Č. 6903.

Stavební právo. — Samospráva obecní. — Administrativní řízení. I. * Příkaz obecní rady jako úřadu stavebního, kterým se majiteli domu ukládá zřízení domovní kanalisace, jest vykonatelný podle § 5 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. — II. * V řízení exekučním nejsou přípustné námitky potírající materiemi správnost exekučního titulu. — III. K výkladu § 5 cís. nař. č. 96/1854 ř. z., pokud mluví o »usnesení obce«.
(Nález ze dne 23. listopadu 1927 č. 24.335).
Věc: Lev a Anna P. v P. (adv. Dr. Alex. Meisl z Prahy) proti ministerstvu vnitra o povolení exekuce k provedení splachovací kanalisace.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem měst. rady v P. z 30. prosince 1915 bylo st-lům nařízeno, aby svůj dům do konce června 1916 opatřili řádnou splachovací kanalisací. Příkaz tento nebyl st-li vzat v odpor. K žádosti jejich poskytnuta jim toliko lhůta do konce r. 1916. Když uplynula marně, bylo jim výměrem měst. úřadu z 10. října 1921 opětně nařízeno, aby svůj dům kanalisovali. Žádosti za prodloužení lhůty měst. rada nevyhověla a výměrem z 5. prosince 1921 nařídila st-lům, aby do konce ledna 1922 předložili projekt kanalisace a aby ji do konce dubna 1922 provedli. Rekurs proti tomu podaný byl rozhodnutím osk ze 14. března 1922 jako opožděný (§ 126 stav. ř.) odmjtnut. Další žádost za lhůtu měst. rada výměrem z 29. května 1922 zamítla a st-lům uložila, aby do konce června 1922 předložili ke schválení kanalisační projekt a do 3 měsíců jej provedli. Rekurs proti tomu podaný byl rozhodnutím osk z 11. října 1922 zamítnut, poněvadž vzhledem k dosavadním instančním rozhodnutím a k ustanovení § 80 stav. ř. povinnost st-lů kanalisovati dům je mimo pochybnost, strana na povolení lhůty nemá nároku, a vzhledem na trvalé ohrožení veř. zdravotních zájmů provedení splachovací kanalisace v uvedeném domě nelze odkládati. Intimujíc toto rozhodnutí vyzvala měst. rada výměrem z 11. listopadu 1922 st-le opětně, aby kanalisaci provedli do konce r. 1922. Když příkazu nebylo vyhověno, žádala měst. rada podáním z 26. února 1923 u osp-é za povolení exekuce.
Osp k žádosti té výměrem ze 7. března 1923 povolila politickou exekuci k provedení řádné splachovací kanalisace v domě st-lů a podle nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. zmocnila městský úřad k provedení nařízených kanalisačních úprav na účet liknavého majitele domu. Podané odvolání zamítla zsp v Praze rozhodnutím ze 4. února 1925, poněvadž o povinnosti L. P-ovi uložené, aby opatřil svůj dům splachovací kanalisací, bylo cestou úřadů samosprávných pravoplatně rozhodnuto, a je tu tedy exekuční titul podle § 122 stav. ř. Právem povolila tedy osp ke splnění dotyčné povinnosti politickou exekuci dle § 5 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. Okolnost, že osp provedení exekuce svěřila měst. úřadu, je nerozhodná, ježto dle analogie § 3 cit. nař. jest osp oprávněna, provádějíc pol. exekuci, použíti orgánů obecních. Další odvolání bylo nař. rozhodnutím z důvodů II. stolice zamítnuto.