Čís. 1603.

V tom, že veřejný žalobce, ač skutek obžalovaného vykazuje zákonné znaky několika různých skutkových podstat, vznesl obžalobu jen pro některé z nich, nelze spatřovat! návrh na zastavení trestního řízení (§ 109 tr. ř.) ohledně ostatních. Není proto závady proti dodatečnému »rozšíření« obžaloby i na tyto trestné činy a není dán zmatek dle čís. 8 §u 281 tr. ř., byl-li obžalovaný uznán vinným, dle rozšířené obžaloby.
Pod skutkovou podstatu §u 516 tr. zák. spadá čin, jenž pro svůj pohlavní vztah příčí se mravům a slušnosti; necudným je čin, jenž, vytrysknuv z podrážděného pudu pohlavního nebo byv určen k jeho vzbuzení (nikoliv též nutně k jeho ukojení), uráží hrubě mravní slušnost ve směru pohlavním.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1924, Kr I 720/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 8. června 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §u 516 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se nejprve důvodu zmatečnosti čís. 8 §u 281 tr. ř., uplatňuje zmateční stížnost, že nalézací soud, odsoudiv obžalovaného pro přestupek §u 516 tr. zák.. překročil obžalobu, která zněla původně jen na zločin podle §u 93 tr. zák. Svým právním pojetím věci a odůvodněním obžaloby dalo prý státní zastupitelství, byť ne přímo, tedy aspoň nepřímo na jevo, že nevznáší proti stěžovateli obžalobu pro přestupek §u 516 tr. zák. V postupu státního zastupitelství dlužno prý v pravdě spatřovati návrh na zastavení řízení ve směru přestupku §u 516 tr. zák. Rozšíříl-li proto veřejný obžalobce teprve při hlavním přelíčení obžalobu na tento přestupek, bylo prý zkoumati, zda se jedná o nový čin dle §u 263 tr. ř. a zda veřejný obžalobce, kdyžtě vlastně zastavil trestní řízení ve směru přestupku §u 516 tr. zák., neměl navrhnouti obnovu trestního řízení dle §u 352 tr. ř. K tomu prý přistupuje, že veřejný obžalobce navrhl odsouzení obžalovaného dle obžaloby, dle níž byl obžalovaný dán v obžalobu jen pro zločin dle §u 93 tr. zák. Stížnost je bezdůvodná. Předmětem obžaloby je účast obžalovaného na určitém příběhu, který dle náhledu obžaloby přivodil trestný výsledek. Je proto předmětem obžaloby nikoli určitá právnická kvalifikace trestného činu, nýbrž určitý skutek. Předmětem obžaloby byl v projednávaném případě příběh, který se dne 25. října 1922 sběhl mezi obžalovaným a jedenáctiletou Vlastou Č-ou v místnostech drogerie Ludvíka D-ého v B. Příběh tento tvoří též obsah rozsudku. Nikoli různý, nýbrž tentýž skutek je proto podkladem jak obžaloby, tak rozsudku. Odlišnost v právním nazírání na skutek mezi obžalobcem a nalézacím soudem je pro otázku totožnosti činu ne závažnou. Nalézací soud není také dle zásad §§ů 262, 263 a 267 tr. ř. nikterak vázán na právnickou kvalifikaci skutku se strany obžaloby, naopak jest oprávněn posuzovati čin ten zcela neodvisle od jejího náhledu. Okolnosti, že obžalobce neshledal původně v činu také přestupek dle §u 516 tr. zák., nelze dávati výklad, o nějž se pokouší stížnost, zvláště, když zastavení trestního řízení může se dle zákona týkati jen činu, nikoli však té neb oné právnické kvalifikace jeho. Obžalobce rozšířil ostatně obžalobu, správněji řečeno kvalifikoval čin při hlavním přelíčení též jako přestupek §u 516 tr. zák. a má proto stěžovatel tím méně důvodu ke stížnosti. Zněl-li konečný návrh obžalobcův na odsouzení obžalovaného dle obžaloby, stačilo to úplně, jednak proto, že tím obžalobce mínil samozřejmě obžalobu i na § 516 tr. zák. rozšířenou, jednak z toho důvodu, že soud dle toho, co řečeno, je vázán na obžalobu jen potud, pokud jde o konkrétní čin v obžalobu daný, nikoli však na právnický název jeho. Důvod zmatečnosti čís. 8 §u 281 tr. ř. není proto opodstatněn.
Důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. provádí zmateční stížnost v souvislosti. Uplatňuje právem, že ke skutkové povaze přestupku §u 516 tr. zák. náleží čin, jenž pro svůj pohlavní vztah příčí se mravům a slušnosti, a že necudným jest pouze ten čin, který, vytrysknuv z podrážděného pudu pohlavního nebo byv určen k jeho vzbuzení, uráží hrubě mravní slušnost ve směru pohlavním. Neprávem však tvrdí, že předpoklady tyto nejsou kryty zjištěními rozsudku. Nalézací soud béře na základě doznání obžalovaného za prokázáno, že obžalovaný předsevzal jednání, jemu za vinu kladené, proto, že na něho přišla okamžitá žádostivost a že ohmatávání těla sloužilo k uspokojení jeho žádostivosti. Uplatňuje-li stížnost, že tento výrok jest v rozporu se zodpovídáním se obžalovaného, jenž přiznal pouze, že na něho přišla okamžitá žádostivost, děvče pohladiti, dlužno na to odvětiti, že nalézací soud ,hodnotě toto doznání a přihlížeje k ostatnímu průvodnímu materiálu, dospěl k přesvědčení, že jednání obžalovaného bylo výsledkem podrážděného pudu pohlavního. Přesvědčení toto je výronem volného uvažování průvodů, nalézacímu soudu dle zákona (§ 258 tr. ř.) příslušejícího, i není na místě formelní porovnání závěru soudcovského se spisy. Ustanovení §u 516 tr. zák. nevyžaduje nutně, by pachatel ohmatával druhou osobu přímo na pohlavním údu; mravopočestnost. uráželo také hrubě, když obžalovaný ohmatával jedenáctileté děvče na prsou a na nahém zadku a když se tak stalo následkem podrážděného pudu pohlavního. Ukojení pohlavního pudu není předpokladem podřanění pod zákon, jak to vyplývá již ze správného výkladu zákona, stížností samou shora reprodukovaného. Že se obžalovaný dopustil činu ze žertu, rozsudek nezjišťuje a nemělo by to právního významu, kdyžtě čin vykazuje všechny náležitosti skutkové povahy přestupku. Obranou, že obžalovaný nespatřoval ve svém jednání činu trestného, uplatňuje stížnost v pravdě jen omyl právní, který však dle zásad §§ů 3, 233 a 238 tr. ř. neomlouvá. Zákon předpokládá naopak, že přečiny a přestupky v druhém díle tr. zák. obsažené může každý jakožto nedovolené sám poznati. Odvolání se na mladistvý věk obžalovaného musí zůstati bez úspěchu, poněvadž zákon předpokládá, že osoba, 14. rok svého věku překročivši (§ 2 d) tr. zák.), má schopnost postřehnouti význam a dosah svého jednání, a ukládá jí proto plnou trestní zodpovědnost. Mladistvý věk může dojiti povšimnutí pouze jako polehčující okolnost při výměře trestu. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. není proto dán.

Citace:

č. 1603. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 327-329.