Č. 6798.

Vojenské věci: Předpisy služební knihy B-14 o odbytném déle sloužících poddůstojníků zůstaly zákonem č. 76/22 zachovány v platnosti jen v příčině takových poddůstojníků, jimž nárok na odbytné vznikl před světovou válkou anebo za této války, anebo vznikl-li nárok ten definitivním odchodem z činné služby čsl. do 1. ledna 1920.
(Nález ze dne 17. října 1927 č. 20537.)
Prejudikatura: Boh. 2530/25 adm.
Věc: Antonín M. v R. proti ministerstvu národní obrany stran odbytného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Dle údajů kmenového listu sloužil st-l jako poddůstojník z povolání od 1. března 1914 a byl dne 28. února 1920 propuštěn na trvalou dovolenou. — Podáním došlým k hospodářské správě náhradního praporu pl. č. ... dne 2. dubna 1924 žádal st-l o poskytnutí odbytného.
Žádost tato byla nejprve hospodářskou správou náhradního praporu pěšího pluku č. .... a na základě st-lova rekursu nař. rozhodnutím zamítnuta, poněvadž podle služební knihy B-14, §u 12 odst. 1 a podle ustanovení Věstníku věcného ročník VIII. č. 60, čl. 690 nemá st-l nároku na odbytné, jelikož nastoupil činnou službu jako poddůstojník z po volání 1. března 1914 a ke dni 31. prosince 1919 nemá nepřetržitých 6 služ. let, jak bylo stanoveno cit. Věstníkem.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí uplatňuje, že nárok st-lův na odbytné sluší posuzovati dle služ. předpisu B-14, jenž byl ještě v platnosti v době, kdy st-l, vystoupiv z voj. služby, t. j. koncem února 1920, nároku na odbytné nabyl, nikoliv dle předpisu později vydaného, jehož se dovolává žal. úřad.
O stížnosti této nss uvážil:
V nál. Boh. 2530/25 adm. vyslovil nss právní názor, že podstata odbytného dle služební knihy B-14 záležela v tom, že poddůstojníci, kteří nejméně 6 let nepřetržitě aktivně sloužili, obdrží při def. odchodu z presenční služby určitou kvótu služ. prémií jako odbytné, že tedy odbytné netvořilo součástku aktivních požitků déle sloužících poddůstojníků, nýbrž že vzhledem k tomu, že nárok na ně vzniká teprve odchodem z presenční služby, řadí se svojí podstatou k požitkům zaopatřovacím. Vycházeje z tohoto názoru, zkoumal nss v cit. nál. dále otázku, zda služ. předpis B-14 nebyl zrušen zákonem č. 76/22, jenž upravuje též zaopatř. požitky poddůstojníků z povolání, a to jeho §em 114, který praví, že zákonu přiznává se zpětná účinnost dnem 1. ledna 1920 a že tímto dnem pozbývají platnosti dosavadní zaopatřovací zákony a veškerá ustonovení tyto zákony doplňující, pokud tento zákon jinak nestanoví. Nss konstatoval v tomto směru, že zák. č. 76/22 sice odbytného ve smyslu služ. knihy B-14 nezná, že však odchylné ustanovení, jaká má na mysli cit. dovětek »pokud tento zákon jinak nestanoví«, jest obsaženo v §u 103, podle něhož pro osoby ze stavu mužstva, jejichž nárok na voj. požitky zaopatř. povstal za světové války, končí nárok na tyto požitky podle dosavadních voj. předpisů koncem dubna 1920. Přihlížeje k tomuto předpisu, dospěl nss ve svém zmíněném nálezu k závěru že služ. kniha B-14 nebyla dnem 1. ledna 1920 cit. zákonem č. 76/22 zrušena.
Na těchto názorech setrvává nss i v tomto případě.
