Fides bona (bezelstnosť) jest důvodné subjektivní přesvědčení o tom, že jistá skutečnosť s právním řádem stávajícím souhlasí. Držení, vlastnictví, věcná i osobní práva bývají někdy s jistou osobou v takovém vztahu, jenž sice nikoli v základních zásadách práva objektivního, ovšem ale v osobním, skutečnostmi odůvodněném přesvědčení se zakládá, že dotyčný skutkový poměr s onou osobou spojený právnímu řádu neodporuje. Kdo na př. nějakou věc od jiného, jenž ku scizení neb zastavení oprávněn není, koupí neb jakožto zástavu odevzdati si dá z té příčiny, poněvadž jej s důvodem pokládá za vlastníka, o tom pravíme, že jedná bezelstně (bona fide); kdo však ku př. kupuje věc věda, že tato pochází z krádeže, o tom pravíme, že jedná lstivě či obmyslně (mala fide). K tomuto poměru bezelstnosti potažmo obmyslnosti pojí se velice důležité právní účinky, jimž nejprve bližší výklad tohoto pojmu budiž předeslán.
I. Podstata bezelstnosti. Již v právu římském byla při smlouvách a právních nárocích vůbec bona fides kladena oproti ius strictum dle toho, mělo-li ne úplně přesné znění smlouvy neb zákona ale spíše spravedlivá vůle stran a vzájemná důvěra obchodní při posuzování právního poměru vstoupiti v popředí. K bona fìdes resp. mala fides přihlíženo
bylo jmenovitě při nabývání držby a vlastnictví. Bona fides objevuje se zde jakožto mínění držitele věci, že jest vlastníkem jejím (opinio domini), pokud se týče mínění, že právní předchůdce (auktor) jest vlastníkem; opakem jejím jest mala fides, t. j. vědomí držitele, že věc, kterou drží, nenáleží jemu, nýbrž jinému. Bezelstný držitel (bonae fidei possessor,) byl ačkoliv nejsa vlastníkem, přece v jistých směrech (nabytí plodů atd.) za vlastníka pokládán. K vydržení vyžadovala se bezelstnost držitele původně pouze v době nabytí držby. Teprve právo kanonické přivedlo myšlenku, že obmyslnosť později se objevivší jest na ujmu (mala fides superveniens nocet), ku platnosti. Dle práva obecného znamená bona fides poctivé přesvědčení, že přivlastněním si věci materiálního bezpráví nebylo se dopuštěno (Windscheid). Sporno jest, vyžaduje-li se k tomu positivního přesvědčení o nabytí vlastnictví, anebo stačí-li toliko nedostávající se přesvědčení o bezpráví. Obecný občanský zákonník přidržel se v § 326 théorie prvnější, nechtěje však otázku bezelstnosti neb obmyslnosti vztahovati pouze k držbě a nabytí vlastnictví. Bona fides zakládá se patrně v omylu dotyčné osoby o materielní vadnosti držení, vlastnictví, věcného neb osobního práva, kteréž jest předmětem nabytí. Omyl tento týká se buď skutkových okolností (omyl skutkový Thatirrthum), na př. pokládá-li někdo věc jemu půjčenou za darovanou, anebo záleží v neznalosti zákonných předpisů (omyl právní Rechtsirrthum), na př. o neplatnosti zápůjčky nezletilci poskytnuté. Zásada, že neznalostí zákona nikomu nelze se omlouvati (§ 2 o. o. z.), jest zde positivním ustanovením § 326 (poslední věta) obmezena. Většina spisovatelů (Randa, Stubenrauch, Pachmann a j.) žádá pro podstatu bezelstnosti, aby omyl anebo nevědomosť byla omluvitelnou a vylučuje bonám fidem při hrubé nedbalosti. Při omylu neomluvitelném nelze též snadno věřiti v bezelstnost (Pfaff a Hofmann). Naproti tomu prohlašuje Savigny bonám fidem za vnitřní skutečnost, na jejížto jsoucnosť spůsob vzniku jejího vlivu nemá. K názoru tomuto přidal se též Unger, kterýž i vzhledem
k rak. právu tvrdí: »Nechť i bona fides vzniká sebe lehkomyslnější nevědomostí, sebe neomluvitelnějším omylem, dosti na tom, že vznikla, tudíž existuje. (srov. též čl. Omyl.). Obecný občanský zákoník sám (§ 326) prohlašuje jen toho bezelstným držitelem, kdo z důvodů pravdě podobných věc, kterou drží, pokládá za svoji vlastní, obmyslným však držitelem toho, kdo ví, že věc v držení jeho se nacházející náleží jinému, anebo toho, při obyčejné pozornosti, z okolností domnívati se musí, při čemž se právě předpokládá, že každý, kdo rozumu užívá, schopen jest onoho stupně bedlivosti a pozornosti, kteréhož při obyčejných schopnostech lze užiti (§ 1297 o. o. z.). Bezpečnosť právního obchodu toho vyžaduje, aby, jsou-li zde veškeré žádané náležitosti, oprávněná důvěra toho, kdo bezvadně a za šetření obvyklé opatrnosti jednal, byla chráněna a naše právo též zásadě této hojnou měrou vyhovuje.
