Čís. 1609.

Pro pojem »svésti hledí« (§ 105 tr. zák.) nezáleží na tom, v jakém období byl pachatelem zamýšlený vývoj událostí přerušen chováním se jiné osoby.
Při svádění ke zneužití moci úřední ucházením se u jiné osoby (manželky úředníkovy) o přímluvu u úředníka musí zlý úmysl pachatelův směřovati k tomu, by tato osoba použila při své přímluvě daru po případě poukazu na dar pachatelův jako prostředku, jímž účinkuje vedle přímluvy na vůli úředníkovu; není tu §em 105 tr. zák. předpokládaného prostředku svádění, nemá-li úředníkovi dle úmyslu pachatelova býti vůbec učiněno sdělení o daru.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1924, Zm II 50/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. listopadu 1923, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem svádění k zlému užití moci úřední podle §u 105 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně zmatečních důvodů čís. 5, 9 písm. a), čís. 10 §u 281 tr. ř. Avšak stížnost nenapadá skutkově zjišťovacích výroků nalézacího soudu výtkou, že některý z nich je stižen některou z vad, pod čís. 5 vypočtených. Veškeré vývody napadají výhradně hodnocení skutku obžalované nalézacím soudem, dokazujíce, že jednání stěžovatelky nenaplňuje skutkové podstaty zločinu §u 105 tr. zák., ježto se intervence stěžovatelky u Vilemíny B-ové nedostala soudci B-ovi k vědomosti před jeho úředním výkonem, o který jde, a ježto darem nebylo působeno na soudce, nýbrž jen na jeho manželku. Stížnost popírá, že tu jest jiný trestní čin, před soud příslušející, a domáhá se v konečném návrhu úplného sproštění stěžovatelky z obžaloby. V pravdě uplatňuje tedy stížnost jediný důvod hmotněprávní dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Prvá z oněch dvou námitek neobstojí. Zákon předpokládá, že pachatel úředníka hledí svésti, ať se úmysl zdaří nebo ne, neroznávaje, z jaké příčiny nedocílila činnost pachatelova úspěchu, k němuž směřovala. Zákon čelí již proti pouhému pokusu, přiměti úředníka ku stranictví nebo k porušení úřední povinnosti, nerozeznávaje, zda zůstalo při pouhém pokusu proto, že úředník odolal svodům, či proto, že se pokus nedostal k vědomosti úředníka. Zákon chrání nestrannost a jinakou ryzost vykonávání úřadu proti nebezpečí, jež mu hrozí tím, že jiná osoba snaží se svody určitého druhu odvrátiti úředníka od řádného, výhradně k věci а k zákonu hledícího plnění úředních povinností. S hlediska zákonných ustanovení, čelících úmyslnému (nebo nedbalému) ohrožování statků, právem chráněných, nastává zodpovědnost pachatelova již tím, že úmyslně (nebo nedbale) zavdal příčinu, z níž poškození statku vzejíti může. Zodpovědnost pachatelova není dotčena tím, že selhal prostředník, jímž pachatel svůj protizákonný úmysl uskutečňoval, a obzvláště není dotčena tím, že jiná osoba, jejíž sprostředkovací činností měl dle úmyslu pachatelova právní statek bytí poškozen, odepřela neb opomenula činnost za tímto protizákonným účelem na ní pachatelem žádanou. Při správném výkladu pojmu »svésti hledí« nezáleží tudíž nikterak na tom, ve kterém období byl vývoj událostí, který měl dle záměru pachatelova vyvrcholiti ve svedení úředníka, přerušen přes opačnou vůli pachatelovu zachováním se jiné osoby. Právem byla proto onomu pojmu v napadeném rozsudku podřaděna žádost stěžovatelky vůči soudcově manželce, by se přimluvila u soudce za jejího syna, soudem stíhaného, třebaže se pak v důsledku toho, že soudcova manželka přímluvu odepřela, žádost stěžovatelčina dostala k vědomosti soudce teprve po úředním úkonu, o který šlo, a nemohla proto vůbec působiti na vůli soudce ve směru stranického rozhodování, porušujícího povinnosti soudcovské. Nalézací soud mohl proto, aniž tím nastal nesoulad mezi právním závěrem, že stěžovatelka soudce svésti hleděla, a skutečnostmi závěr opodstatňujícími, opomenouti okolnost, stížností z výpovědí manželů B-ových odvozenou, že soudce B. zvěděl o žádosti stěžovatelčině teprve po provedení hlavního přelíčení proti synovi stěžovatelčinu.
