Čís. 1605.

Pojem »lstivosti« (§ 197 tr. zák.) nepředpokládá úskočnosti nebo
záludnosti jednání nebo předstírání, nýbrž stačí zneužití důvěry v denním (obchodním) životě obvyklé.
Spadá sem uvádění nepravdivých okolností v žádosti o služební místo.
K pojmu »invalidy«.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1924, Zm II 5/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Metoděje H-a do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 13. listopadu 1923, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem podvodu podle §§ů 197, 200 tr. zák., vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin podvodu podle §§ů 197, 200 tr. zák., spáchaný lstivým předstíráním, že jeho poranění bylo mu způsobeno jako. vojínu za války, pokud se týče, že jest válečným invalidou (poškozencem), zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu nalézacímu, by o ní znova v rozsahu zrušení jednal a rozhodl, přihlížeje k nezrušenému výroku, jimž obžalovaný byl uznán vinným zločinem podvodu, spáchaným na státu oklamáním ministerstva sociální péče. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Po stránce hmotněprávní dovozuje zmateční stížnost obžalovaného
S hlediska §u 281 čís. 9 a) tr. ř., že jednání stěžovatelovo nebylo lstivým a bylo prostředkem, k oklamání nezpůsobilým, ježto stěžovatel nepravdivých udání žádosti nikterak listinami nedoložil a takto nepravdivost udání kýmkoli ihned musela býti poznána. Než nalézací soud zjišťuje, že ministerstvo, přesněji příslušný úředník v omyl uveden byl.
Nastal-li takto z jednání stěžovatelova účinek omylu, nelze důvodně popříti způsobilost, účinek ten přivoditi. A pojem lstivosti nepředpokládá úskočnosti, záludnosti šálivého jednání nebo předstírání. Stačí zneužívání důvěry v denním (obchodním) živote obvyklé. Pro lstivost údajů, jež mají býti podkladem, na němž jiná osoba rozhoduje, nelze požadovati, aby pachatel opíral svá nepravdivá udání — zakrývaje nepravdivost jejich — dalšími úskočnými nebo záludnými prostředky, písemnými padělky, a podobně. Stačí, oklamává-li vědomě důvěru osoby, jíž udání svědčí, v pravdivost těchto udání, opírá-li se taková důvěra o zkušenost denního života, že v projevech druhu, o jaký jde, líčí se v úvahu přicházející poměry tak, jakými ve skutečnosti jsou. Tak tomu bývá při žádostech o udělení služebního místa ohledně poměrů uchazečů, pro udělení místa závažných, třebaže jest buď výslovně předepsáno neb obvyklo, přiložiti písemné doklady. Úředník, k rozhodování o stěžovatelově žádosti příslušný mohl proto — aniž lze mu vytýkati nedostatek obvyklé obezřetnosti — důvěřovati v pravdivost toho, co stěžovatel o svém vzdělání v žádosti uvedl, to tím více, že byl v této důvěře utvrzen přípisem, jímž byla žádost stěžovatelova doporučena předsednictvím Družiny čsl. válečných invalidů, jejíž předsedou byl stěžovatel a v němž předsednictvo této družiny, za něž podepsal Antonín N., potvrdilo »pravdivost udání v žádosti uvedených«. Stížnost obžalovaného jest — jak dovoženo — ve všech směrech bezdůvodnou; bylo ji proto zavrhnouti.
Zmateční stížnost veřejného obžalobce napadá rozsudek prvé stolice, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro zločin podvodu, spáchaný lstivým předstíráním, že jeho poranění bylo mu způsobeno jako vojínu za války, pokud se týče, že jest válečným invalidou (poškozencem), a uplatňuje zmateční důvody čís. 5 a čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Jest v obou směrech oprávněná. Invalidy jsou dle §u 1 písm. a) zákona z 8. dubna 1919, čís. 199 sb. z. a n. státní občané Čsl. republiky, jichž pracovní schopnost byla dočasně nebo trvale snížena, nebo kteří ji úplně pozbyli a to pro poranění, nebo nemoc získanou nebo zhoršenou ve službě vojenské, nebo při vojenských úkonech, k nimž byli povoláni dle zákona čís. 236 ř. zák. z roku 1912, anebo jako železniční zřízenci. Skutečnost, zda jest (byl) obžalovaný invalidou, oprávněným k nárokům, příslušejícím válečným poškozencům, možno zjistiti nebo vyloučiti toliko srovnáváním přesně zjištěného tělesného a zdravotního