Emfyteusis.

I. Část všeobecná.
Když zrušeno v Rakousku nevolnictví, byl poměr poddanský upraven zejména patenty ze dne 1. září r. 1781 č. 23 a 24 sb. z. s. pro slovanské a německé země, až události r. 1848 poměry tyto úplně přetvořily. Cís. patent ze dne 7. září 1848 zrušil poddanství a vrchnostenský poměr a všechny zákony k tomu se vztahující prohlásil za neplatné; dále měly býti zrušeny všechny požitky a dávky, které zakládaly se na smlouvách emfyteutických aneb vůbec na poměru děleného vlastnictví.
Stubenrauch řeší otázky, zda-li budoucně má ještě místo takové dělené vlastnictví a dále jaké dávky vymíniti si může v tomto případě vrchní vlastník, tím způsobem, že na první otázku odpovídá kladně, poněvadž toho nezakazuje ani patent ze dne 7. září 1848 ani jiný pozdější zákon; pokud se pak týká druhé otázky, tu připomíná, že nejsou v té příčině sice žádná zákonná ustanovení, že však duch všech těchto vyvažovacích předpisů k tomu poukazuje, že nutno tu klásti mnohá obmezení, která i z hlediska hospodářského rozvoje jsou oprávněna. Vycházeje z toho hlediska tvrdí Stubenrauch, že jenom stipulace stálých nevyvazitelných závazků budoucně je zapovězena, aby snad pozemková břemena, jež s tak velikým nákladem byla zrušena, znova nevznikla; neboť i patent ze dne 5. července 1853 č. 130 ř. z., jednající ovšem jenom o odstranění služebností výslovně ustanovuje, že nelze v žádném případě vymíniti si jejich nevyvazitelnosť, a že by ustanovení takové pokládáno bylo za neplatné Emfyteusis 424
a za nedotažené. Zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. ve čl. 7. ustanovuje dále, že každý závazek a plnění, jimiž stiženy jsou nemovitosti následkem děleného vlastnictví, jsou zrušitelna a že v budoucnosti nemůže
žádná nemovitosť takovými nevyvazitelnými závazky obtížena býti. Z ustanovení tohoto zákona jasně vysvítá, že jest možno, založiti emfyteutický právní poměr, leč pouze potud, pokud jest zrušitelným.
II. Právní účinky.
1. Emfyteusis zakládá, je-li tu platný titul právní, jenom osobní právo proti zavázané osobě, nikoliv však věcné právo proti osobám třetím.
2. Může však nabyti povahy věcného práva a působí pak i proti
třetím osobám, byla-li vložena do veřejných knih (§ 1126 o. o. z.).
3. Odvádí-li se prostě stále nájem aneb roční renta z nějakého pozemku, nelze z toho již souditi, že by vlastnictví bylo již rozděleno. Ve všech případech, kde není jasně zřejmo, že právo vlastnické je odděleno od práva požívacího, jest pokládati řádného držitele za úplného vlastníka. (Rozh. ze dne 14. listop. 1883 č. 12278, sb. 9655; ze dne 27. bř. 1862 č. 1612, sb. 1501.)
4. Práva vrchního vlastníka a vlastníka požitků upravena jsou tím
způsobem, že každý může svým dílem nakládati tak, aby tím nerušil práv druhého (§ 363 o. o. z.). Každý z nich je oprávněn svůj díl pořadem práva pohledávati, jej zastaviti a za živa nebo na případ smrti zciziti § 1127, 1128 o. o. z. Dle roz. ze dne 8. května 1866 č. 4268, sb. 2490 bylo-li zcizení práva požívacího beze svolení vrchního vlastníka smlouvou zapovězeno, působí zápověď tato i proti třetím osobám. Ovšem lze rozhodnutí tomu rozuměti jen v ten smysl, že tento zákaz působí proti třetím osobám jen tehdy, je-li z knih zřejmý, neboť jinak jest každá třetí osoba, pokud jednala bona fide, chráněna v nabytých svých právech.
III. Daně.
1. Daň pozemková.
Ve příčině otázky, zda-li povinen je vrchní vlastník anebo emfyteuta platiti daň, dáno na vědomí berním úřadům, že stálý poživatel, tedy emfyteuta, má platiti daň na emfyteutický pozemek připadající, že však může se hojiti za to na dominiu nebo na někom třetím, kdo smlouvou k tomu je zavázán; je li náhrada tato sporna, musí se dobývati pořadem práva.
Dekr. dvor. kanc. ze dne 11. března 1823 č. 259 prov. sbír. z. pro Štýrsko. Toto ustanovení nemá nyní praktického významu.
2. Daň domovní.
Emfyteuta musí platiti státní správě daně ze všech pozemků a stavení, jichž v užívání má, ovšem že mu zůstává volno žádati úplnou nebo částečnou náhradu na tom, kdo k ní je zavázán. (Dekr. dvor kanc. ze dne 31. května 1822 č. 595 prov. sb. z. pro Moravu a Slezsko.) Dle základních zásad třídní a domovní daně má příslušnou daň zaplatiti stálý poživatel. Na něm hojí se státní správa, poněvadž on stále má v držení předmět dani podrobený. Nehledíc k tomuto ustanovení zůstávají soukromé smlouvy a stipulace nedotknuty. (Dekr. dv. kanc. ze dne 31. července 1823 č. 1662.)
3. Daň z příjmů:
Emfyteutické dávky, které byly zákonem ze dne 7. září 1848 prohlášeny za vyvazitelné, musí se dle § 5. pat. ze dne 4. března 1849 odváděti dále až do vyvážení. Dle toho zůstává až do toho okamžiku emfyteutické vlastnictví mezi vrchním vlastníkem a držitelem požitků rozděleno a trvá i dále nárok na rozdělení výnosu z něho. Emfyteuta požívá celý majetek sám a odvádí vrchnímu vlastníku přiměřené nájemné. Tuto činži má vrchní vlastník pokládati za část pozemkové renty jemu patřící a nikoliv za úrok z kapitálu, jejž pozemek representuje. Poněvadž pak daň z příjmu předepisuje se z této činže a nikoliv z pozemkové renty, která stižena je daní
pozemkovou, není proto oprávněn poživatel, aby sobě z činže této srazil obnos na daň z příjmu vypadající; rovněž nemůže býti vrchní vlastník přinucen, aby přiznal tento příjem za účelem vyměření daně z příjmů.
Jsou-li emfyteutické dávky vyváženy, dělené vlastnictví zrušeno
a jestliže dosavadnímu vrchnímu vlastníku poskytnuta byla renta až do doby, kdy vyvažovací kapitál zapraven bude, nemá bývalý emfyteutický držitel práva na 5% srážku z vyšetřené renty, neboť jemu vyhražena je předpisy o pozemkovém vyvážení dle §§ 17. a 19. nej v. pat. ze dne 4. března 1849 srážka 33,5 % z vyšetřené ceny vyvážených dávek emfyteutických, a tím poskytnuta jemu daleko větší náhrada nežli činí daň z příjmu. (Výn. fin. min. ze dne 13. prosince 1851 č. 13068 z. z. sb. norm, z r. 1852.)
4. Daň výdělková.
Emfyteutický hostinský povinen je platiti daň z výdělku. (Dekr. dv. k. ze dne 17. února 1829 č. 493 a ze dne 3. prosince 1833 č. 4143 prov. sb. z. pro Moravu a Slezsko.)

Citace:

Emfyteusis. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 435-437.