Čís. 1720.

Vztahují-li se urážlivé výroky, tvořící předmět soukromé obžaloby, i na svědka, jest na něm, by se při svém svědeckém výslechu o těchto výrocích zachoval dle §u 263 tr. ř.
(Rozh. ze dne 3. září 1924, Zm I 522/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v Hostinném ze dne 8. února 1924 a rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Jičíně ze dne 3. května 1924 porušen byl zákon v ustanovení § 263 tr. ř.; rozsudky ty se zrušují a obžalovaný sprošťuje se podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti dle § 496 tr. zák., spáchaný tím, že dne 12. ledna 1924 v H. veřejně a před více lidmi Štěpánu T-ovi zlým nakládáním vyhrožoval a jemu nadával.
Důvody:
Paulina E-ová podala dne 15. ledna 1924 u okresního soudu v Hostinném protokolární soukromou obžalobu na FrantiškaW-a pro přestupek proti bezpečnosti cti, jehož se prý dopustil tím, že jí a její rodině dne 12. ledna 1924 veřejně nadal slovy »Hurengesindel, Diebsgesindel, verfluchte hungrige Aeser und verfluchte Gurke.« Při hlavním, dne 18. ledna 1924 konaném přelíčení byl jako svědek slyšen manžel soukromé obžalobkyně Štěpán E., jenž v podstatě potvrdil děj žalobní a zejména uvedl, že obžalovaný se vyjádřil: »Ihr hungriges Gesindel, Ihr habt mir die Ernte gestohlen, das Feld verschluckt, Hurengesindel.« Rozsudkem okresního soudu v Hostinném ze dne 23. ledna 1924 byl pak František W. ve smyslu soukromé obžaloby pro přestupek dle §u 496 tr. zák. uznán vinným a odsouzen k trestu vězení na 48 hodin podmíněně se zkušební dobou jednoho roku. K odvolání obžalovaného byl rozsudek ten krajským jako odvolacím soudem v Jičíně dne 8. března 1924 v celém svém obsahu potvrzen. Uvedený svědek Štěpán E. podal dne 1. února 1924 u okresního soudu v Hostinném na Františka W-e obžalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti, spáchaný tím·, že mu dne 12. ledna 1924 veřejně v H. vynadal slovy — blödes Aas — a hrozil mu zlým nakládáním, pozdvihnuv na něho prázdné napajedlo, chtěje ho jím biti. Za líčení ze dne 8. února 1924 vyplývalo z výpovědi svědkyně Pauliny E-ové nade vší pochybnost, že Štěpánem E-em zažalovaný děj týká se téhož výstupu ze dne 12. ledna 1924, pro který František W. již rozsudikem okrěsního soudu v Hostinném ze dne 23. ledna 1924 byl odsouzen. Nicméně byl dalším rozsudkem okresního soudu v Hostinném ze dne 8. února 1924 František W. opětně uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle §u 496 tr. zák., spáchaný tím, že dne 12. ledna 1924 soukromému obžalobci Štěpánu E-ovi veřejně a před více lidmi vynadal a mu zlým nakládáním hrozil, a byl za to podle § 496 tr. zák. odsouzen do vězení na 8 dnů a to bezpodmínečně. Proti rozsudku tomu ohlásil a provedl obžalovaný včas odvolání do výroku o vině i trestu a zvláště též do nepřiznání podmíněného odsouzení. Po provedeném odvolacím přelíčení bylo odvolání obžalovaného rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Jičíně ze dne 3. května 1924 zamítnuto a byl napadený rozsudek v plném znění potvrzen. Posiez uvedené dva rozsudky obou stolic se nesrovnávají se zákonem. Pravidlo, že o všech sbíhajících se trestných činech, témuž obviněnému za vinu kladených, vydán býti má jediný konečný rozsudek, obsaženo jest v §u 56 tr. ř., a §§y 34, 35, 267 tr. zák. stanoví, že trest za více trestných činů vyměřen býti musí jednotně. Ze základních těchto pravidel připouští výjimku jen § 57 tr. ř. k zamezení průtahu nebo stižení řízení neb ku zkrácení vazby obviněného, ve kterýchžto případech však obžalobce je povinen, aby hned prohlásil, zdali si ohledně ostatních, témuž obviněnému za vinu kladených obvinění stíhání vyhrazuje; § 263 tr. ř. pak ustanovuje, že soud žalobci má vyhraditi právo, stíhali skutek, nově přibylý, zvláště o sobě, jinak stíhání pro tento skutek nemá již místa. V tomto případě byl Štěpán E., jak uvedeno, při hlavním přelíčení ze dne 18. ledna 1924 slyšen jako svědek ohledně žalobního děje z 12. ledna 1924, manželkou jeho, Paulinou E-ovou zažalovaného, dle něhož obžalovaný nejen jí, nýbrž i rodině nadal způsobem svrchu uvedeným. Že by se Štěpán E. výroky, ohledně nichž svědčil a jež zřejmě vztahovaly se také na něho, anebo že by vedle toho jiným ještě způsobem cítil se taktéž uraženým, neuplatňoval. Leč právě při této příležitosti bylo na něm, aby ve smyslu §u 263 tr. ř. jako soukromý obžalobce vystoupil a žádal i pro svou osobu za potrestání, nebo si vyhradil stíhání pro urážku, pouze na něho se vztahující. Neučiniv toho, pozbyl svého žalobního práva. Stejně nalezl již také nejvyšší soud v rozhodnutí Sb. n. s. č. 36.

Citace:

č. 1720. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 537-539.