Důkaz v právu trestním.

I. Pojem a druhy.
Důkazem rozumí se souhrn důvodů pro přesvědčení soudcovské o pravdě některé skutečnosti pro rozhodnutí se ve věci trestní podstatné. Z rozmanitých rozdělení důkazů buďtež zde jakožto prakticky významné vytknuty druhy tyto:
1. Vzhledem ku pramenu důkazu rozeznávati jest důkaz bezprostřední (přímý) a prostřední (nepřímý, složitý). Prvnější zakládá se na smyslném pozorování buďto soudce (na př. ohledání) anebo osoby třetí (na př. svědka), která to, co pozorovala, soudci sděluje. Důkaz prostřední zakládá se v závěrcích a důsledcích odvozených ze skutečností bezprostředně dokázaných a nasvědčujících existenci skutečností jiných, jež s prvnějšími jsou ve vnitřní souvislosti, na př. ze skutečnosti, že obviněný byl v držení věci ukradené, lze souditi na vinu obviněného. Skutečnosti, z nichž na existenci skutečnosti jiné lze souditi. nazýváme indicie, půtahy a důkaz na těchto se zakládající důkaz indiciemi čili půtahy.
2. Dle předmětu důkazu rozeznáváme důkaz průvodní a důkaz vývodní (§§3, 199 tr. ř.). Předmětem důkazu průvodního jsou okolnosti, jež nárok trestního práva zakládají, především tudíž ony okolnosti, jež odpovídají zákonným příznakům skutkové povahy určitého činu trestného, dále však i skutečnosti zakládající všeobecnou skutkovou povahu na př. příčetnost obviněného. Je-li jsoucnosť všech těchto okolností zjištěna, jest nárok na potrestání odůvodněn. Míra tohoto nároku závisí však též na důvodech vyměření trestu, na okolnostech přitěžujících a polehčujících. I tyto musí býti dokázány, a důkaz jejich činí též čásť důkazu průvodního. Důkaz vývodní jest buď protidůkazem anebo důkazem obrany nebo námitky. Účelem protidůkazu jest dokázati, že nedostává se okolností, jež náležejí ku předmětům dotyčného důkazu průvodního na př. svědek potvrzuje skutečnosť jiným svědkem popřenou. Protidůkaz může se vztahovati na nedostatek skutkové povahy objektivní nebo subjektivní na př. důkaz alibi. Jakožto protidůkaz ve směru poslednějším pokládá se i důkaz takových okolností, které průvodní moc důkazů průvodních porážejí nebo seslabují na př. důkaz, že svědek byl podplacen. Důkaz obrany neb námitky záleží v dokazování oněch skutečností, jež trestností obžalovaného vylučují (na př. nutná obrana) anebo zrušují (na př. účinná lítosť při krádeži) nebo zmenšují.
II. Předmět. Předmětem důkazu v procesu trestním jsou všecky okolnosti, ve příčině kterýchž soudce používá zákona trestního ; všecky tyto okolnosti musí býti dokázány, soudce musí tudíž o jich pravdě býti přesvědčen. Důvody však, o které se toto přesvědčení opírá, jsou z části takové, které se soudci samy sebou podávají, z části takové, jež třeba teprve vyhledati a přednésti, a tyto poslednější označují se, jakožto důkaz v užším smyslu. V tomto směru vyskytují se pak tyto otázky: Co jest třeba dokazovati, Důkaz v právu trestním.
co jest předmětem důkazu? a pak: Kdo jest povinen dokazovati, koho stihne břímě důkazní?
Předmětem důkazu není:
1. Okolnost notorická, která důkazu, i kdyby byl možným, proto nevyžaduje, že přesvědčení o pravdě její jest všeobecné nebo aspoň širokému kruhu osob ve stejném životním položení se nacházejících společné a v každém případě, nezávisíc na sobeckých a strannických vlivech, cestami každému přístupnými dosažitelné (rozh. kas. dv. ze dne 28. březnu 1885 č. 13386 sb. č. 765 a ze dne 25. dubna 1885 č. 2813 sb. č. 781.).
