Č. 6663.

Samospráva obecní: Má dědic oprávněného podílníka obecního statku, po zrušení ob. statku, nárok na podíl na výtěžku podle § 4 zák. č. 421/19?
(Nález ze dne 22. června 1927 č. 13794.)
Prejudikatura: Boh. 4567/25 adm.
Věc: Osada města P. se Starým Městem proti zemskému správnímu výboru v Praze stran náhrady za užitky z obecního statku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Betty R. nabyla dědictvím po svém v listopadu 1918 zemřelém otci Kristiánu P. na základě odevzdací listiny z 8. února 1919 dům č. p... v P., s nímž spojeno bylo právo na odběr dříví z lesa, patřícího jako obecní statek osadě, kterou tvoří městské části P. město a Staré Město. Podle zák. č. 421/19 o přeměně obecního statku v kmenové jmění obecní toto podílnické právo zaniklo. Podáním z 12. září 1924 žádala Betty R. u osadního zastupitelstva, aby jí jako jediné nynější vlastnici onoho domu byl přiznán podíl na dříví, respektive odškodnění za zrušené oprávnění na tento podíl, připadající na tento dům. Osadní zastupitelstvo o žádosti té věcně nerozhodlo, nýbrž postoupilo ji obecnímu zastupitelstvu v P., poněvadž více než polovina členů osadního zastupitelstva byla ve věci interesována a tudíž z jednání a usnášení o věci té vyloučena. Obecní zastupitelstvo z téhož důvodu postoupilo žádost st-lčinu k vyřízení osk-i v P., kteráž pak výměrem ze 13. ledna 1925 žádost tu zamítla.
Rekursu Betty R. zsv v Praze nař. výnosem vyhověl, rozhodnutí osk zrušil jako nezákonné a přiznal Bettě R. v § 4 zák. č. 421/1919 stanovený podíl na peněžitém výtěžku osadního lesa.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané osadou města P. se Starým Městem uvážil nss toto:
Žal. úřad zastává v nař. rozhodnutí právní názor, že Betty R. má nárok na peněžitý výtěžek ze dříví podle § 4 zák. č. 421/1919, poněvadž jako universální sukcesorka vstoupila dnem delace dědictví ve veškerost práv a závazků zůstavitele, jenž nesporně k odběru dříví z osadního lesa byl oprávněn, tudíž i v toto jeho oprávnění, resp. v právo na podíl na peněžitém výtěžku osadního lesa, které vstoupilo na místo nároku na příděl dříví in natura. V důsledku toho považuje žal. úřad skutečnost, zda Betty R. byla v době nápadu dědictví měšťankou čili nic, za právně nerozhodnou, poněvadž nedostatek měšť. práva by po názoru žal. úřadu vylučoval z podílu na výtěžku osadního lesa jen takové držitele oprávněných nemovitostí, kteří nabyli nemovitostí těch jiným způsobem než posloupností dědickou. Tomuto názoru nemohl nss přisvědčiti.
Žal. úřad odvolává se v nař. rozhodnutí na nál. Boh. 4567/25 adm., leč neprávem, neboť tam byl skutkový i právní stav jiný než v případě tomto. V případě tam projednávaném právo na peněžitou náhradu podle § 4 cit. zák. vzešlo již dosavadnímu podílníkovi, a šlo jen o spornou otázku, zda právo takto již vzešlé přechází na právní nástupce podílníka. V případě však dnešním zemřel otec zúčastněné strany Betty R. již v listopadu 1918, tudíž v době, kdy nárok na peněžitou náhradu mu ještě vůbec ani vzejíti nemohl.
V § 4 zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb., kterým se mění obecní statek ve kmenové jmění obecní, se stanoví, že podílníkům, kteří dosud mají nárok na braní stavebního neb palivového dříví z pasek lesa ob. statku, přísluší po dobu 6 let počínajíc dnem 1. ledna 1920 polovice peněžitého výtěžku tohoto lesa. Podle § 8 téhož zák. jest podílníky rozuměti osoby, které jsou podle ustanovení ob. zřízení oprávněny užívati ob. statku. Podle § 10 cit. zákona platí ustanovení zák. toho také na statek patřící osadám, o jaký právě také v tomto případě běží.
Se zřetelem k těmto předpisům je tedy v daném případě rozhodno, zda Betty R. v době, kdy zák. č. 421/1919 vstoupil v účinnost, t. j. dne 30. července 1919, měla »dosud nárok« na odběr dříví z osadního lesa.
Především jest poznamenati, že nutno ponechati mimo úvahu zákon z 15. dubna 1920 č. 304 Sb., kterým byla zrušena ustanovení obec. zříz. a měst. statutů o právu měšťanském, poněvadž zákon ten v době podle § 4 zák. č. 421/1919 pro posouzení případu rozhodné, totiž dne 30. července 1919, ještě ani vydán nebyl. Předpis § 4 zák. č. 421/1919 přiznává nárok na peněžitý výtěžek za dříví z obecního (osadního) lesa těm podílníkům, kteří dosud mají nárok na braní dříví z obecního (osadního) statku. Vzejde-li pochybnost o tom, zda určitá osoba jest podílníkem a v jaké míře, nutno pravý stav tudíž posouditi podle norem, které upravovaly právní poměry podílníků na obecním (osadním) statku před tím, než cit. zákonem č. 421/1919 byl ob. statek změněn v kmenové jmění obecní. Takovou normou jest předpis § 70 česk. ob. zříz. o tom, jak se má užívati ob. statku. Předpis ten stanoví, že právo k účastenství v užitcích statku obecního a míra užívání se spravuje dosavadním obyčejem, jemuž nebylo odporováno, s omezením v předpisu tom vytčeným. Pokud by nebylo obyčeje takového, přikazuje cit. § 70 ob. zř., že zastupitelstvo má modality braní užitků ze statku obecního samo stanoviti. To, co stanoveno o statku obecním, platí podle § 111 ob. zříz. také pro úpravu užívacích práv na statku osadním.
Z toho plyne pro sporný případ, že otázku, zda Betty R. jako universální dědička oprávněného podílníka a vlastnice oprávněné nemovitosti měla nárok na užitky osadního lesa a tudíž podle § 4 zák. č. 421/1919 také nárok na podíl peněžitého výtěžku za tyto užitky, byť i neměla náležitosti měšťanského práva v obci P., sluší posouditi podle toho, jaký obyčej v takových případech do r. 1864 v příčině osadního statku v P. byl zachován, po případě jakým způsobem bylo v nedostatku obyčeje takového upraveno právo na užitky z osadního lesa takových nabyvatelů oprávněných nemovitostí posloupností dědickou, kteří neměli měšťanského práva v obci.
Žal. úřad vyvodil své rozhodnutí pouze ze zásady universální sukcese dědické, aniž zkoumal, zda dle obyčeje podle § 70 ob. zříz. směrodatného, po případě podle zvláštní úpravy usnesené osadním zastupitelstvem v P. příslušel dědici, na nějž oprávněná nemovitost dědickou posloupností přešla, nárok podílnický i v tom případě, neměl-li osobního předpokladu podílnického práva, totiž práva měšťanského. Nedostatek ten způsoben byl nesprávným názorem právním, jímž se žal. úřad dal vésti, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6663. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 88-90.