Čís. 1455.

Výzvou k rozchodu (§ 283 tr. zák.) jest také vytlačování davu četnictvem z prostranství, kde byl konán rozpuštěný tábor lidu.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1924, Kr I 433/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. května 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem shluknutí dle §§ů 283 a 284 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Nesprávné použití trestního zákona spatřuje zmateční stížnost, dovolávajíc se zmatku dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., v tom, že soud nalézací uznal stěžovatele vinným přečinem dle §§ů 283 a 284 tr. zák., ačkoliv nezjistil, že stěžovatel slyšel výzvu četnictva k davu: »Jménem zákona rozejděte se!« Okolnost, soudem zjištěná, že četnický strážmistr stěžovatele vyzval ve chvíli, když kráčel proti četníkům, postupujícím za davem s nasazenými bodáky, by se vzdálil, nemůže prý nijak nahraditi vyzvání davu k rozchodu, jehož skutková podstata přečinu dle §u 281 tr. zák. vyžaduje. Stížnost jest na omylu. Lze sice připustiti, že by výzva, týkající se pouze stěžovatele, k opodstatnění skutkové podstaty tohoto přečinu nestačila. Nelze však přehlédnouti okolnosti, za kterých výzva ta se stala. Rozsudek výslovně zjišťuje, že dav byl třikráte jménem zákona vyzván, by se rozešel, že četnictvo, když dav tohoto rozkazu neuposlechl, počalo jej vytlačovati z prostranství před dělnickým domem a že v tomto okamžiku četnický strážmistr viděl proti sobě jíti stěžovatele, že ho vyzval jménem zákona, by odešel, že však stěžovatel zůstal státi a vyzvání neuposlechl. Že stěžovatel viděl, že četnictvo dav vytlačuje, jest tedy bezpochybno, a stížnost sama okolnosti té nepopírá. Ve vytlačování davu četnictvem s nasazenými bodáky však spočívá zřejmé vyzvání davu, aby se rozešel. Dlužno sice také připustiti, že § 283 tr. zák. mluví o výzvě k rozchodu. Vzhledem k nadpisu tohoto paragrafu: »Jak se trestají ti, kdož při shluknutí neuposlechnou úředníků nebo stráže«, nelze však pochybovati o tom, že ustanovením tím má býti chráněn všeliký rozkaz úřední, směřující k rozptýlení davu, který podle své povahy je způsobilým ohroziti veřejný pokoj a řád. Patřilo sem proto také vytlačování davu četnictvem z prostranství před dělnickým domem, směřovavši k tomu, by dav, naplňující prostranství před dělnickým domem, po rozpuštění neohlášeného táboru lidu byl rozptýlen. Proto též nemůže býti řeči o pouhém přestupku shromažďovacího zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák. (§§ 14, 19), zvláště když obžalovaný sám tvrdí, že se táboru nesúčastnil a nenáležel k osobám, na něž se vztahovalo úřední rozpuštění schůze. Byla tedy výzva, týkavší se stěžovatele, v podstatě jen opakováním vyzvání davu k rozchodu, a obracela se zvláště ještě k osobě stěžovatelově proto, že obžalovaný neuposlechl vyzvání již všeobecně k davu učiněného. Nesejde proto také na tom, že výzva četnického strážmistra nesouhlasila s doslovem §u 283 tr. zák., to tím méně, ježto zákon sám nepredpisuje pro tuto výzvu určitého znění. Právem tedy soud, zjistiv, že se obžalovaný po výzvě té osopil na četnického strážmistra slovy: »Vražte to do mně« a odcházel teprve na opětnou výzvu k odchodu, podřadil čin stěžovateli za vinu kladený pod skutkovou podstatu přečinu shluknutí, naznačeného v §u 283 a 284 tr. zák.

Citace:

č. 1455. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 53-54.