Č. 12 429.

Horní právo. — Řízení správní. — Řízení před nss: * Výměr, kterým báňské hejtmanství podle § 20 zák. č. 144/1920 Sb. stvrzuje výši přirážek k úhradě výloh revírních a závodních rad, není způsobilý dotknouti se subjektivních práv zaměstnanců závodů v příslušném revíru.
(Nález z 3. června 1936 č. 18 903/35.)
Věc: Augustin P. v Orlové proti rozh. min. veř. prací v Praze z 11. listopadu 1933 o schválení rozpočtu revírní rady zřízenců v Mor. Ostravě a zvýšení přirážek pro ni.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V plenární schůzi revírní rady v Mor. Ostravě byl přijat změněný rozpočet odboru zřízenců této revírní rady na II. pololetí 1932 a usneseno, aby paušální příspěvky k úhradě výloh jmenovaného odboru zřízenců byly z dosavadních Kč 4,50 měsíčně zvýšeny na Kč 25 měsíčně.
Toto usnesení bylo výměrem báň. hejtmanství v Brně z 2. srpna 1932 podle § 20 zákona č. 144/1920 Sb. a § 24 vlád. nař. č. 434/1920 Sb. schváleno.
Odvolání, jež z výměru toho podali st-l Augustin P. a František V., oba úředníci zaměstnaní na závodech podléhajících revírní radě moravskoostravské, a v němž mimo námitky rázu formálního vytýkali také, že ke zvýšení paušálních příspěvků nebylo zákonného důvodu, žal. min. nař. rozhodnutím zamítlo z důvodů věcných.
Jednaje o stížnosti, do rozhodnutí toho podané, vycházel soud z těchto úvah:
Podle § 2 zákona o ss rozhoduje nss ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že byl nezákonným rozhodnutím neb opatřením některého úřadu správního ve svých právech zkrácen. Tím je jednak vysloveno, že podmínkou příslušnosti nss je, že st-l musí ve stížnosti k tomuto soudu podané tvrditi, že byl ve svých subjektivních právech zkrácen, zároveň je tu však vyjádřeno, že stížností napadené rozhodnutí neb opatření správního úřadu lze zrušiti jen v tom případě, má-li zájem, pro jehož zkrácení byla stížnost podána, povahu subjektivního práva st-li příslušejícího.
V daném případě cítí se st-l dotčen tím, že báňské úřady neodepřely uděliti shora uvedenému usnesení revírní rady schválení a tím umožnily platnost jeho, zejména platnost stanovených přirážek. Tvrdí tedy st-l, že nař. rozhodnutím bylo jeho subjektivní právo porušeno. O takovém porušení subjektivního práva bylo by však možno mluviti jen tenkráte, kdyby st-li na odepření úředního schválení za splnění nějakých zákonných předpokladů příslušel právní nárok. Takovýto právní nárok bylo by lze st-li přiznati jen tenkráte, kdyby potvrzený schvalovací akt báň. hejtmanství měl povahu instančního přezkoumání rozpočtového a příspěvkového usnesení revírní rady k opravnému prostředku st-lovu, nikoli však, kdyby měl povahu pouhého aktu dozorčího — ledaže by bylo lze nalézti speciální zákonné ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že v tomto případě přísluší zřízencům, zaměstnaným v obvodu revírní rady, výjimečně právní nárok na výkon úředního dozoru, na kterýžto výkon jinak stranám právní nárok nepřísluší.
Ani v § 20 zákona č. 144/1920 Sb., ani v § 24 vlád. nař. č. 434/1920 Sb., — kteréžto předpisy zde jedině mohou přijití v úvahu — není zmínky o tom, že by usnesení plenární schůze revírní rady o rozpočtu a stanovení příspěvků (přirážek) k úhradě jejích výloh podléhalo nějakému instančnímu přezkoumání.
Po názoru soudu nelze však přípustnost takovéhoto opravného prostředku ze zákona dovoditi ani volnou jeho interpretací, třebaže usnesení právě vzpomenutá jsou jistě způsobilá dotknouti se citelně zájmů oněch zaměstnanců, na něž se placení usnesených příspěvků uvaluje. Plyne to prostě z toho, že ani podle cit. zákona, ani podle jeho prov. nařízení, ba ani podle vzorných stanov, vydaných pro revírní rady vlád. nařízením č. 554/1920 Sb., se zaměstnanectvu v revíru nedává žádná možnost spoluúčasti při sdělávání a usnášení rozpočtu samého, neboť rozpočet se ani před usnášením nevykládá k nahlédnutí a k nějakému řízení námitkovému, ani schválený rozpočet se nevyhlašuje, ba zaměstnancům se nedává ani příležitost do rozpočtu tohoto nahlédnouti. Není tu tedy nejmenší opory pro názor, že zaměstnancům v rozpočtovém řízení přísluší postavení procesní strany.
Dá se to vysvětliti tím, že zákonodárce považoval ochranu těchto zaměstnanců za dostatečně zabezpečenu složením revírní rady a vlivem zaměstnanců na její utvoření. Zákon chtěl patrně revírní radě jako vrcholné autonomní organisaci zaměstnanců v revíru přiznati právo upravovati její vnitřní hospodářské záležitosti, včetně opatřování hmotných prostředků k plnění úkolů jí svěřených, samostatně a s platností konečnou.
Proto také nelze v ustanovení § 20 zákona č. 144/1920 Sb., že báň. hejtmanství stvrzuje výši usnesených přirážek, stejně jako v ustanovení § 24 odst. 4 vlád. nař. č. 434/1920 Sb., že rozpočet je předložiti báň. hejtmanství ke schválení, nalézti nic jiného, než svěření ryzí pravomoci dozorčí.
Šlo tedy v daném případě výhradně o odepření positivního dozorčího zákroku, a podle toho, co bylo řečeno již shora, zbývá jen zkoumati, zda v cit. normách nebyl nějakým stranám, zejména na př. zřízencům, jež má usnesená přirážka postihnouti, výjimečně a speciálně přiznán právní nárok na to, aby báňský úřad dozor jemu nad rozpočtovými a příspěvkovými akty revírní rady svěřený řádně vykonával. Nic takového v cit. normách nalézti nelze. Zejména nelze nárok takový dovoditi ani z poslední věty § 26 zákona č. 144/1920 Sb., že proti rozhodnutím revírních úřadů — vydaným u výkonu dozoru nad závodními a revírními radami — je možný rekurs k hornímu hejtmanství. Předem jde tu o speciální ustanovení, kde dozor podle tohoto § 26 v prvé stolici vykonává revírní úřad, a již proto nelze ho beze všeho použiti i na dozorčí úkony báň. hejtmanství, upravené v ustanoveních jiných, nad to pak dlužno ustanovení tomuto rozuměti zřejmě jen tak — jak je také vyložilo vlád. nař. č. 434/1920 Sb. v § 16 —, že odvolání přísluší jen proti positivnímu dozorčímu zákroku, jímž bylo nějaké usnesení závodní nebo revírní rady zastaveno.
Ježto tedy ze žádného platného předpisu nelze dovoditi, že by st-li v daném případě byl příslušel právní nárok na to, aby báň. hejtmanství shora uvedenému usnesení revírní rady schválení odepřelo, nemohl tedy ve svých právech býti dotčen ani tím, že žal. min. jeho odvolání proti schvalovacímu aktu tohoto úřadu zamítlo. Bylo proto stížnost jeho zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 12429. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 584-586.