Čís. 1833.

Zákon o třaskavinách ze dne 27. května 1885, čís. 134 ř. zák.
K pojmu »držby« (»přechovávání«) třaskavin ve smyslu §§ů 1—3 zákona se nevyžaduje, by pachatel jimi nějakým zvláštním způsobem nakládal; stačí pouhý faktický stav o sobě (na př. ponechání jich v obytných místnostech).
(Rozh. ze dne 15. prosince 1924, Zm I 454/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 24. dubna 1924, pokud jím byli obžalovaní .Zdeněk K. a Bohumila K-ová podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby, onen pro přečin podle §u 335 tr. zák., tato pro přečin podle §u 3 zák. ze dne 27. května 1885, čís. 134 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti oprávnění již s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Stížnost uplatňuje právem, že jednáním obžalované Bohumily K-ové jest opodstatněn pojem »držby« ve smyslu §u 2 a 3 zákona o třaskavinách. Ohledně této obžalované vzal nalézací soud za prokázáno, že byla spolumajitelkou mlýnského bytu a za tehdejší nemoci svého manžela sama disponovala celým bytem i pokojem, v němž dříve bydlel spoluobžalovaný syn Oldřich K. a kde byl uložen i ruční granát, přikázavši pokoj k obývání kancelářské slečně Anežce M-ové, ale že nechala při tom všechny věci, mezi nimi i onen granát, na polici v tom stavu, jak si jej tam uložil Oldřich K., a připomčla M-ové, že všecky ty věci patří Oldřichu K-ovi, aby si jich vůbec nevšímala a na granát nesáhla. Z toho dovodil nalézací soud, že obžalovaná s věcmi na polici nijak nedisponovala, u sebe je nechovala, nýbrž že v držení věcí těch zůstával stále Oldřich K. Leč tento náhled neodpovídá zákonu o třaskavinách. Zákon tento prohlašuje v zájmu zamezení obecně nebezpečného zacházení s třaskavinami v §u 1 také jejich držbu za přípustnou jen s úředním povolením. Nelze-li pro obor práva trestního pojem »držby« již o sobe posuzovati dle přísně civilněprávních pojmů, nýbrž, dlužno-li všeobecně držbu klásti na roveň detenci, plyne z toho, že totéž platí i pro dosah trestních předpisů zákona o třaskavinách, zvláště když v zákoně tomto nelze nalézti opory pro užší výklad uvedeného pojmu. Dle toho je nebezpečí, jemuž zákon chce předejiti, odvislo nikoli od jsoucnosti, nebo nedostatku držební vůle (§ 309 obč. zák.), nýbrž od ryze skutkového poměru pachatele ku třaskavině. K pojmu »držby«, pokud se týče »u sebe chování«, se proto nevyžaduje, aby pachatel s třaskavinou nějakým zvláštním způsobem nakládal, na př. ji přenášel a pod., nýbrž stačí pouhé ponechání a přechovávání třaskaviny v obytných místnostech, tudíž tento pouhý stav faktický o sobě, aniž je zapotřebí, aby zde byl úmysl třaskavinu si ponechati, neb si ji přivlastni ti. S tohoto hlediska je též, aby se předešlo všem pochybnostem, ve znění zákona o třaskavinách, uvedeného v příloze zákona na ochranu republiky, místo výrazu »držby« užito přiléhavějšího obratu »přechovávání«. Na starém zákoně o třaskavinách nebylo tím však ničeho změněno, toliko znění upraveno jazykově a toto dle §u 43 zákona na ochranu republiky prohlášeno za autentické. Když proto obžalovaná disponovala s dotyčným pokojem, přenechavši ho Anežce M-ové a když jí přikazovala, aby si granátu nevšímala a naň nesahala, nemůže býti pochybnosti, že granát ve smyslu zákona přechovávala, davši svým jednáním na jevo, že granát chce ponechati na dosavadním místě až do synova návratu.
Objektivní skutková podstata přečinu podle §u 3 zákona o třaskavinách je proto založena, zvláště když v §u torn předpokládané nebezpečí je dle skutkových zjištění nepochybným. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. je proto dán. V platnosti ponechán nemůže však býti ani druhý omluvný důvod, pro který nalézací soud sprostil obžalovanou z obžaloby. Soud nevzal totiž za prokázáno, že obžalovaná věděla, že ruční granát, o nějž jde, je posud nabitý nějakou třaskavinou, ježto prý Oldřich K. ubezpečil domácí lidi a svého bratra Zdeňka K-a a tento pravděpodobně i obžalovanou Bohumilu K-ovou, že granát je úplně neškodný. Zmateční stížnost uplatňuje právem, že toto zjištění soudu o nevědomosti obžalované o tom, že granát je dosud nabitý nějakou třaskavinou, je ve vnitřním rozporu (čís. 5 §u 281 tr. ř.) s druhým zjištěním, dle kterého obžalovaná Anežce M-ové, když jí přenechávala pokoj, připomínala, aby si věcí a zbraní patřících Oldřichu K-ovi, vůbec nevšímala a na granát nesahala, poněvadž tento poslední výrok nasvědčuje tomu, že si obžalovaná nebezpečné povahy granátu byla vědoma. Obě uvedená zjištění nemohou proto vedle sebe obstáti, obsahujíce předpoklady logicky si odporující. Ježto pak odpor ten dotýká se skutečnosti pro rozhodnutí závažné, je výrok soudu stižen zmatečností dle čís. 5 §u 281 tr. ř. a nemůže býti ponechán v platnosti, to tím méně, kdyžtě předpoklad soudu, že Zdeněk K. ubezpečil pravděpodobně obžalovanou o neškodnosti granátu, postrádá oné určitosti a přesnosti, jaké zjištění soudu svou povahou vyžaduje. Pro tuto podstatnou vadu rozsudku není dána zrušovacímu soudu možnost, aby uznal ihned ve věci samé, poněvadž pro vadu tu zůstává nerozřešena bezvadně otázka o subjektivním zavinění obžalované, o kterém však, ježto jde o otázku rázu čistě skutkového, rozhodovati přísluší jedině soudu nalézacímu na základě zkoumání průvodního materiálu (§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.).

Citace:

č. 1833. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 767-769.