Avšak ustanovení §u 105 tr. zák. předpokládá dále, že svádění děje se darem. Dar musí býti prostředkem, jímž pachatel úředníka svésti hledí, a pohnutkou, pro niž dle úmyslu pachatelova vůle úředníkova má se bráti ve směru bezprávném. Tímto, v zákoně výhradně vytčeným prostředkem musí pachatel působiti na úředníka i v případech, kdy ho hledí svésti prostřednictvím jiné osoby. Svádí-li pachatel úředníka tím způsobem, že se uchází u jiné osoby o přímluvu u úředníka, musí zlý úmysl pachatelův směřovati k tomu, by tato osoba použila ve své přímluvě daru, po případě poukazu na dar pachatelův jako prostředku, jímž účinkuje vedle přímluvy na vůli úředníka. Zákonem výhradně ohroženého prostředku svádění zde není, nemá-li osobou, na niž se pachatel domáhá přímluvy, dle úmyslu pachatelova býti učiněno úředníkovi sdělení o daru, jejž jí pachatel dal nebo slíbil. V těchto případech není dar prostředkem, jímž pachatel svádí jinou osobu, by ona sváděla úředníka a to nikoliv darem ,nýbrž jinými prostředky. Zákon čelí proti vykupování sobě stranictví nebo porušení povinnosti úřední darem, necelí však i proti pouhému vykupování sobě přímluvy jiné osoby u úředníka darem, o němž úředník zvěděti nemá. Předpoklad, o který takto jde, není nalézacím soudem výslovně zjištěn. Rozhodovací důvody prvé stolice zjišťují, že stěžovatelka řekla soudcově manželce Vilemíně B-ové, že se přišla přimluvit za svého· syna a že jí nese něco do kuchyně, a zjišťují dále, že, když svědkyně Vilemína B-ová obžalovanou odmítla s tím, že jí muž před svatbou přísně zakázal, že nesmí od stran ničeho převzíti, obžalovaná jí odvětila, by si to jen beze všeho vzala, že se muž o tom nemusí dověděti. Z těchto a ostatních skutečností dospívá soud k závěru, že obžalovaná chtěla darem působiti na soudce prostřednictvím manželky soudcovy, na kterou se obžalovaná obrátila, by se za jejího syna přimluvila. Měla-li by obstáti kvalifikace trestného činu, jak se stala nalézacím soudem, musila by býti opřena o závěr, že byly poznámky obžalované (že nese manželce něco do kuchyně, aby tato si to vzala, že se muž nemusí o tom dověděti), jen planými řečmi ,a že obžalovaná přece jen předpokládala, že se manželka soudcova vůči muži o daru zmíní a dar bude takto působiti na soudce. Opomíjí-li rozhodovací důvody úvahy o tom, a podřaďují-li — beze zjištění, že dar měl se dostati ku vědomosti sváděného soudce — činnost stěžovatelčinu pojmu svádění úředníka darem, shledává nalézací soud zřejmě takové svádění již v pouhém vykupování sobě přímluvy jiné osoby, darem k tomu sváděné, u úředníka, na jehož rozhodování po případě dar účinkovati neměl, a spočívá napadený rozsudek — jak dovoženo — na nesprávném použití zákona a jest zmatečným podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Bylo jej zrušiti. Pro nedostatek zjištění předpokladu shora zmíněného nestačí skutkový podklad, ve zrušeném rozsudku a jeho důvodech zjištěný, k tomu, by zrušovací soud rozhodl ihned ve věci samé.

Citace:

č. 1609. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 338-340.