Č. 6797.

Policejní právo trestní. — Policie cizinecká (Slovensko) : I. Kdy lze pachateli přičítati omisivní delikt policejní? —
II. O skutkové povaze přestupku § 3 vl. nař. č. 215/1921 o cestovních pasech.
(Nález ze dne 15. října 1927 č. 18521.)
Prejudikatura: Boh. 4522/25 adm.
Věc: Josef D. v K. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o trestní nález podle vlád. nař. č. 215/21.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: V trestním řízení proti němu zavedeném seznal st-l, že je pravda, že se zdržuje v K. bez cestovního pasu a bez povolení k pobytu. Žádosti o udělení čsl. stát. občanství nepodal. V K. se zdržuje od r. 1908 a přiznává i, že byl již vyzván, aby si cestovní pas opatřil.
Rozsudkem z 9. března 1925 uznal policejní kapitán v K. jako policejně-trestní soudce st-le vinným přestupkem §u 3 vlád. nař. č. 215/21, jehož se dopustil tím, že se zdržuje v K. bez cestovního pasu a bez povolení k pobytu a odsoudil ho proto dle §u 15 zák. čl. VI : 1903 k uzamčení na čtyři dny, kterýžto trest změnil mu podle §u 21 zák. č. XL : 1879 v trest peněžité pokuty ve výši 80 Kč a k peněžité pokutě částkou 70 Kč, v případě nedobytnosti k trestu uzamčení v trvání dalších 4 dnů, uloživ mu zároveň povinnost, aby si opatřil cestovní list a povolení k pobytu do tří měsíců.
Rozsudek ten potvrzen byl přes st-lovo odvolání cestou instanční jak župním úřadem v Bratislavě, tak i nař. rozhodnutím žal. úřadu. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Žal. úřad v souhlasu s úřady nižších instancí dovolal se jako právního základu pro svůj výrok §u 3 vl. nař. z 9. června 1921 č. 215 Sb., ve spojení se zák. čl. VI : 1903, že totiž st-lka jako cizí státní příslušník přes opětovnou výzvu neopatřil si cestovního pasu, majícího náležitosti tam blíže uvedené, a že se listinami těmi nevykázal příslušnému úřadu za účelem svého dalšího pobytu na zdejším území.
St-l popíraje zákonitost nař. rozhodnutí založil svou obranu proti němu toliko s dvojího hlediska, jednak totiž, že prý cit. vl. nař. č. 215/21 stanoví povinnost vykázati se cestovním pasem jen v případě přechodu přes hranice, čemuž však v daném případě tak není, neboť zdržuje prý se již po řadu let na zdejším území v městě K., a nemá vůbec úmyslu překročiti hranice tohoto státu, jednak pak, že prý nepodařilo se mu přes všechny jeho snahy dotčený cestovní pas si opatřiti.
Námitku první, opřenou o právní názor, že předpis §u 3 cit. vl. nař. vztahuje se pouze na případ, kdy cizinec chce přestoupiti hranice čsl. státu, uznal nss bezdůvodnou. V tom směru odkazuje se st-l k nál. Boh. 4322/25 adm., kde nss dovodil již, že pasová povinnost předpisem tím stanovená platí též o cizincích, kteří hranice překročili již dříve, a na zdejším území se zdržují, jichž cestovní pasy však náležitostem normou tou požadovaných nevyhovují, tím spíše tedy o cizincích, kteří pasů těch vůbec nemají.
Naproti tomu uznal však nss důvodnou stížnost, pokud jde o námitku druhou.
St-l tvrdil již v řízení správním, že podnikl vše, co jen bylo v jeho moci, za tím účelem, aby si opatřil cestovní pas, zdejšími úřady od něho požadovaný, a že zakročil ve směru tom nejen u vlády rumunské, nýbrž též u příslušných orgánů státu maďarského, že však snahy ty zůstaly bez výsledku z toho důvodu, že ani tento, ani onen ze států těch nechce uznati ho za svého příslušníka. Žal. úřad stran této námitky prohlásil v odůvodnění svého rozsudku, že k vývodům těm nemohl vzíti zřetele, ježto obsahují prý okolnosti nepodstatné a nerozhodné, kdyžtě vinu st-lovu seslabiti nemohou, ježto neprokázal zdejšího stát. občanství a je tudíž podroben předpisům platným pro cizince. Leč tento právní názor žal. úřadu odporuje zákonu.
Když i při přestupcích policejně-trestní povahy nevyhledává se zlý úmysl, jest přes to nutným předpokladem trestnosti, že čin ten lze pachateli vůbec přičítati. Že je zde totiž zavinění spočívající alespoň v tom, že adresát oné policejní normy opomine povinnou péči, kterou na něm norma ta žádá za tím účelem, aby stav normou perhoreskovaný byl zamezen. Je-li zde tudíž objektivní skutková podstata přestupku, jest k trestnosti pachatelově po stránce subjektivní zapotřebí alespoň onoho zanedbání povinné péče, tou kterou normou od něho požadované.
Dovolával-li se st-l ke své exkulpaci toho, že domáhal se, pokud to jen v jeho moci bylo, oněch průkazů žádaných na něm orgány zdejšího státu, že se mu to však přes veškeré jeho úsilí nepodařilo, tvrdil tím, že nedopustil se vůbec žádného zanedbání a dovolával se ke své beztrestnosti absolutní nemožnosti plnění normou tou jemu uloženého, kterážto nemožnost rovná se ve své podstatě neodolatelnému donucení, vylučujícímu trestnost i při deliktech policejně trestních. (§ 12 zák. čl. XL : 1879 a § 77 zák. čl. V : 1878).
Pak ovšem nejde o okolnosti, jež, jak žal. úřad ve svém rozhodnutí prohlásil, by byly nerozhodné, nýbrž o okolnosti, k nimž úřad ten, když st-l je již v řízení správním a zejména i v odvolání, jež bylo předmětem nař. rozhodnutí, uplatňoval, byl povinen přihlédnouti, je, pokud mu za daných poměrů nejsou známy, zjistiti a dle toho o dotčené st-lově námitce věcně rozhodnouti.
Neučinil-li tak, vycházeje z mylného názoru o významu oné námitky, není jeho výrok v souhlasu se zákonem a bylo jej tudíž zrušiti podle §u 7 zák. o ss, aniž se nss mohl zabývati vývody, jež žal. úřad v tomto směru uvedl teprve v odv. spisu, a k nimž tedy stěžovatel nemohl zaujati stanovisko.
Snaží-li se žalovaný úřad přesunouti v témže odvodním spisu těžisko této trestní věci na st-lův nedovolený pobyt v tuzemsku, přehlíží, že st-l nebyl odsouzen podle předpisů zák. čl. V ; 1903, jež by snad v případě tom mohly míti význam, nýbrž toliko podle vlád. nař. č. 215/21 ve spojení se zák. čl. VI z roku 1903, který se však k otázce — takto žal. úřadem teprve nyní na přetřes uvedené — vůbec nevztahuje.

Citace:

č. 6797. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 320-322.