Exterritorialita. (Právo mimozemí.)
I. Pojem a význam.
Exterritorialita je poměr v mezinárodním právu spočívající, mocí kteréhož určité osoby a věci ze státní moci toho území, v němž se nacházejí, jsou vyňaty a na základě fikce ve svých právních vztazích tak se posuzují, jako by ještě ve své vlasti prodlévaly. Tato fikce nemůže však neomezeně platiti, ježto by to vedlo ku zápletkám a kolisím. Exterritorialita je spíše výjimkou ze všeobecného pravidla, která jako všecky výjimky přísně musí býti vykládána a která zakládá se výhradně v právu mezinárodním.
II. Zásady všeobecné.
1. Osoby práva exterritoriality požívající posuzují se z pravidla dle
práva jich vlasti.
2. Žádné právo vnitřní výsosti cizího státu a tudíž ani úkon moci
policejní nebo soudcovské nelze proti osobám nebo věcem exterritorialním vykonati.
3. Exterritoriality, jíž určité osoby požívají, jsou účastny zároveň ony osoby neb věci, které se nalézají v poměru práva státního, rodinného neb majetkového ku osobám exterritorialním, nebo které jsou v jich službách.
4. Proti exterritorialní osobě neb věci nesmí žádná bezprostředná moc vykonána býti.
5. Práva, jež exterritorialita poskytuje, trvají jen potud, pokud důvod exterritoriality trvá. S exterritorialitou není spojeno právo asylu.
6. Osoby exterritorialní podléhají právnímu řádu státu cizího:
a) ohledně všech právních poměrů ku nemovitostem,
b) při výkonu práv svých, jež ne mocí svého veřejnoprávního postavení, nýbrž jakožto osoby soukromé vykonávají.
III. Podmět.
Práva exterritoriality požívají:
1. Osoby diplomatické. Sem náležejí vyslanci, konsulové na Východě a na severním pobřeží Afriky (viz čl. Konsulaty a Diplomacie).
2. Suveréni, nikoli však členové panovnických rodin, leč že by to bylo obyčejem, nebo nalézají-li se ve průvodu suveréna. Panovníci jsou tudíž v cizím státě neporušitelnými a vykonávají vládu nad svým státem ve všech směrech, však jen potud, pokud se tím neruší suverenita státu
cizího. Dopustí-li se suverén státu cizího ve státě, v němž se nalézá, porušení právního řádu, nemá sice dle zásady exterritoriality proti němu místa řízení trestní, leč napadený stát má právo vzepříti se tomuto porušení práva, a bylo-li porušení dokonáno, jest oprávněn zmocniti se osoby rušitelovy a ji ku dostiučinění přidržeti. Právo exterritoriality vztahuje se i na družinu suverénovu a na věci jeho, jež v držení svém má, a jež k osobní potřebě jeho slouží. Exterritorialita vztahuje se i na vladaře a spoluvladaře (panujících domů). Sporno, zda-li i následníci trůnu exterritoriality požívají, jmenovitě v těch případech, kde suveréna nezastupují; rovněž je sporno, zda-li i presidenti republik exterritoriality účastni jsou. Právo exterritoriality zaniká opuštěním cizího státu, vzdáním se nebo sesazením.
3. Sbory vojenské cizích států požívají exterritoriality předpokládaje, že se svolením cizího státu na jeho území vstoupily, neb jím se ubírají, nebo že to předem cizímu státu ohlášeno bylo, a že tento proti průchodu vojska námitek nečiní nebo průchod nezakáže.
4. Lodi v cizím území státním. O lodích námořních platí totéž co o vojsku, s tím omezením, že lodi podrobeny jsou policejním řádům přístavním. Lodi, na nichž se cizí mocnáři neb jich zástupcové nalézají, požívají, pokud ku jich dopravě výhradně jsou určeny, práva exterritoriality.
IV. Právo rakouské.
1. Právo občanské. Tu platí zásada, že pro osoby exterritorialní platí právo soukromé státu, v němž se zdržují. — § 38 o. o. z. ustanovuje, že osoby tyto požívají výhod právem mezinárodním a smlouvami jim zabezpečených. Podléhají tedy osoby exterritorialní ve příčině práv soukromých, jichž v cizím státu nabývají, právnímu řádu tohoto státu, tak zejmena pokud jde o věcná práva ku nemovitostem, dále pokud jde o obligační poměry v cizím státě založené, s tou však výhradou, že osobní jich způsobilost ku právům posuzovati dlužno dle zákona jich státu (§ 34 o. o. z.).
