Č. 6823.

Pozemková reforma: K praxi § 75 náhr. zákona stran ponechání zaměstnanců na zabraném majetku.
(Nález ze dne 22. října 1927 č. 21555).
Věc: Dr. Max Ervín L. v B. a spol. (adv. Dr. Arn. Barbořík z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (Dr. Jos. Gregor) stran ponechání ve službě.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: O rozsahu převzetí zemědělské půdy od velkostatku B. sjednána byla dne 29. října 1924 mezi st-lem Dr. Maxem L. jako držitelem tohoto svěřenského velkostatku a mezi stpú-em dohoda. Dle dohody té převzal stpú řadu nemovitostí tohoto velkostatku a prohlásil, že nebudou prozatím určeny k převzetí zbytkové statky: Ve článku IV. dohody té uvedeno: Zaopatření trvalých zaměstnanců na přejímaných nemovitostech provede stpú v poměru k přejímané ploše.
Podáním ze 7. dubna 1926 oznámila správa velkostatku stpú-u, že následkem provedení poz. reformy stal se štěpař David M. přebytečným, pročež ho dává k disposici. Podání to vyřídil stpú přípisem z 9. srpna 1926 v ten smysl, že Davida M. převzíti nemůže, ježto není k tomu závažných důvodů. Z okruhu působnosti M-ovy převzat byl jen dvůr L. kde je percentuelně nejméně ovocných stromů, kdežto dvůr H., R. a M. posud převzat nebyl. Ježto dle zjištění není na dvorech těch jiného aktivního štěpaře, který by Davida M. nahradil, žádal stpú, aby byl dále ve službách st-lů ponechán.
Když pak ředitelství velkostatku přípisem z 2. října 1926 sdělilo stpú-u, že Davida M. vzhledem na úbytek stromů provedením poz. reformy nastalý ve službách svých ponechati nemůže, vydal žal. úřad nař. výnos tohoto znění: K přípisu z 2. října 1926 se sděluje, že stpú nemůže převzíti a opatřiti zahradníka Davida M., jelikož velkostatku je ponecháno 60% celkového počtu stromů, a jak již v přípisu z 9. srpna 1926 uvedeno, není na příslušných dvorech, které byly vlastníku ponechány, žádný jiný aktivní zahradník. V důsledku toho trvá stpú na tom, aby shora uvedený zaměstnanec i na dále byl ve službách ponechán.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost brojí proti výroku obsaženému v nař. rozhodnutí, jímž se ukládá vlastníku velkostatku B., aby Davida M. na dále ve svých službách ponechal, a vytýká mu nezákonnost a řízení vadnost. Že nař. výnos výrok takový obsahuje, o tom nemůže býti pochybnosti, zejména srovná-li se nař. výnos s výnosem z 9. srpna 1926. Kdežto tento jen žádá, aby M. i na dále ve službě posavadní byl ponechán, obsahuje nař. výnos rozhodnutí o tom, že ve službě té ponechán býti má, třeba že jako důvodu dovolává se týchž skutečností, jichž se dovolával výnos dřívější k odůvodnění pouhé žádosti za ponechání Davida M. ve službě posavadní.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí neuvedl zákonných předpisů, o něž se opírá, nýbrž odůvodnil výrok svůj jen tím, že na půdě nepřevzaté je 60% z celkového původního počtu ovocných stromů velkostatku a že není na velkostatku jiného akt. zahradníka.
Právním základem nař. výroku mohl by býti jedině odst. 2. neb 3. § 75 náhr. zák. O toto ustanovení ani o předpisy ustanovení to provádějící však úřad svůj výrok opříti nemohl, ježto o případy v nich vzpomenuté, jak vychází ze spisů, vůbec nejde. Vždyť se nejedná ani o zprostředkování místa nově zřízeného neb uprázdněného ani o přikázání, resp. opatření místa v důsledku vyřešeného nároku vlastníkova dle § 11 záb. zák. nebo přídělu nemovitosti. Proto také nelze použíti ustanovení § 75, 5. odst. cit. zák. a nelze tedy shledati stížnost nepřípustnou, jak dovozoval zástupce žal. úřadu, dovolávaje se tohoto ustanovení.
Zbývalo tedy jedině posouditi, má-li nař. rozhodnutí oporu v dohodě z 29. října 1924, ve spisech adm. založené. V odst. IV. dohody té bylo dojednáno, že zaopatření dosavadních trvalých zaměstnanců na přejímaných nemovitostech provede stpú v poměru k přejímané půdě. Nějaký závazek vlastníka, dle něhož by byl povinen některého zaměstnance, jejž žal. úřad převzíti nemíní, nadále ve svém zabraném majetku zaměstnávati, dohoda ta neobsahuje. Není-li závazku takového, pak ovšem netřeba ani zkoumati, zda závazek ten, kdyby v dohodě obsažen byl, byl povahou svou soukromoprávní či veřejnoprávní a zda by nss, hledě k §§ 2 a 3 a) zák. o ss, byl povolán, aby nař. rozhodnutí s tohoto hlediska přezkoumal. (Srovnej nál. Boh. 5005/25 adm.). Nař. rozhodnutí postrádá tedy jakéhokoli právního podkladu, odporuje proto zákonu a bylo je dle § 7 zák o ss zrušiti.

Citace:

č. 6823. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 362-364.