2. ony skutečnosti, ve příčině kterýchž zákon výslovně důkazu nedopouští na př. vyloučení důkazu pravdy v jistých přestupcích proti bezpečnosti cti (§ 490 tr. z.)
3. skutečnosti, jejichž pravdě nasvědčuje domněnka, pokud nevzniknou důvody ji v pochybnosť uvádějící na př. příčetnosť obžalovaného aneb skutečnosti rozsudkem civilním zjištěné. Na otázku, kdo jest povinen dokazovati, lze v procesu trestním správné odpovědíti jen rozeznáváním t. zv. materielního a formálního břemene průvodního. Materielní břímě důkazní stihne toho, jehož zájem by utrpěl, kdyby určitá okolnosť prokázána nebyla a soudce o její pravdě přesvědčení nenabyl. V tomto smyslu stihne žalobce břímě důkazní ohledně důkazu průvodního, obžalovaného ohledně důkazu vývodního. Formální břímě důkazní jest povinnosť strany, aby pro podstatné okolnosti jí uvedené též přivedla důkazy, jinak by ku dotyčným okolnostem nebyl vzat zřetel. O takovém formálním břemeni průvodním není v trestním procesu řeči, nechť jde o žaloby veřejné či soukromé (rozh. kas. dv. ze dne 15. ledna 1892 sb. č. 1491). Jelikož trestní proces vede se v zájmu veřejném, jsou úřady v něm činně nastupující povinny, aby k okolnostem v neprospěch i ve prospěch obviněného svědčícím, nechť je tento ku platnosti přivádí čili nic, stejnou bedlivostí braly zřetel (§ 3 tr. ř.); státním zástupcům jest o to dbáti, by všech prostředků ku vypátrání pravdy vhodných řádně bylo užito (§ 34, odst. 2. tr. ř.) ; soudce vyšetřující má povinnosť, aby průvody k usvědčeni nebo obhájení obviněného vhodné vyšetřil (§ 98 tr. ř.); jest i úkolem předsedícího hlavního přelíčení, přispívati ku dopátrání se pravdy (§ 232 tr. ř.), za kterýmžto účelem jest mu vyhražena dalekosahající t. zv. diskreční moc (§ 254 tr. ř.).
III. Otázka, kdy lze některou skutečnosť pokládati za dokázanou, může býti rozřešena buď zákonem, jenž stanoví pravidla, jimiž soudce při utvoření sobě přesvědčení a zkoumání jednotlivých průvodů se má říditi (zákonná theorie průvodní), anebo může řešení této otázky býti přenecháno uvážení soudcovu, takže na ni odpovědíti jest soudci dle svého volného přesvědčení, jež sobě svědomitým zkoumáním všech průvodních prostředků učiní (zásada volného uvažování důkazů). Vzhledem ku nedostatkům zákonné theorie průvodní přijal náš trestní řád zásadu poslednější odkazuje jak soudce z povolání tak i porotce ohledně otázky, kdy některou skutečnosť sluší pokládati za dokázanou, na volné jeho přesvědčení. Toto přesvědčení budiž však odůvodněným, zakládajícím se ve svědomitém zkoumání všech průvodů pro obžalovaného a proti němu přednešených, a za tím účelem sluší každý průvodní prostředek co do věrohodnosti jeho a co do průvodní moci jak o sobě, tak i v jeho spojení s jinými bedlivě a svědomitě zkoumati (§§ 258, 326 tr. ř.). Tato zásada volného uvažování důkazů přešla též do trestního řádu pro Bosnu a Hercegovinu ze dne 30. ledna 1890 (§§ 23, 270), kdežto v trestním řádu vojenském jakož i v trestním řádu o přestupcích důchodkových soudce smí za pravdu pokládati jen to, co po právu t. j. dle předpisů zákona, dokázáno jest.
IV. Otázka, kterých průvodních prostředků a v jaké formě možno jich užiti, není vesměs ku rozřešení ponechána soudcovskému uvážení, nýbrž zákon vytkl v tomto směru jednotlivé předpisy (na př. §§ 88, 120 tr. ř.), jejichž nešetření jeví se býti porušením zákona a má v zápětí zmatečnosť rozsudků na takových průvodních prostředcích se zakládajících.

Citace:

Důkaz v právu trestním. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 410-412.