Č. 6666.

Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení: Může úřad, který zaměstnanci sdělil, že má od určitého data nárok na určitý požitek »za splnění zákonných podmínek«, později pro změněný právní názor poukaz požitku toho odepříti?
(Nález ze dne 23. června 1927 č. 13599.)
Věc: Dr. Josef J. v Praze (adv. Dr. Emanuel Patz z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odborový r. Dr. Fr. Havelka) stran osobního přídavku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na základě st-lovy přihlášky z 30. listopadu 1919 započtla zsp v Praze výnosem z 9. listopadu 1920 st-li podle § 8 vl. nař. ze 14. května 1920 č. 349 Sb. pět válečných pololetí pro postup do vyšších služ. požitků, přiznala a poukázala mu v důsledku toho příslušné požitky a uvedla, že při splnění zákonitých předpokladů má dnem 1. října 1920 nárok na vyšší osobní přídavek. Konečně uvedla zsp, že nárok na toto zvýšení požitků jest včas uplatniti prostřednictvím rektorátu u zsp-é v Praze.
Podáním z 27. listopadu 1924 žádal st-l za poukaz tohoto osobního přídavku. Žádosti té zsp rozhodnutím ze 16 ledna 1925 nevyhověla, poněvadž st-l neměl 1. října 1918 nejvyšších požitků řádného vysokoškolského profesora a tudíž neměl ve smyslu § 9 vl. nař. č. 349/20 vůbec nároku na tento osobní přídavek; zároveň prohlásila zsp, že se tím mění její výnos z 9. listopadu 1920, pokud se týče poučení o nároku na osobní přídavek.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad rekursu a potvrdil rozhodnutí zesp-é.
O stížnosti uvážil nss takto:
Spor je o to, zda věta ve výnosu zsp-é z 9. listopadu 1920, že »při splnění zákonitých předpokladů má dnem 1. října 1920 nárok na osobní přídavek«, založila subj. právo st-le na tento přídavek, takže nař. rozhodnutím, resp. rozhodnutím zsp-é ze 16. ledna 1925 toto nabyté právo st-lovo bylo porušeno anebo zda úřad byl oprávněn, když později dospěl k názoru, že st-li onen přídavek nepřísluší, — jemu přídavek ten odepříti a svůj původní výnos z 9. listopadu 1920 v tomto směru opraviti.
Jelikož žal. úřad v nař. rozhodnutí výslovně uznává, že tu šlo nesporně o výrok správního úřadu« a že »ohledně osobního přídavku bylo řádně rozhodnuto«, neměl nss příčiny ani možnosti, zkoumati, zda ona právě cit. část výnosu zsp-é z 9. listopadu 1920, pojednávající o osobním přídavku, má povahu »rozhodnutí správního úřadu« anebo snad jen povahu pouhé připomínky o věci, o které teprve později bude rozhodnuto; naopak musí také nss vycházeti z toho, že onen výrok zmíněného výnosu zsp-é má povahu »rozhodnutí«.
Avšak je-li tomu tak, pak je lhostejno, zda onen výrok byl vydán z vlastního popudu úřadu — ex officio — anebo k návrhu strany; neboť každý výrok správního úřadu, kterým se autorativním způsobem zakládá nebo upravuje právní posice strany a který není stižen zmatečností, je způsobilý nabýti právní moci a zakládá — vejde-li v právní moc — subj. právo strany. To platí ovšem stejně o opatřeních úřadu povahy konstitutivní (na př. propůjčení titulu, jmenování a podobné akty, na které strana vůbec právního nároku nemá a o které třeba ani nežádala), jako o rozhodnutích povahy deklaratorní, při nichž úřad třebas bez návrhu strany anebo nad podaný návrh strany uznává, že straně určitý nárok přísluší.