Pro přítomný spor sluší pak na základě toho, co bylo dosud řečeno, uvážiti dále:
Zkoumaje otázku, zda služební kniha B-14, ovšem jen potud, pokud obsahuje předpisy o odbytném, jakožto zaopatřovacím požitku sui generis, byla zákonem č. 76/22 zrušena, omezil nss v cit. nálezu své uvažování jen na ono hledisko, jež se podávalo z konkrétní skutkové podstaty, a maje pro svůj závěr dostatečný podklad v § 103, jenž se připínal ke skutkové podstatě tehdy řešeného případu, nezkoumal nss dále, zda v zákoně č. 76/22 není ještě jiných předpisů, na jichž základě bylo by možno dovoditi, že předpisy služ. knihy B-14 nebyly zákonem č. 76/22 zrušeny. Takovým předpisem jest také ustanovení § 102, pravícího, že voj. osobám ze stavu mužstva — poddůstojníky z povolání v to počítajíc — jejichž nárok na voj. požitky zaopatř. povstal před světovou válkou, příslušejí tyto požitky podle dosud platných předpisů. Jiných ustanovení, jež by se dotýkala otázky, zda předpisy služ. knihy B-14 sluší dnem 1. ledna 1920 pokládati za zrušené, zákon č. 76/22 neobsahuje.
Za tohoto stavu lze pak dospěli k tomuto závěru:
Přihlížejíc k ustanovení § 102 a 103 zák. č. 76/22 jest sice míti za to, že služ. kniha B-14, pokud obsahuje předpisy o odbytném, nebyla zákonem č. 76/22 zrušena, že však s ohledem na ustanovení § 114 zůstala zachována v platnosti jen pro ony voj. osoby ze stavu mužstva, jejichž nárok na zaopatř. požitky, tudíž ve smyslu názoru nahoře podaného i na odbytné, povstal před světovou válkou (§ 103) nebo za této války (§ 103) nebo vznikl-li definitivním odchodem z činné služby čsl. nastalým do dne 1. ledna 1920. Pro jiné osoby vojenské pozbyla služ. kniha B-14 ve své části o odbytném, s ohledem na ustanovení § 114 platnosti dnem 1. ledna 1920.
V přítomném sporu tvrdí st-l, že nárok na odbytné vzešel mu dnem 29. února 1920 (v adm. řízení označil tímto dnem den 28. února 1920), kdy ukončil nepřetržitou 6letou činnou službu poddůstojníka z povolání. Již z tohoto st-lova tvrzení jest patrno, že st-l nepatří k voj. osobám nahoře uvedeným, neboť dle vlastních jeho údajů nevzešel mu nárok na odbytné ani před světovou válkou ani za teto války, ani do dne 1. ledna 1920.
Ale pak, když jen pro tyto voj. osoby zůstaly předpisy služ. knihy B-14 po 1. lednu 1920 v platnosti zachovány (s časovým omezením do konce dubna 1920 pro nároky dle § 103 zák. č. 76/22), nemůže se st-l, jenž k osobám těm nepatří, předpisů této služ. knihy pro svůj tvrzený nárok právem dovolávati. Nemohl se proto ani žal. úřad, nepřihlížel-li v nař. rozhodnutí k předpisům této služ. knihy, dotknouti již tím nějakého subj. práva st-lova, a nemůže pak právem st-l tvrditi, že z tohoto důvodu jest nař. rozhodnutí nezákonné.
Pokud st-l pokládá se býti dotčen ve svých právech tím, že nař. rozhodnutí nereagovalo na odvolání, jímž se st-l domáhal odbytného dle ustanovení služ. knihy B-14, nelze výtku st-lovu uznati z pro nějž by nař. rozhodnutí bylo označiti za vadné, když skutečností, že v nař. rozhodnutí posuzován jest nárok st-lův s hlediska pozdějšího předpisu o odbytném déle sloužících poddůstojníků, dal žal. úřad dostatečně na jevo, že dle předpisů služ. knihy B-14 nárok st-lův posuzován býti nemůže.
Slušelo proto stížnost, jež nevznáší případné námitky, že nárok na odbytné přísluší st-li dle předpisu, jehož se žal. úřad dovolal, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6798. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 322-324.