněž podává, že st-l v té době službu nevykonával. Není tedy již podmínka svrchu sub 1. zmíněná splněna.
— — —
Pokud pak se st-l dovolává předpisů § 2, bodu 2, odst. 1 vl. nař. ze 6. července 1920 č. 428 Sb., míjí se stížnost cíle, ježto nařízení to sta-noví sice, kteří úředníci a zřízenci mají žádost za své ustanovení podati, nezakládá však žádných nových nároků na poskytnutí pensijních požitků.
Je sice pravda, že § 6 vl. nař. č. 428/1920 v 1. větě stanoví, že úředníci a zřízenci, kteří řádně a včas se přihlásivše nebyli ustanoveni, mají býti dáni na odpočinek. Věta druhá však stanoví, že zaopatřovací požitky vyměřuje podle předpisu § 6 zák. ústřední úřad (§ 5, odst. 1). Druhá věta tohoto odstavce odkazuje tedy posouzení nároků na zaopatř. požitky do mezí zákona, když stanoví, že ústřední úřad požitky ty vyměřuje podle § 6 zák. Stejně stanoví i § 7. odst. 2. cit. nař. ohledně úředníků a zřízenců, kteří již orgány býv. státu uher. byli ustanoveni — do skupiny této patří i st-l — že o vyměření zaopatř. požitků platí ustanovení §§ 6 a 7, odst. 1. zák. Nař. č. 428/1920 neskytá tedy žádných nových nároků na zaopatř. požitky, nýbrž odkazuje prostě v § 7, odst. 2. poslední větě v tomto směru na předpis § 6 a § 7 zák. č. 269/1920.
Sluší-li pak nárok st-lův na přiznání pens. požitků posouditi jedině dle § 6 a 7 zák. č. 269/1920 a není-li jeden z nezbytných předpokladů nároku takového stanovených v § 6 cit. zák. — jak výše dovozeno — dán, pak nelze říci, že nař. rozhodnutím bylo nějaké st-lovo právo ve smyslu § 2 zák. o ss porušeno.

Citace:

č. 6869. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 445-447.