Čís. 1702.

Není zmatkem čís. 10 §u 281 tr. ř., bylo-li jednání obžalovaného vzhledem k návrhu, učněnému veřejným obžalob ce m ve smyslu §u 1 zák. ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. podřaděno mírnější sankci, než ustanovuje trestní zákon, jehož použili se domáhá zmateční stížnost. Trestní sazba §u 103 tr. zák. jest sazbou jednotnou.
Jde o podvod, nikoliv zpronevěru v úřadě, předkládal-li obecní úředník obecní pokladně (byť i jinými osobami) fingované účty a vyplacené peníze si ponechal.
(Rozh. ze dne 28. července 1924, Zm II 264/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Františka D-a a Jana L-у do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 7. dubna 1924, pokud jím byl obžalovaný František D. uznán vinným zločinem podvodu ve smyslu §§ů 197, 200 a 203 tr. zák. a obžalovaný Jan L. zločinem spoluviny na podvodu podle §§u 5, 197, 200 a 203 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatečnost dle čís. 4 a 10 §u 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že soud prvé stolice proti návrhu obžalovaného odsoudil obžalovaného pro zločin podvodu podle §§ů 197, 200 a 203 tr. zák., ačkoliv prý čin, kterého se dopustil, není podvodem, nýbrž zneužitím úřední moci podle §u 101 tr. zák., po případě zločinem zpronevěry podle §u 181 tr. zák. Je na snadě, že dovolávání se důvodu zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř. jest zcela pochybeným, poněvadž důvod tento má na zřeteli jen návrhy, týkající se řízení trestného za hlavního přelíčení, kdežto k uplatňování nesprávností v právním posouzení věci jsou vyhrazeny důvody zmatečnosti čís. 9 a 10 §u 281 tr. ř. V neprávu jest stížnost, vytýkajíc, že věc měla býti uvažována podle §u 101 tr. zák., a že v důsledku toho o ní měl rozhodovati soud porotní a nikoli senát. Nesledujeť stížnost tímto žádáním zlepšení postavení obžalovaného, jak to spočívá v povaze každého opravného prostředku, předpokládajícího, by stěžovatel byl rozhodnutím soudu ve svých právech zkrácen. Veřejný obžalobce shledal sice danými předpoklady trestnosti podle §u 203 tr. zák. (těžký žalář od 5 — 10 roků), navrhl však podle §u 1 zák. ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 Sb. z. a n. použití zmírněné trestní sazby těžkého žaláře od 1 — 5 let. Naproti tomu jest však zločin podle §u 101 tr. zák. ohrožen podle §u 103 tr. zák. těžkým žalářem od 1 roku do 10 let, poněvadž trestní sazbu dle tohoto zákonného místa, (těžký žalář od 1 do 5 roků, dle velikosti zlomyslnosti a škody až do 10 roků), dlužno považovati za sazbu jednotnou. Nestala se proto obžalovanému křivda, když jeho jednání bylo podřaděno sankci mírnější a nemá tudíž oprávněného důvodu ku stížnosti.
Bezpodstatnou jest stížnost též, pokud se domáhá, by v činnosti obžalovaného spatřován byl zločin zpronevěry dle §u 181 tr. zák. Nehledě k tomu, že veřejný obžalobce navrhoval i pro tento případ použití sazby od 1 roku do 5 let ve smyslu §u 1 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 Sb. z. a n. a že tudíž z tohoto důvodu, jakož i vůči tomu, že odsouzení pro zločin zpronevěry by bylo spojeno s týmiž právními následky, jaké má v důsledku zločin podvodu, jímž obžalovaný byl uznán vinným, neměla by kvalifikace činu jako zpronevěry pro obžalovaného žádného praktického významu — jest právní posouzení věci se strany nalézacího soudu bezvadné. Soud vyslovil správně, že obžalovaný právě fingovanými účty, to jest lstivým předstíráním, uvedl obec v omyl, která, pokládajíc účty za správné, vyplatila je obžalovanému a že obžalovaný tímto lstivým způsobem vylákaných peněz použil pro sebe. Soud staví se na správné stanovisko, že dle zjištěného stavu věci je hlavní a základní činností fingování účtů, předložení jich obci, kteráž, pokládajíc účty za správné, je vyplatila. Toto jednání bylo kvalifikováno případně jako podvod. Naproti tomu snaží se zmateční stížnost klásti důraz nikoli na podvodné jednání, kterým stěžovatel vylákal výplatu peněz, nýbrž na konečný výsledek podvodného jednání, totiž na to, že obžalovaný vylákané peníze si ponechal pro sebe. Zmateční stížnost považuje za rozhodné pouze to údobí činnosti obžalovaného, ve kterém zamýšlená jím škoda byla přímo způsobena. Pro takovýto postup není však důvodu, naopak dlužno pohlížeti na jednání obžalovaného od počátku podvodné činnosti až do jejího výsledku jako na jeden celek, s kteréhožto hlediska jeví se arci jako hlavní činnost lstivé předstírání předložením fingovaných účtů a vzbuzení omylu u městské pokladny, kdežto přivlastnění si vylákaných peněz jest pouhým výsledkem této činností. Uplatňuje-li stížnost, že, aby se obžalovaný mohl dopustití podvodu, musil by účty fingovati sám, což však učinili spoluobžalovaní L. a V.,, sluší na to odvětiti, že pro podřadění pod zákon stačí, že obžalovaný předložil městské pokladně v úmyslu podvodném účty, ačkoliv věděl, že nejsou správné. Neboť v předložení fingovaných účtů a v jich vydávání za pravé dlužno spařovati lstivé předstírání, jehož užito bylo k tomu cíli, by u městské pokladny vyvolána byla nepravá představa a víra ve správnost jednání obžalovaného a aby pokladna pohnuta byla k činění, ku kterému by se byla jinak nerozhodla. Ostatně padá obžalovanému k tíži již i ono fingování účtu, poněvadž se dle zjištění rozsudku dělo na výslovnou žádost obžalovaného, jenž, jak spoluobžalovaný L. potvrdil, vždy koncem měsíce napsal, co má L,. do účtu napsati. Stěžovatel použil proto spoluobžalovaných k provedení fingování účtů, takže je v pravdě zodpovědným jako přímý pachatel i za převzetí fingování toho, zvláště když zákon nevyžaduje nutně, aby ten, kdož vykonává zločinnou činnost, vykonával ji sám, nýbrž může nastati případ, že použije k tomu i osoby jiné.

Citace:

č. 1702. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 510-512.