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil: Na prvém místě dlužno se zabývati námitkou vadnosti řízení, kterou shledává stížnost v tom, že min. nepřihlédlo k rekursní námitce, dle níž k zřízení kanalisace nejsou povinni st-lé, nýbrž, důsledkem služebnosti zřízené ve prospěch domu jejich na domech sousedních jako na statku služebném majitelka těchto domů, t. j. obec P. Je sice pravda, že žal. úřad touto námitkou se výslovně nezabýval. Přes to neshledal nss v tomto opominutí podstatné vady řízení, a to z těchto důvodů: Námitka, o niž tu jde, ve své podstatě popírá povinnost st-lů ke zřízení kanalisace v domě st-lů. Jestliže žal. úřad, přejímaje odůvodnění II. stolice, konstatuje, že o povinnosti st-lům uložené, opatřiti dům splachovací kanalisací, bylo cestou úřadů samosprávných pravoplatně rozhodnuto, vyslovuje tím implicite dosti zřetelně, že ona námitka je nepřípustná, a tím ji vyřizuje. Toto odmítnutí zmíněné námitky je správné. Neboť námitka ta svým obsahem nesměřuje proti výroku pol. úřadu, kterým se povoluje exekuce, nýbrž proti výroku stav. úřadu, kterým st-lé byli uznáni povinnými svůj dům kanalisovati. Tento výrok, zakončující řízení nalézací o popírané povinnosti st-lů, nabyl — jak žal. úřad konstatuje a stížnost nepopírá — právní moci a tvoří exekuční titul pro nař. povolení exekuce. Řízení exekuční je samostatné, od řízení nalézacího úplně oddělené. Z účelu jeho plyne, že není možno připustiti v něm námitky směřující proti materiální správnosti exekučního titulu, které mohly býti uplatňovány již v řízení nalézacím. Právem tedy žal. úřad odmítl námitku náležející do řízení nalézacího a nikoliv do řízení exekučního, že st-lé ke zřízení kanalisace ve svém domě vůbec povinni nejsou. Z námitek směřujících obsahově proti povolení exekuce je na prvém místě námitka, že nelze v daném případě vůbec postupovati podle cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., poněvadž ppvinnost kanalisační jest upravena specielním zákonem, t. j. stav. řádem, který cit. generelnímu předpisu staršímu derogoval, sám pak exekuce na zřízení stavby nezná. Námitka ta není důvodnou.
St-lé sami připouštějí, že stav. řád nemá ustanovení o exekuci stavebně-policejních rozkazů. V tom mají pravdu, neboť stav. řád má zvláštní exekuční předpis jen v § 119 (demolice pro vady stavební), tedy jen pro zcela určitý případ:. Nemá-li však stav. řád o exekuci jinakých aktů stavebně-právních ustanovení zvláštních, pak nelze říci, že v tomto směru stav. řád deroguje všeobecné normě exekuční, dané cís. nařízením č. 96/1854 ř. z. Výslovné derogace této normy však v stav. řádě není. Nelze tudíž o derogaci předpisů tohoto nařízení pro obor stav. řádu mluviti. Nelze ji vyvozovati ani z předp. §§ 120-123 stav. ř., na něž stížnost poukazuje, neboť ty obsahují normy trestní a vymezují nalézací pravomoc úřadů stavebních v případech tam uvedených, nepraví však nic o exekutivním vymáhání příkazů stav. úřadu. Z toho nelze však usuzovati, že stav. řád chtěl exekuci správních aktů vydaných stav. úřady vyloučiti a zachovávání předpisů stav. řádu takto konec konců ponechati dobré vůli stran. Nemá-li stav. řád sám zvláštních předpisů o exekuci výroků úřadů stavebních, nezbývá právě, nežli sáhnouti k oné generelní normě, která upravuje exekucí aktů úřadů správních všeobecně, t. j. k cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
Stížnost ovšem dovozuje, že v daném případě není tu podkladu pro exekuci ani podle cís. nař. č. 96/1854, poněvadž podle jeho § 5 lze uloženou prestaci při prodlení povinného dáti zříditi na jeho náklad jen tehdy, když povinnost k dotyčnému plnění byla vyslovena buďto nařízením politického úřadu nebo usnesením obce od příslušného úřadu schváleným, »usnesením obce« rozuměti pak lze prý jenom usnesení ob. zastupitelstva, v daném případě pak ani usnesením obecního zastupitestva st-lům povinnost zříditi kanalisaci nebyla uložena, ani tu není takového usnesení o tom, aby proti st-lům bylo exekučně zakročeno.
