Čís. 1821.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pokud výrok, že československé zákony jsou k ochraně korumpovaných, zakládá skutkovou podstatu přečinu dle §u 14 čís. 5 zákona.
Přečin pobuřování dle §u 14 čís. 1 zákona brojením proti demokraticko-republikánské formě státu a proti samostatnostsi a ústavní jednotnosti československé republiky.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1924, Zm I 655/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 5. září 1924, pokud jím stěžovatel byl uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 1 a 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. а n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, uplatňujíc pouze důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., snaží se dovoditi, že zjištěné výroky obžalovaného, pronesené na veřejné schůzi lidu v Ústí n. O. dne 1. května 1924, nenaplňují skutkové podstaty přečinu podle §u 14 čís. 1 a 5 zákona na ochranu republiky, jimiž byl stěžovatel uznán vinným. Výrok, že československé zákony slouží k ochraně těch, kteří ve státě vládnou a jej udržují, že jsou to zákony k ochraně korumpovaných, hanobí prý (dle náhledu stěžovatelova) snad dočasné držitele moci ve státě, pro nimž prý jedině se obracejí, nikoliv však republiku; bylo by prý naopak hanobením státu, kdyby byl stotožňován s jednotlivými držiteli moci, jimž se veřejně vyčítá korupce. Poněvadž prý úmysl obžalovaného směřoval jedině a výhradně k tomu, by mluvil proti »mocným veřejným funkcionářům«, nelze prý ani říci, že hanobil republiku aspoň nepřímo, i kdyby šlo o hanobení, nestalo se prý způsobem štvavým. Jde o pouhé neslušné výrazy, trestně nezávažné. Avšak zmateční stížnost přehlíží, že zjistiti smysl určitého výroku a úmysl, v jakém jej pachatel pronesl, jest výhradným právem nalézacího soudu; skutkovými zjištěními, jež tu v obou směrech rozsudek obsahuje a jimž stěžovatel není s to vytknouti zmatečnost dle čís. 5 §u 281 tr. ř., jest zrušovací soud vázán (§ 288 čís, 3 tr. ř.). Nalézací soud vyslovil totiž přesvědčení, že obžalovaný svým výrokem se snažil snížiti vážnost republiky v očích svých posluchačů tím, že zlehčoval její zákony, jako by byly vydávány na ochranu korumpovaných, a že tak nepřímo hanobil republiku samu, po něvadž by jí zajisté nesloužilo ke cti, kdyby její ústava dopouštěla, aby takové zákony byly opravdu vydávány. Dle přesvědčení soudu nebrojil obžalovaný svým výrokem proti ústavním činitelům a vládě, nýbrž proti republice samé v úmyslu, aby vyvolal u svých posluchačů státu nebezpečné smýšlení, jsa si při tom vědom, že z jeho hanobení mohou vzejíti následky, jimž chce zákon zabrániti, štvavý ráz hanobení je odůvodněn účinkem, jejž obžalovaný zamýšlel u svých posluchačů vyvolati (odpor a nepřátelské smýšlení proti státu) a jenž snadno mohl z jeho řeči vzejíti. Tato rozsudková zjištění odůvodňují podřadění závadného výroku pod trestní ustanovení čís. 5 §u 14 zákona na ochranu republiky; odsuzujícímu výroku nelze vytknouti právní omyl. Pouhým brojením proti zjištěnému smyslu výroku a trestnému úmyslu pachatelovu, v rozsudku zjištěnému a náležitě odůvodněnému, neprovádí zmateční stížnost uplatňovaného hmotněprávního zmatku dle zákona.
Pokud jde o ostatní závadné výroky, dovozuje zmateční stížnost, že jde jednak o hesla na politických schůzích socialistických stran obvykle pronášená (o osvobození dělníků od jha kapitalistů, o vládě rolníků a dělníků, o revolucionářském cíli dělnických stran) jednak o projevení náhledu trestně zcela nezávadného — že Československo samo musí žádati Rusko za uznání. Jediný výrok, který by bylo lze pokládati (dle náhledu stěžovatelova) za závadný, že Rusko očekává u nás nejen republiku demokratickou, ale bolševickou, nebyl prý způsobilý vyvolati v posluchačích takový duševní stav, který by byl s to se vybiti v činech republice škodlivých a nelze v něm prý spatřovati pobuřování ve smyslu čís. 1 §ů 14 zákona na ochranu republiky. Celá řeč obžalovaného se prý obracela proti jednotlivým politickým stranám, zejména straně sociálně demokratické a proti buržoasii; o pobuřování proti státu nemůže býti řeči ani ve směru objektivním ani subjektivním. Avšak ani v této části se zmateční stížnost ponejvíce nedrží skutkových předpokladů rozsudku, z nichž by — při správném provedení hmotněprávního zmatku — měla vycházeti. První soud zjistil, že obžalovaný, přešed ve své řeči po útoku na zákony republiky na poměr čs. republiky k Rusku, dovozoval, že je nutná změna základů republiky, že moskevská internacionála chce viděti činy komunistů, že očekává od nich republiku nikoliv demokratickou, nýbrž bolševickou; rozsudek zjišťuje, že tendence řeči obžalovaného byla veskrze protistátní a měla za účel vzbuditi v posluchačích smýšlení státu nepřátelské, ježto stěžovatel, použiv jednak nepravdivého tvrzení, že republika odměňuje dělníky, kteří pracovali pro její konsolidaci tím, že obrací proti nim moc vojáků, četníků a policistů, jednak ostrých a prudkých výpadů, že krev má býti raději prolita na domácích barikádách, než pro továrníky a sinekury buržoasie, jež dle mínění obžalovaného republika na úkor dělnictva chrání a protežuje, se snažil vyvolati ve svých posluchačích stav státu nepřátelský prostředky intensivními, a objektivně způsobilými vzbuditi účinky, jimž chce zákon předejiti. Poněvadž obžalovaný uvedeným způsobem útočil — nikoli, jak se snaží stížnost dovoditi, proti dočasné vládě, jednotlivým politickým stranám nebo společenským třídám, nýbrž proti základním zřízením republiky, vypočteným v čís. 1 §u 14 zákona na ochranu republiky, totiž především proti demokraticko-republikánské formě státu, již pokládá za nepříznivou pro dělnictvo, po případě proti samostatnosti a ústavní jednotnosti Československého státu, naplňuje ujištěná činnost obžalovaného skutkovou podstatu přečinu pobuřování podle čís. 1 §u 14 zákona na ochranu republiky ve směru objektivním i subjektivním.

Citace:

č. 1821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 743-745.