Čís. 1508.

Predražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Ke skutkové podstatě prečinu podle §u 13 zákona stačí prohlášení prodatelovo vůči koupěchtivému, že, chce-li obdržeti žádaný předmět potřeby, musí současně odebrati jiný; lhostejno, že prodatel projevil později ochotu, prodati žádaný předmět potřeby bez současné koupě zboží jiného.
(Rozh. ze dne 20. února 1924, Kr. I 226/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Plzni ze dne 22. prosince 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečínem podle §u 13 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmateçnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že skutková podstata přečinu §u 13 zákona o lichvě není proto dána, poněvadž pouhé odpírání bez konečného odepření nelze považovati za trestné jednání. Trestným je prý jen definitivní, kategorické odepření. Tam prý však, kde prodávající odepírá prodati zboží, nebude-li zároveň odebráno jiné zboží, ale konečně přece je nabízí a dáti chce, nelze mluviti o skutkové podstatě onoho přečinu. Stížnost jest bezdůvodná. Neboť jasný doslov zákona: »Kdo odepře prodej předmětů potřeby, nebude-li zároveň odebráno jiné zboží, dopustí se přečinu . .. .«, neposkytuje podkladu pro výklad, uvedený ve stížnosti. Dle znění zákona je nepochybno, že čin je spáchán a dokonán již tím, že pachatel učiní vůči koupěchtivému ať výslovně, ať způsobem konkludentním prohlášení, že, chce-li obdržeti žádaný předmět potřeby, musí současně odebrati předmět jiný. V takovémto prohlášení dlužno spatřovati zákonem zakázané odepření předmětu potřeby a nestane se čin, již spáchaný, beztrestným tím, že pachatel projevil vůči koupěchtivému později ochotu, prodati mu žádaný předmět potřeby bez podmínky současné koupě zboží jiného. Smyslem a účelem citovaného zákonného ustanovení je, brániti snahám, směřujícím k tomu, by ti, kdož si žádají koupiti určitý předmět potřeby nebo předmět potřeby určitého druhu, byli bez ohledu na svou potřebu nebo své přání nuceni, odebrati také jiné zboží, kterého se prodávající ať již pro nepatrný normální odbyt nebo z jiných příčin hledí zbýti. Zákaz zákona je absolutní a měly jím býti zasáhnuty právě takové formy válečné lichvy, které se vyvinuly ze snahy, by dosavad platné formy trestné byly obcházeny. Dle zjištění rozsudkového prohlásila obžalovaná ke kupujícímu Josefu Š-ovi, že mu tvaroh bez másla neprodá (Já vám tvaroh dáti nemohu, musíte vzíti také máslo), a když Š. namítl, že potřebuje tvaroh a že máslo je pro něho drahé, prohlásila opět, že bez másla tvarohu neprodá. Již pouhým, kategoricky projeveným prohlášením prohřešila se obžalovaná proti zákazu zákona a nemůže trestnost jednání jejího odčiniti okolnost, že pak před strážníkem dala na jevo ochotu prodati tvaroh. Právní posouzení věci nalézacím soudem je proto bezvadné a není podkladu pro dovolávání se důvodu čís. 9 b) §u 281 tr. ř. pro beztrestnost z té příčiny, že obžalovaná chtěla odmítnutému koupěchtivému tvaroh poskytnouti. Namítá-li stížnost, že v době spáchání činu byly poměry úplně jiné, nežli v době, kdy zákon o lichvě vešel v platnost, kdy panovala nouze o potraviny, kdežto dnes je jich nadbytek, a že tedy použití §u 13 zákona o lichvě není na místě, poněvadž ratio legis, která vedle k ustanovení §u 13 lich. zák. odpadla, dlužno na to jednak odvětiti, že nezrušenému dosud zákonu dlužno i nyní zjednati plnou platnost, jednak podotknouti, že samotný čin obžalované nasvědčuje přesně tomu, že nevrátily se ještě zcela normální poměry a že je dosud zapotřebí ochrany spotřebitelstva před nesolidním způsobem obchodování.

Citace:

č. 1508. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 143-144.