Č. 12316.

Závodní výbory: I. Věcné rozhodnutí rozhodčí komise podle zákona č. 330/1921 Sb. o odporu závodního výboru proti výpovědi jednotlivých zaměstnanců podle § 3 lit. g) odst. 2 a násl. cit. zákona může nss přezkoumati jen potud, zda komise nevybočila z mezí zákonné kompetence. — II. Rozhodčí komise podle zákona č. 330/1921 Sb. není příslušná rozhodovati věcně o odporu závodního výboru proti hromadnému propuštění zaměstnanců. — III. Pro pojem hromadného propuštění ve smyslu § 3 lit. g) zákona č. 330/1921 Sb. je rozhodný číselný poměr počtu současně propuštěných k úhrnnému počtu zaměstnanců celého závodu. Není třeba, aby propuštění bylo uskutečněno v jednom dni.
(Nález ze 4. března 1936 č. 11258/36.)
Prejudikatura: ad I. a II. Boh. A 11416/34, ad III. Boh. A 11330/34.
Věc: Firma Danubius, textilní závody, akc. spol. v Malé Čermné n. Orl., proti rozh. rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech v Rychnově n. Kn. z 30. května 1934 o propuštění zaměstnanců.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá pro nepřipustnost, jednak se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zřízenecký závodní výbor zřízený v závodě st-lky v Malé Čermné stěžoval si u rozhodčí komise v Rychnově n. Kn., že správa závodu vypověděla z práce dne 15. února 1933 7 zřízenců a dne 17. února 1933 opět 7 zřízenců, a uváděje, že propuštění těchto zřízenců jeví se býti nespravedlivou příkrostí, neodůvodněnou poměry v závodě (§ 2 lit. g) odst. cc) zák. o záv. výborech), navrhl, aby rozhodčí komise uznala, že firma je povinna výpovědi odvolati a uvedené zaměstnance dále ve služebním poměru ponechati.
Rozhodčí komise po provedeném ústním líčení vyhověla návrhu nálezem z 30. března 1933, jímž uznala právem, že firma je povinna výpověď odvolati a služební poměr jmenovaných zaměstnanců dále v platnosti ponechati.
Námitku dnešní st-lky, že v daném případě šlo o hromadné propuštění zaměstnanců z důvodů mimo pracovní poměr ležících, při kterém závodnímu výboru přísluší podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech pouze hlas poradní, nikoli však právo vznésti věc s vlastním dobrozdáním na rozhodčí komisi, jež přísluší závodnímu výboru jen při propuštění jednotlivých zaměstnanců, zamítla rozhodčí komise, poněvadž podle jejího názoru, bylo-li propuštěno jen 7 zaměstnanců a pak zase 7 zaměstnanců, šlo s ohledem na celkový počet zaměstnanců 140 o pouhé propuštění individuální.
Uvažuje o stížnosti firmy do tohoto rozhodnutí podané musil nss v prvé řadě zkoumati, do jaké míry je příslušný, aby nař. rozhodnutí podrobil svojí kognici. Rozhodnutí to je podle svého obsahu meritorním rozhodnutím o odporu závodního výboru proti výpovědi jednotlivých zaměstnanců podle § 3 lit. g) odst. 2 a násl. zák. o závodních výborech. Rozhodnutí takové má, jak nss judikuje (srov. nál. Boh. A 9037/31, — Č. 12.316 —
8533/30, 7610/28, 7093/28, 4723/25 a j.), charakter rozhodnutí úřadu správního o nárocích práva soukromého, na něž vztahuje se předpis § 105 ústavní listiny, podle kterého ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.
Z uvedeného plyne, že tam, kde rozhodčí komise podle zákonů o tom vydaných, t. j, v mezích své zákonné kompetence rozhodla o nároku soukromoprávním, je příslušnost nss vyloučena podle § 3 lit. a) zák. o ss, neboť jde o věc přikázanou do působnosti řádných soudů. Předpokladem pro vyloučení kompetence nss ovšem jest, že rozhodčí komise vskutku vydala rozhodnutí o nároku soukromoprávním v rámci své zákonné kompetence. Vybočila-li však při svém rozhodování z mezí své kompetence, pak je možno proti tomu hledati ochranu u nss. Může tedy nss rozhodnutí rozhodčí komise, jímž tato neodepřela rozhodnouti o nároku soukromoprávním, nýbrž rozhodnutí vydala, přezkoumati jen potud, zda vydala rozhodnutí o tomto nároku v mezích své zákonné kompetence (srov. též nález nss Boh. A 11416/34).
V tom směru uvádí stížnost svými námitkami v pochybnost kompetenci žal. úřadu namítajíc, že v případě, jehož nař. rozhodnutí se týče, šlo o propuštění hromadné, při kterém závodnímu výboru přísluší pouze hlas poradní podle 1. odst. § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, nikoli však právo vznésti věc před rozhodčí komisi podle 2. odst. cit. předpisu, neboť otázka, zda šlo o hromadné propuštění zaměstnanců z příčin mimo pracovní poměr ležících či o propuštění jednotlivých zaměstnanců, jest, jak nss v nálezu Boh. A 11416/34 dovodil, na jehož důvody se zde podle § 44 jedn. ř. odkazuje, rozhodnou nejen pro posouzení merita věci, nýbrž i pro posouzení kompetence žal. úřadu.
