Čís. 1785.

Pojmu »svědectví« dle §u 199 a) tr. zák. neodpovídá seznání osoby, již soud vyslechl jako svědka, maje za to, že na trestném činu není súčastněna, byla-li v době výslechu buď pachatelem nebo spoluvinníkem; nezáleží na tom, že poučena dle §u 153 tr. ř. nevzdala se svědectví.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1924, Zm I 422/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 10. března 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§u 197, 199 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalovaného z obžaloby pro tento zločin.
Důvody:
Výrok nalézacího soudu, že obžalovaný jest vinen zločinem podvodu křivým svědectvím ve smyslu §u 197, 199 písm. a) tr. zák., napadá stížnost důvodem zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. (nesprávně čís. 10 §u 281 tr. ř.), vytýkajíc zejména, že předmětem svědeckého výslechu obžalovaného byl obsah svědecké výpovědi Václava K-e, učiněné u okresního soudu v Aši v trestní věci pro § 312 tr. zák., týkající se stěžovatele, a že jeho (stěžovatelova) svědecká výpověď u okresního soudu v Aši a u divisního soudu v Plzni nesprávným výkladem zákona byla podřaděna pod ustanovení §u 197 a 199 písm. a) tr. zák., ač v ní vědomě křivé svědectví spatřovati nelze. Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění. U okresního soudu v Aši vedlo se trestní řízení proti stěžovateli pro přestupek podle §u 312 tr. zák., spáchaný urážkou strážníka Bedřicha P-e. V této trestní věci byl jako svědek slyšen Václav K., jenž měl vypovídati o událostech, jež se udály v noci na den 27. listopadu 1921, zejména o výrocích obžalovaného Antonína S-a v oné rozhodné noci vůči strážníku P-ovi. Za řízení, v němž stěžovatel zaujímal postavení obžalovaného, ukázala se výpověď Václava K-e křivou, a, jelikož tento jako osoba vojenská podléhal pravomoci vojenských soudů, bylo trestní řízení dle §u 60 tr. ř. přerušeno, a návrh na zavedení řízení pro křivé svědectví postoupen vojenské prokuratuře. V trestní věci, vedené pak u divisního soudu proti Václavu K-ovi pro křivé svědectví, byl stěžovatel jednak dožádaným soudem před okresním soudem v Aši dne 31. ledna 1923, jednak u hlavního přelíčení před divisním soudem v Plzni dne 29. března 1923 vyslýchán jako svědek o těchže skutečnostech, ohledně nichž se mu bylo zodpovídati ve vlastní, dosud neukončené trestní věci pro přestupek podle §u 312 tr. zák. Dle zjištění napadeného rozsudku byly svědecké výpovědi stěžovatelovy v této trestní věci objektivně nepravdivé. Odsouzení pro zločin křivého svědectví předpokládá, by šlo skutečně o výpověď svědeckou. Po této stránce bylo uváženo: Vyjde-li v určité trestní věci při náležitém rozboru skutkového stavu na jevo, že osoba, kterou soud vyslechl jako svědka, maje za to, že na trestném činu není súčastněna, byla v době výslechu sama buď pachatelem nebo spoluvínníkem, jest míti za to, že takový způsob výslechu nebyl na miste, ježto to, co formelně se zdálo býti výpovědí svědeckou, bylo materielně jen obhajobou obžalovaného. Tento názor dochází opory v zásadě §u 202 tr. ř., dle níž vinník, dostavší se do rozporu mezi právem obviněného a povinností svědeckou, nesmí býti nijakými prostředky donucován k tomu, by vypovídal pravdu, když by tím sebe sama usvědčoval z viny. Opačné stanovisko by znamenalo vlastně obcházení tohoto zákonného ustanovení. Z toho plyne, že seznání Antonína S-a jako svědka, při němž se dostal do rozporu buď mluviti pravdu a býti trestán pro trestný čin, který spáchal, nebo nemluviti pravdu a býti pak stíhán pro zločin křivého svědectví, neodpovídá pojmu »svědectví« podléhajícího trestní sankci §u 199 písm. a) tr. zák., a nespočívá proto v jeho jednání skutková podstata zločinu, v tomto zákonném předpise uvedeného. Na věci nemění ničeho, že stěžovatel byl při svědeckém výslechu poučen dle §u 153 tr. ř. a mohl se výpovědi vzdáti, neboť jednak obrací na sebe svědek použitím dobrodiní §u 153 tr. ř. podezření, jednak je přiznání tohoto dobrodiní ponecháno v mnohých směrech uvážení soudcovskému, konečně pak vztahuje se předpis ten na svědky, jímž stěžovatel formelně sice byl, nikoli však materielně, jelikož vzhledem k tomu, že trestní řízení proti němu pro přestupek dle §u 312 tr. zák. nebylo ještě právoplatně ukončeno, byl z tohoto trestného činu objektivně podezřelým. Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a uznati právem, že se stěžovatel v tom směru dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sprošťuje z obžaloby pro zločin podvodu křivým svědectvím dle §u 197, 199 písm. a) tr. zák.

Citace:

č. 1785. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 672-674.