II. Právní účinky bezelstnosti.
Úplného výpočtu poměrů a vztahů, při nichž se k bezelstnosti pojí
právní výhody, nelze na tomto místě podati, pročež stůjtež zde toliko tyto nejdůležitější případy.
1. O právních účincích bezelstnosti při držbě a vydržení vlastnictví v. tyto články, pak §§ 329—338, 1460, 1463, 1477, 1493 o. o. z. Vůdčí zásadou tu jest, že bezelstný držitel nemá ze svého držení míti žádné škody.
2. Vyloučení žaloby vlastnické při převodu vlastnictví nebo práva zástavního к věcem movitým nevlastníkem na bezelstného držitele, resp. příjemce zástavy (§§ 367, 368, 456 o. o. z. ve spojení s čl. 306, 307 obch. z.). Oproti zásadě, že nikdo vůbec nemůže postoupiti více práva než má sám, nemá žaloba vlastnická místa na bezelstného držitelé věci movité, dokáže-li tento, že věci buďto
α) ve veřejné dražbě, nebo
β) od živnostníka k tomuto obchodu oprávněného nebo
γ) proti úplatě nabyl od někoho, komu ji žalobce sám k užívání, k uschování, aneb v jakémkoli jiném úmyslu byl svěřil. V případech těchto nabývá bezelstný držitel vlastnictví, a dřívějšímu vlastníku přísluší pouze proti tomu, jenž mu za to jest zodpovědným, právo na odškodnění. Dokáže-li se ale, že držiteli buďto již ze samé povahy věci nabyté, anebo z nápadně nepatrné ceny její, anebo ze známých osobních vlastností svého předchůdce, z jeho živnosti nebo z jiných poměrů mohlo vzniknouti důvodné podezření proti bezelstnosti jeho držení, musí jakožto obmyslný držitel věc postoupiti vlastníkovi.
Ad α) Toto výjimečné ustanovení vyžaduje jednak autorita intervenujícího úřadu (Randa), jednak publicita nabytí (Krasnopolski).
Ad β) Ustanovení toto odpovídá účelům ochrany obchodu se zbožím, zejména obchodu tržního. Že by právní jednání muselo býti úplatným, jest popřeno.
Ad γ) Tento výjimečný případ zakládá se v německoprávní paroemii: »Hand muss Hand wahren« anebo »Wo man seinen Glauben gelassen hat, da muss mann ihn suchen«, při čemž se vychází z úvahy, že lze vlastníkovi následkem možného výběru svého důvěrníka přičísti více viny než třetímu, který spůsobem bezelstným s takovou osobou vešel do obchodního
styku. Za týchže podmínek (α — γ) musí vlastník i vykonávání práva zástavního, kteréž ku věci jeho zřízeno bylo, trpěti. Vlastník jest tudíž zavázán, buďto bezelstného příjemce zástavy odškodniti anebo zástavy se vzdáti a spokojiti se s nárokem náhradním proti zástavci (§ 456 o. o. z.). Smíšených peněz hotových a papírů majiteli svědčících nelze i tenkráte, i kdyby možno bylo totožnosť jejich určiti, na bezelstném nabývateli vindikovati. (§ 371 o. o. z.) Při papírech vinkulovaných jeví se nabytí bezelstné z pravidla býti vyloučeno, ježto nabyvatel tu věděti musel, že není oprávněn věc na sebe převésti. Dle práva obchodního (čl. 306 obch. z.) nabývá, pakli zboží neb jiné věci movité obchodníkem (nikoliv řemeslníkem, čl. 273) u provozování jeho obchodu byly scizeny a odevzdány, bezelstný nabyvatel vlastnictví, i když scizitel vlastníkem nebyl. Vlastnictví dříve nabyté zaniká. Každé dříve nabyté právo zástavní anebo jinaké právo věcné zaniká, nebylo-li nabyvateli při scizení známo. Pakli zboží neb jiné věci movité
obchodníkem u provozování jeho obchodu byly zastaveny a odevzdány, nelze dříve nabyté vlastnictví, právo zástavní neb jiné právo věcné k těmto
předmětům na úkor bezelstného příjemce zástavy anebo jeho právního nástupce ku platnosti přivésti. Zákonné právo zástavní komisionáře, špeditéra a povozníka rovná se zástavnímu právu smlouvou nabytému. Článku tohoto (opakem k § 367 o. o. z.) užiti nelze, byly-li předměty ukradeny anebo ztraceny. Naproti tomu mají ustanovení čl. 306 obch. z. při listech majiteli svědčících i tenkráte místa, i když scizení nebo zastavení nestalo se obchodníkem u provozování jeho obchodu, a listy byly ukradeny neb ztraceny (čl. 307 obch. z.). Ostatně platí ustanovení §u 367 o. o. z. a čl. 306 obch. z. vedle sebe a sice dle konkrétního případu ustanovení ono, které jest pro držitele příznivějším (čl. 308 obch. z.).