Zkoumaje kompetenci žal. úřadu po této stránce uvažoval soud takto:
Žal. úřad nebyl by zajisté příslušným k rozhodování o podání závodního výboru, kdyby skutečně bylo šlo, jak tvrdí st-lka, o hromadné propuštění zaměstnanců. Je tedy třeba zkoumati, zda v daném případě šlo o propuštění hromadné či nikoliv. Při tom záleží nejprve na tom, co zákon míní propuštěním hromadným.
Tento soud zabýval se již zevrubně touto otázkou v nálezu Boh. A 11330/34, kde vyslovil, že propuštění hromadné znamená již jako protiklad propuštění jednotlivců propuštění většího počtu zaměstnanců, a že výraz hromadné propuštění naznačuje mimo to, že nejde prostě o množné číslo, nýbrž o značnější počet propuštění současných. Počet je však značnější netoliko tehdy, když číslice propuštěných je sama o sobě (absolutně) značná, nýbrž i tehdy, když jeví se značnou v poměru k úhrnné číslici dělníků v závodě zaměstnaných. Číselný poměr počtu propuštěných k úhrnnému počtu zaměstnanců závodních lze ovšem uvažovati jen vzhledem k celému závodu, neboť závodní organisace zaměstnanecká, jež zákonem o závodních výborech č. 330/1921 Sb. byla v život uvedena, spočívá právě na závodním celku jakožto na své organisační základně. Sou- časnost propuštění jest podle povahy věci dána i tehdy, když propuštění jeví se ve svém souboru jakožto opatření jednotné, jedním a tímže motivem odůvodněné, aniž je nezbytně nutno, aby bylo uskutečněno v jediném kalendářním dni.
Z předeslaného vymezení pojmu hromadného propuštění podávají se směrnice pro řešení otázky, zda v konkrétním případě jde o propuštění hromadné ve smyslu § 3 lit. g) zák. o závod. výborech, neboť jiných a podrobnějších znaků hromadného propuštění zákon nepodává.
Je tedy věcí příslušného úřadu správního, aby posoudil, zda počet propuštění sluší in concreto považovati za hromadné propuštění ve smyslu zákona. Ježto jde tu o hodnocení skutkových poměrů, není tento soud povolán je přezkoumávati, pokud zachovává svrchu vytčené ze zákona vyvozené směrnice a pokud hodnotící úsudek úřadu nepříčí se zákonům normálního myšlení. (Srov. nález Boh. A 6841/27.)
Uvažuje v mezích právě naznačených o otázce, zdali v případě dnešního sporu šlo o propuštění hromadné, shledal soud, že nepadá na váhu okolnost, zda v závodě je zřízen samostatný závodní výbor zřízenecký či nikoliv, jak se mylně domnívá stížnost, ježto tato okolnost má význam pouze pro otázku, který závodní výbor je legitimován domáhati se ochrany podle § 3 lit. g) odst. 2 zák. o záv. výborech, resp. který závodní výbor má býti slyšen podle odst. 1, nemá však žádného významu pro materielní rozsah zmíněné ochrany proti disposicím zaměstnavatele stran propuštění zaměstnanců.
Z toho, co bylo svrchu uvedeno, plyne dále, že není důvodná námitka stížnosti, že při posuzování otázky, šlo-li o propuštění hromadné, neměl býti počet propuštěných zřízenců uváděn do relace k počtu všech zaměstnanců, nýbrž pouze k počtu všech zřízenců, ježto rozhodným může býti jen celkový počet všech zaměstnanců. Opačný náhled vedl by k absurdnímu důsledku, že by za hromadné propuštění musilo býti považováno i propuštění třeba jen dvou zřízenců, jestliže by v závodě byli zaměstnáni pouze zřízenci tři.
Pokud stížnost uvádí, že celkový počet zaměstnanců v závodě činil 128, kdežto nař. rozhodnutí uvádí počet ten číslicí 140, jest uvedené tvrzení stížnosti nepřípustnou novotou, neboť v řízení před rozhodčí komisí uváděl závodní výbor, že celkový počet zaměstnanců činil 140 a st-lka tomuto tvrzení nijak neodporovala.
Uznal-li úřad, že výpovědí 7 zaměstnanců dne 15. února 1933 a dalších 7 zaměstnanců dne 17. února 1933, dané v obou případech ke dni 31. března 1933, sluší vzhledem k celkovému počtu 140 zaměstnanců hodnotiti jako propuštění individuální, nemohl soud uznati, že by toto hodnocení příčilo se zákonům správného myšlení, a musil je tedy podle § 6 zák. o ss učiniti základem svého rozhodnutí.
V důsledku toho musil nss uznati, že rozhodčí komise byla kompetentní vydati nař. rozhodnutí, a pokud stížnost tvrdí opak, musil ji zamítnouti pro bezdůvodnost.
Stížnost vznáší arci ještě další námitky, týkající se merita věci, tyto musil však soud odmítnouti jako nepřípustné, neboť, jak svrchu bylo vyloženo, nss bylo se při rozhodování o stížnosti omeziti na spornou otázku kompetenční.

Citace:

Č. 12316.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 321-323.