Jinak je tomu jenom — nehledě k eventuelní konkrétní odchylné úpravě zákonné — při emanacích úřadu, které nemají vůbec povahu autoritativního založení nebo upravení právní situace strany, jako je tomu zejména u pouhých ex officio vydaných pokladničních poukázek, jimiž úřad nemá vůbec úmyslu autoritativně upravovati právní situaci strany.
Jestliže tedy zsp — podle samotného stanoviska žal. úřadu — ve výnosu z 9. listopadu 1920 »rozhodla«, že st-l od 1. října 1920 má nárok na osobní přídavek a jestliže proti onomu »rozhodnutí« opravný prostředek — jak nesporno — podán nebyl, pak bylo tímto výrokem zsp-é, jejíž kompetence k onomu výroku není žal. úřadem vzata v pochybnost a o níž také nss pochybnosti nemá, založeno subj. právo st-lovo na osobní přídavek od 1. října 1920 za modalit v onom výnosu uvedených, tedy »za splnění zákonitých předpokladů«, ať již st-l nárok na onen přídavek výslovně nebo implicite vznesl nebo nevznesl.
Pouhá případná nezákonnost onoho »rozhodnutí« nemohla ovšem vaditi tomu, aby rozhodnutí to v právní moc vešlo, zmatečnost jeho však žal. úřad netvrdí a nss neshledal. Není proto také třeba zkoumati blíže obsah st-lovy přihlášky z 30. listopadu 1919, ani otázku, zda onen přídavek vyplývá ze zák. o vál. pololetích č. 457/19 anebo ze zák. č. 541/1919 a č. 25/1920, ani konečně, zda st-li po zákonu skutečně nárok na onen přídavek příslušel nebo nepříslušel.
Zbývá tedy jen ještě zkoumati význam slov uvedených v rozhodnutí zsp-é z 9. listopadu 1920 »při splnění zákonitých předpokladů.«
Zákonité předpoklady nároku strany musí ovšem úřad zkoumati, než straně nárok přizná. Vyslovila-li tedy zsp v rozhodnutí z 9. listopadu 1920, že st-li přísluší 1. října 1920 — tedy termínem před datem onoho rozhodnutí — osobní přídavek »při splnění zákonitých podmínek«, lze tomu rozuměti jen tak, že buďto úřad uznává ony podmínky zákonné již za splněny, anebo že tu má na mysli nikoliv podmínky nároku sama, nýbrž nějaké zvláštní podmínky poukazu onoho přídavku.
Uváží-li se jednak datum onoho rozhodnutí (9. listopadu 1920), a termín, od kterého se onen přídavek přiznává (1. říjen 1920), jednak další věta onoho výroku z 9. listopadu 1920 »nárok na toto zvýšení požitků jest včas uplatniti prostřednictvím rektorátu u zsp«, jednak konečně stanovisko žal. úřadu, který výslovně v onom výroku spatřuje řádné rozhodnutí o osobním přídavku, nelze onen passus v rozhodnutí z 9. listopadu 1920 (»při splnění zákonitých předpokladů«) chápati jinak, než jako výhradu stran splnění nějakých dalších zákonitých předpokladů v příčině poukazu přídavku, který oním rozhodnutím se sice v zásadě přiznává, o jehož poukaz nutno však ještě zažádati za splnění určitých »předpokladů.« Jaké to předpoklady jsou, žal. úřad, resp. zsp nepraví, avšak také netvrdí, že a který »předpoklad« by nebyl býval st-lem splněn.
Je-li tomu tak, nelze shledati, že by zsp byla bývala oprávněna odepříti st-li rozhodnutím ze 16. ledna 1925 osobní přídavek (resp. poukaz jeho), jednou již pravoplatně přiznaný, jen z toho důvodu, že dodatečně dospěla k právnímu názoru, že — přiznávajíc st-li v rozhodnutí z 9. listopadu 1920 v zásadě onen přídavek — mylně posoudila věc po stránce právní.
Proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6666. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 93-95.