Čís. 1735.

Spoluvina dle §u 5 tr. zák. na přečinu nadržování věřiteli dle §u 485 tr. zák. jest možnou. Výjimka druhé věty tohoto §u vztahuje se pouze na věřitele.
(Rozh. ze dne 24. září 1924, Zm II 243/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Karla Sch-a do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 10. ledna 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem spoluviny na nedokonaném nadržování věřiteli ve smyslu §§ů 5, 8 a 485 tr. zák., a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Vzhledem k názoru, vyslovenému v nauce (srov. Löffler v Bartschově komentáři ke konk. řádu II. sv. str. 517), že svádění nebo přispění k přečinu podle §u 485 tr. zák. není trestným, položil si zrušovací soud z povinnosti úřední (§ 290 tr. ř.) otázku, zda nebyl napadeným výrokem a výrokem, odsuzujícím též Emila K-a pro přečin podle §§ů 5, 8, 485 tr. zák. v neprospěch těchto obžalovaných porušen zákon. Než k otázce té dlužno odpověděti záporně, neboť nelze schváliti onen názor, pokud výjimku druhého odstavce §u 485 tr. zák., stanovenou pro věřitele, který přijme od předluženého dlužníka zajištění nebo zaplacení pohledávky, rozšiřuje bez rozdílu na osoby třetí. Odstavec druhý §u 485 tr. zák. není v podstatě než kodifikací názoru, judikaturou v rozhodnutích bývalého nejvyššího soudu vídeňského čís. sb. 4078 a 4118 vysloveného, že přijímání a zajištění nebo placení pohledávky, věřiteli příslušející, není samo o sobě trestným, při čemž předpoklad judikatury, že musí jiti o pohledávku splatnou, do zákona nebyl pojat, pokud se týče příslušná slova, obsažená v osnově, byla při druhém Čtení škrnuta. Ona rozhodnutí vůbec nemluví o trestnosti nebo beztrestnosti spoluviny třetích osob, naopak z okolnosti, že prohlašují dokonce i věřitele po případě trestně odpovědným za spoluvinu, jest vidno, že též spoluvinu třetích osob nepovažují za vyloučenu. Také z poznámek pamětního spisu k § 485 neplyne , že zákonodárce považoval dotčenou výjimku ze zásady §u 5 pokud se týče §u 279 tr. zák. za privilegium causae t. j. za věcnou výjimku z trestnosti, kterou proto dlužno vztahovati nejen na věřitele, nýbrž na všechny osoby, které při uplatňování neb přijímání pohledávky jeho spolupůsobily. Zákonodárce by zajisté názoru tomu byl dal jasný výraz v zákoně, zvláště, když šlo o novou právní myšlenku, dosud ani judikaturou ani naukou ani zákonodárstvím v cizozemsku obecně neschválenou. Nelze proto ustanovení druhého odstavce §u 485 jako výjimku ze zásady §§ů 5 a 239 tr. zák. vykládati způsobem rozšiřujícím a přiznati věřitelovu výsadu též osobám třetím, které, jako stěžovatel a obžalovaný Κ., podle zjištění rozsudku nebyly dokonce ani orgány ani zástupci věřitelky.

Citace:

č. 1735. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 571-572.