3. Kdo bona fide věci pozůstalostní od domnělého dědice, jemuž pozůstalost soudní odevzdací listinou byla přiznána, odevzdáním na se převedl, nabývá vlastnictví, i když později vyjde na jevo, že scizitel nebyl řádným dědicem (§ 824 o. o. z. posl. věta).
4. O bezelstnosti resp. obmyslnosti při nabytí vlastnictví spracovaním nebo spojením, zvláště při stavbě, (§§ 415 — 419 o. o. z.) v. čl. Accessio.
5. Při condictio indebiti přihlíží se ku příjemci placeného nedluhu
jakožto k bezelstnému resp. obmyslnému držiteli dle toho, věděl-li nebo musel-li z okolností seznati omyl plátce čili nic (§§ 1437, 1431 o. o. z.).
6. Též do práva osobního zasahuje bona fìdcs. Dítky zplozené sice z manželství neplatného, nikoli však z takového, kterému vadí překážka svazku manželského, svěcení neb slavného slibu neb různosti náboženství, pokladati jest za manželské, prospívá-li aspoň jednomu z rodičů
nezaviněná nevědomost o překážce manželství (§ 160 o. o. z.).
7. Přihlížeti sluší dále k bona fìdcs při všech oněch právních poměrech, které se spravují dle §§ 95, 392, 393, 871, 876, 1017, 1026, 1101 a j. v. o. o. z., srov. též čl. 278 obch. z.
8. Význam dalekosáhlý má konečně bona fides v obchodu hypotekarním; jeví se zde jakožto »důvěra v knihy veřejné« t. j. nezaviněná nevědomost o materielní nesprávnosti stavu knihovního.
III. Postavení stran v procesu (břímě průvodní).
Bezelstnost neb obmyslnost držení musí v pádu sporu výrokem soudcovským býti rozhodnuta. V pochybnosti nasvědčuje domněnka bezelstnosti držení (§ 328 o. o. z.). Ona strana, která ve sporu se táhne k mala fìdes svého odpůrce, musí tudíž toto své tvrzení dokázati. Důkaz tento lze dle některých (Stubenrauch, Unger) vésti též ukládáním přísahy rozhodovací, ačkoliv prakse tomu odporuje (rozh. nejv. s. ze dne 17. června 1869 č. 4326 Gl. U. 3446). Nepřípustnost odůvodňuje se tím, že přísahu uložiti lze toliko o faktických okolnostech, nikoli však o právních poměrech a právních pojmech. Pro přípustnost se uvádí, že bona fides jest nevědění, mala fides vědění o materielní vadnosti nabytí; vědění a nevědění však že nejsou právními pojmy, nýbrž skutečnostmi t. zv. skutečnosti vnitřní, o kterých lze přísahu ukládati (Unger). Přísaha tato jest dle povahy věci nevratitelnou, čímž by ovšem sporná strana, jež tvrdí malam
fidem na straně odpůrcově, byla v jeho ruku úplně vydána. Tomu lze odpomoci připuštěním důkazu indiciemi, prokáže-li totiž důkazvedoucí takové okolnosti, z nichž držitel musil se domnívati, že věc, kterou drží, náleží jinému (§ 326 o. o. z.). Příklady takových patrných indicií uvedeny jsou v § 368 o. o. z. (v. shora II ad 2); avšak i v těchto případech může žalovaný držitel uvésti a prokázati okolnosti, z nichž vysvítá, že přes indicie proti němu svědčící nemohl se domnívati, že by byl jednal obmyslně.