Ani tato námitka není důvodná. Především dlužno vytknouti, že § 5 nař. č. 96/1854 mluvě o »usnesení obce od příslušného úřadu schváleném« má na mysli ono usnesení obce, kterým byla stanovena povinnost strany k tomu kterému plnění, tedy usnesení obce jako exekuční titul, nikoliv onen akt, kterým obec na základě takového exekučního titulu žádá u politického jako exekučního úřadu za povolení exekuce. Pro otázku, který orgán obecní jest příslušným zakročiti za povolení exekuce, jsou rozhodny všeobecné předpisy vymezující navzájem kompetenci jednotlivých obecních orgánů mezi sebou, tedy nyní § 7 nov. k ob. zř. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. Poněvadž pak nejde o věc podle zákona výslovně vyhrazenou ob. zastupitelstvu, nelze ve smyslu tohoto předpisu ob. radě upírati oprávnění, aby zakročila o povolení exekuce usnesení obce. Je proto bez významu, že v daném případě žádost za povolení exekuce nebyla podána na základě usnesení ob., zastupitelstva.
Pokud se týče »usnesení obce« jako titulu exekučního, nelze přehlédnouti, že § 5 cís. nař. č. 96/1854 nemluví o usnesení obecního zastupitelstva, nýbrž všeobecně o usnesení obce. Usnesením obce je však usnesení každého ob. orgánu, který má nějakou samostanou kompetenci. Tím není — jak stížnost soudí z § 48 ob. zř. — pouze ob. zastupitelstvo, nýbrž podle cit. již § 7 zák. č. 76/1919 v mezích své kompetence také obecní rada, po případě obecní starosta. Jestliže tedy ke stanovení té které povinnosti jest podle dotyčných předpisů příslušným jiný obecní orgán nežli obecní zastupitelstvo, jest výrok onoho orgánu, stanovící dotyčnou povinnost, právě oním »usnesením obce«, o němž mluví § 5 cit. cís. nař. a jež uznává za exekuční titul.
St-lé netvrdí, že výměr měst. rady z 30. prosince 1915 a další její výměry, ukládající jim povinnost opatřit dům řádnou splachovací kanalisací, byly vydány úřadem nepříslušným. Je-li tu však výrok kompetentního orgánu obecního, je tu »usnesení obce« ve smyslu § 5 cit. cís. nař. a tedy exekuční titul, jenž cestou v tomto paragrafu vyznačenou může býti realisován. § 122 stav. řádu nemá tu vůbec platnosti, a proto jsou veškery dedukce z něho čerpané bez významu.
Posléze namítá stížnost, že prý rozhodnutí samosprávných úřadů nelze exekučně provésti, když se dotýkají »soukromoprávních otázek«, jako jest tomu v daném případě vzhledem k tomu, že povinnost zřízení kanálu ve prospěch domu st-lů vázne jako služebnost na sousedních domech obce P.
Ani této námitce nelze přisvědčiti. Exekuci pravoplatného správního aktu nemůže státi v cestě soukromoprávní poměr mezi exekutem a osobou třetí. Povolením exekuce pravoplatného rozkazu exekutovi daného do soukromosprávního poměru jeho se nezasahá. Je pravda, že tato exekuce může míti na tento poměr, resp. na obsah plnění ze soukromoprávního titulu reflexivní účinek — ale posouditi tuto otázku nepřísluší úřadu správnímu. Právě tím, kdyby úřad byl — jak tomu chce stížnost — zakročil na místo proti st-lům proti obci p-ské jako vlastnici domů sousedních, byl by zasahoval do soukromoprávního poměru, který dle tvrzení stížnosti mezi nimi existuje.

Citace:

č. 6903. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 505-508.