2. Řízení soudní sporné. Osoby exterritorialní jsou podrobeny pravomoci zahraniční v záležitostech, ve kterýchž, i kdyby zde se nenalézaly, pomoci soudů cizího státu dovolávati by se musely. Nicméně přísluší však osobám těmto právo ve všech záležitostech pravomoci zdejších soudů se podrobiti. Dle vyhl. pat. k jur. normě přísluší úřadu nejvyššího dvorního maršálka právo vykonávati pravomoc nad osobami exterritorialními. Rakouští úředníci v cizině sloužící, podléhají pravomoci, jíž se byli za svého zdejšího pobytu podrobili. Nelze-li to vyšetřiti, předpokládá se, že měli bydliště ve Vídni. (§ 27 jur. nor.) Totéž platí o poddaných rakouských, jež od cizích vlád pověřeni jsou (§ 28 jur. nor.).
Ohledně nemovitostí podrobeny jsou osoby exterritorialní pravomoci řádných soudů. § 52 jur. nor. ustanovuje výslovně, že žaloby, jež se týkají věcného práva ku nemovitostem, bez ohledu na osobu držitelovu i tehda,
když by tento úřadu nejvyššího dvorního maršálka podroben byl, jen u soudu reálního podati lze.
3. Řízení soudní nesporné: Jest nepopíratelno, že § 22 pat. ze dne 9. srpna 1854, jenž nemovitosti zemřelého cizince ku projednání zdejšímu soudu pozůstalostnímu přikazuje, i ohledně exterritorialnich osob platiti musí. Jest však otázka, zdaž i ostatní ustanovení cit. pat., pokud o pojištění tuzemských věřitelů, dědiců, odkazovníků a o ochraně cizinců ve zdejším státě se zdržujících předpisy stanoví, i na movitou pozůstalost exterritorialních osob vztahovati dlužno. K této otázce dlužno
přisvědčiti, ježto §§ 137, 138, 139 cit. pat. jen provisorní opatření nařizují а k tomu poukazují, že rakouští soudové se s cizími úřady dorozuměti mají. Každý stát je totiž povinen práva svých příslušníků chrániti, a nelze připustiti, aby tato ochrana omezována byla. 4. Právo trestní (viz § 61 tr. ř. a čl. Diplomacie).
5. Právo správní. V tomto směru není z pravidla rozdílu mezi cizinci a osobami exterritorialními. Platí tedy pro ně, pokud v tuzemsku živnost provozují, všecky předpisy, jež ohledně cizinců platí. Totéž platí, když tyto osoby jiné podniky zde provozují, jež sice nespadají pod ustanovení řádu živnostenského, při nichž však zvláštního povolení úřadu administrativního se vyhledává a při nichž průkaz zvláštní kvalifikace podati dlužno. Však i zde platí pro exterritorialní osoby jisté výhody; tak jsou na př. kanceláře, bydliště osob exterritorialních osvobozeny od vojenského ubytování (§10 zák. ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z.). Rovněž nesmí osoba exterritorialní býti donucena, aby uposlechla obeslání úřadu administrativního, ježto by to odporovalo zásadám práva mezinárodního.
V. Daně. Jest nepochybno, že exterritorialní osoby, pokud se týče jich nemovitostí, daní pozemkovou a domovní stiženy býti mohou. Dále se uznává, že osoby tyto, jež podnik živnostenský ve zdejším státě provozují,
dani z výdělku a z příjmů podléhají. Jinak jsou ovšem od každé jiné daně z výdělku a z příjmu osvobozeny, vyjímaje požitky z pojištění a od ústavů na život pojišťujících plynoucí, poněvadž dle patentu o dani z příjmů z takovýchto příjmů daň i od osob v cizině žijících žádána býti může. Výnos min fin. ze dne 13. listopadu 1851 č. 26674 ustanovuje, že cizinec, který v cizině má řádné bydliště, ohledně příjmu z kapitálu na domě částečně od daně osvobozeném pojištěného, dani z příjmu nepodléhá. Výnos tento platí nepochybně i ohledně osob exterritorialních (o výhodách celních, viz čl. Diplomacie).
VI. Poplatky. Vyslanci cizích mocí požívají ohledně listin a spisů jimi samými neb jich plnomocníky zřízených, pokud se nevztahují na nemovitosti v rakouských korunních zemích ležící nebo na pohledávky na těchto váznoucí, úplného osvobození od poplatků (p. s. 75 lit. e popl. z.). Z věcí pozůstalostních jest jen statek nemovitý podroben poplatku. Movitosti pozůstalostní vyslanců na dvoře pověřených, jich vyslaneckých úředníků a služebníků jsou bez výjimky poplatku prosty, pokud osoby tyto nejsou rakouskými poddanými (§ 2 lit. b nař. min. fin. ze dne 8. dubna 1854 č. 84 ř. z.).