stavu obžalovaného, jaký tu byl před jeho zařazením do vojska (pracovního oddílu), a, jaký tu byl po jeho propuštění z této služby. Napadený rozsudek tak nečiní. Béře sice za prokázáno, že byla u obžalovaného při jeho třídění dne 27. května 1915 zjištěna špatně vyhojená zlomenina levého bérce se zkrácením levé nohy, nepřihlíží však k ostatním, obžalobou uplatňovaným průvodům, poukazujícím k tělesnému a zdravotnímu stavu obžalovaného před vojenskou službou. A co do stavu při, pokud se týče po propuštění z vojenské služby, omezuje se napadený rozsudek na poukaz k poznámce záznamního listu, že byl obžalovaný 29. dubna 1918 superarbitrován, aniž přihlíží k průvodům, jimiž obžaloba dokazovala, že obžalovaný vylákal úsudek tehdejší superarbitrační komise lstivým předstíráním vad a nemocí, jimiž prý byl stižen již před vstupem do vojenské služby. Rovněž nesprávně opomíjejí rozhodovací důvody prvé stolice i veškeré výsledky průvodního řízení, které po případě mohou snad poukazovati k tomu, že pracovní schopnost obžalovaného — beztak již snížená — klesla dále tím, že obžalovaného stihlo znova ve vojenské službě nějaké poranění, nebo tím, že se vojenskou službou jeho tělesný a zdravotní stav zhoršil. Je zřejmo, že při takovém způsobu zjišťování nemůže — vůči výtkám stížnosti, opírajícím se o zmateční důvod čís. 5 §u 281 tr. ř. — obstáti ani závěr nalézacího soudu, že si obžalovaný svou původní, v domobraneckém listu uvedenou nemoc ve válce zhoršil, ani další z toho odvozený závěr, že se mohl obžalovaný právem pokládati za válečného invalidu. Předně nejsou předpoklady, nalézacím soudem pro onen závěr uvedené, v nižádné logické spojitosti se závěrem. Z okolnosti, že obžalovaný byl při třídění uznán schopným k vojenské službě se zbraní, nedá se logicky odvoditi, že nebyl v této době invalidou (kteréhož slova používá na tomto místě soud zřejmě v širším smyslu slova, totiž k označení osoby, jejíž pracovní schopnost jest tělesnými vadami (nemocemi) snížena), kdyžtě při třídění, jak rozhodovací důvody na jiném místě podotýkají, byla zjištěna tělesná vada obžalovaného, poukazující ku snížení pracovní schopnosti a i ku snížení schopnosti vojenské, takže byl uznán schopným jen ku službě strážní. A pouhý poukaz na skutečnost superarbitrace neopravňuje logicky k závěru, že byl obžalovaný v době superarbitrace invalidou ve smyslu shora vymezeném, pokud nejsou odstraněny — obžalobou uplatňované a průvody napovězené — důvody podezření, že obžalovaný při superarbitraci předstíral lstivě horší stav těla i zdraví, než jaký byl v době před vojenskou službou. Onen závěr nedá se logicky odvoditi ani z dalších, rozsudkem uvedených předpokladů, že byl obžalovaný po čas konání služby nemocen a ošetřován, ba i od vojenských úřadů podělen ortopedickým přístrojem, a že prodělal tažení proti Itálii. Onemocnění ve vojenské službě mohlo býti následkem výhradně onoho nepříznivého stavu, jaký tu byl již při třídění, aniž naň škodlivě účinkovalo konání vojenské služby, najmě súčastnění se tažení proti Itálii, obzvláště, když nalézací soud ani nepoukazuje k nehodám nebo zvláštním útrapám, které by mohly přijití v úvahu jako bezprostřední příčina onemocnění. A lékařské ošetřování a podělení ortopedickým přístrojem mohly býti jen prostředkem, jímž se vojenskými činiteli čelilo následkům tělesných a zdravotních vad, již před vojenskou službou tu byvších, za účelem, by těmito vadami snížená výkonnost obžalovaného pro vojenské účely byla zlepšena. Okolnosti v předpokladech výroku, o který jde, nalézacím soudem zdůrazňované, připouštějí takto — při správném logickém jejich hodnocení — jak závěr, že se tělesný a zdravotní stav obžalovaného vojenskou službou zhoršil, tak i závěr, že tento stav byl při odchodu obžalovaného z vojenské služby týž, jakým byl při vstupu do ní. Bez dalších opor, jakých soud neuvádí, nejsou tudíž předpoklady v logické spojitosti se závěrem, takže proň — jak stížnost právem vytýká — v pravdě nejsou uvedeny důvody žádné.

Citace:

č. 1605. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 330-333.