Čís. 1806.

»Nebezpečným člověkem« jest, kdo podniká protiprávní útok na život, svobodu nebo jmění jiného. Použití vhodných obranných prostředků k odvrácení takového útoku není omezováním osobní svobody.
Skutková podstata zločinu podle §u 93 tr. zák. nevyžaduje, aby překážka volnosti byla nepřekonatelná.
Okno nelze považovati, najmě pro ženu nebo osobu pokročilého věku, za řádný a pravidelný východ z pokoje.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1924, Zm II 66/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 1923, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem veřejného násilí podle §u 93 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se o důvody zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a) §u 281 tr. ř. Důvod zmatku čís. 4 spatřuje v tom, že usnesením soudu byl při hlavním přelíčení zamítnut návrh obžalované na svědecký výslech jejího manžela o tom, že Anna N-ová natropila v příbytku obžalované škodu. Zmateční stížnost dovozuje, že, dělala-li N-ová v bytě obžalované úmyslně škodu tím, že rozházela jejímu manželi modely, pozlátka a jiné barvy, obžalovaná nebyla povinna její řádění trpěti, nýbrž mohla ji pokládati důvodně za osobu nebezpečnou a hledati odpomoc. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. V rozhodovacích důvodech napadeného rozsudku uvádí se správně, že okolnost, rozházela-li snad N-ová v bytě obžalované nějaké věci, nestačí, by ji byla obžalovaná mohla pokládati za osobu škodlivou, kdyžtě obžalovaná ani netvrdí, jakou škodu jí N-ová způsobila. Tomuto stanovisku dlužno přisvědčiti a stačí pouze dodati, že pouhé rozházení oněch věcí, v němž vzhledem k vývodům zmateční stížnosti spatřoval tropení škody zřejmě i důkazní návrh, nemůže přijití v úvahu ani jako takové počínání, řádění, o němž mluví zmateční stížnost, které by bylo obžalovanou opravňovalo pokládati N-ovou za člověka nebezpečného ve smyslu §u 93 tr. zák. Pojem »nebezpečného člověka« sluší vykládati v souvislosti s ustanovením §u 2 g) tr. zák. v ten rozum, že se nebezpečným jeví ten, kdo podniká protiprávní útok na život, na svobodu nebo na jmění jiného tak, že beztrestným stává se jednání, zakládající jinak skutkovou pod státu zločinu omezování osobní svobody, jen tehdy, použije-li ten, proti komu takovýto útok směřuje, vhodných obranných prostředků, by útok odvrátil. Je na bíledni, že odpomoc proti počínání N-ové mohla a měla si obžalovaná zjednati jiným způsobem, než činem, který se k dosažení tvrzeného cíle nejen naprosto nehodil, nýbrž mimo to přichází v úvahu jako čin trestný. Právem a bez újmy práva obžalované na obhajobu zamítl tudíž soud návrh jako nerozhodný.
Dovolávajíc se slovného znění definice zločinu podle §u 93 tr. zák., zejména slov »vězní« a »v užívání osobní svobody překáží«, zmateční stížnost vyslovuje názor, že se ke skutkové podstatě tohoto zločinu vyžaduje jakýsi druh násilí, spočívající v tom, že jím jest někdo v užívání své osobní svobody omezen tak, že se nemůže volně a svobodně pohybovati, že nemůže zejména odejíti z místa, kde je uzavřen, že tudíž skutková podstata zločinu omezování osobní svobody není dána v případě, v němž osoba, uzamčená do nějaké místnosti, může z ní jiným východem zcela snadno a bez nebezpečí vyjíti. Tak bylo prý tomu i v daném případě, v němž N-ová mohla s okna přízemní světnice, která je pouze 1 m 60 cm nad návsí, pod níž byly narovnány cihly a ve výši 80 cm nalézá se římsa, jako po schodcích docela pohodlně sejiti na náves. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Rozsudek zjišťuje, že okno bytu, v němž obžalovaná N-ovou na klíč uzamkla, je asi 1 m 60 cm vysoko nad zemí a že pod ním byly narovnány cihly; o římse se rozsudek nezmiňuje, než není pochybnosti, že by ani ohled na tuto římsu, o níž se v četnické zprávě uvádí, že se nachází pod oknem ve výši 80 cm, a že N-ová při slézání nalezla na ní oporu pod nohama, nebyl ničeho změnil na závěru, k němuž dospěl soud a dle něhož v jednání obžalované, zjištěné rozsudkem, dlužno spatřovati objektivní skutkovou podstatu zločinu podle §u 93 tr. zák., která nevyžaduje, aby překážka volnosti pohybu byla nepřekonatelná (nebo jen násilím odstranitelná). Poslez uvedený právní názor odpovídá zákonu, jehož porušení nebo nesprávné použití nelze tudíž spatřovati ani v tom, že soud bez ohledu na onu možnost, uniknouti z uzamčeného bytu oknem, v uzamčení N-ové obžalovanou shledal omezování její osobní svobody povahy, naznačené v §u 93 tr. zák. Není především bez významu, že svémocné věznění je v §u 93 tr. zák. uvedeno zvlášť jako jeden ze způsobů, jímž se v užívání osobní svobody překáží; mělo tím zřejmě býti naznačeno, že věznění je nejtypičtější, zároveň však i nejintensivnější formou zločinného omezování osobní svobody. Okno prohlašuje zmateční stížnost neprávem za východ, jímž bylo N-ové možno z místnosti vyjíti. Již v rozsudkových důvodech uvádí se případně, že okno nelze považovati za řádný a normální východ z pokoje. K tomu dlužno dodati, že osoba, vylézající z okna bytu, může býti vydána v šanc posměchu ba dokonce nebezpečí podezření, že dlela v cizím bytě za účelem nekalým, po případě i trestným. Mylně má zmateční stížnost za to, že věznění nabývá povahy, kterou má na mysli § 93 tr. zák., pouze tehdy, bylo-li vězněnému jen s nebezpečím, totiž s nebezpečím pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost možno uniknouti z místnosti, ve které je vězněn; rozsudková zjištění nikterak nenasvědčují správnosti názoru zmateční stížnosti, že N-ová mohla z bytu oknem vyjiti zcela snadno a bez nebezpečí. I když se pod oknem nacházela ona římsa, o níž se ostatně rozsudek nezmiňuje, nelze v ní a v cihlách, rovněž pod oknem narovnaných, spatřovati jakési schodky, po nichž by byla N-ová mohla sejiti docela pohodlně, uváží-li se, že se cihly mohly pod ní snadno sesouti. Na váhu padá v tom ohledu opět i okolnost, že šlo o ženu, nad to již 60letou, tedy osobu následkem pokročilého věku zajisté již tělesně méně obratnou, která, jak se uvádí v rozsudkových důvodech, nemohouc se z bytu (jinak) vzdáliti, až teprve asi po 1/4 hodině byla nucena vylézti (vyskočiti) oknem. Nelze tudíž říci, že překážka, kterou N-ová uzamčením v bytě připravena byla o volnost opustiti byt, byla tak nepatrnou, že komukoli a zejména jí samotné bylo snadno možným, ji překonati, ačkoli jen v tom případě byl by na místě úsudek, že nešlo o věznění zločinné povahy ve smyslu §u 93 tr. zák.

Citace:

č. 1806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 710-712.