Č. 12497.

Pojištění nemocenské: I. Stálými požitky podle § 30 zákona č. 221/1925 Sb. u zaměstnanců veřejnoprávních samosprávných korporací, jež byly ve smyslu § 212 plat. zákona č. 103/1926 Sb. na roveň postaveny požitkům státních zaměstnanců, jsou požitky uvedené v § 140 odst. 2 plat. zákona. — II. Léčebný fond veřejných zaměstnanců není oprávněn předpisovati pojistné za osobu, která je povinně pojištěna podle zákona č. 221/1924 Sb., i když u něho byla k pojištění přihlášena. — III. Léčebný fond veřejných zaměstnanců nemá povinnosti vymáhati pojistné na nikom jiném než na zaměstnavateli. — IV. Nárok Léčebného fondu veřejných zaměstnanců na pojistné příspěvky nepodléhá promlčení.
(Nález ze 16. září 1936 č. 19489/35.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 11644/35, ad IV. Boh. A 10196/32.
Věc: Městská obec Jičín proti rozh. ústřed. sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze z 5. října 1934 o dodatečném předpisu příspěvků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud vyslovuje, že základnu pro vyměření pojistného tvoří veškeré stálé služební požitky zaměstnanců a že pojistné jest zaplatiti i za zaměstnance Ing. Jana K. atd. (bod 4 naříkaného rozhodnutí), zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost jednak zamítá pro bezdůvodnost, jednak odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Platebním výměrem okr. sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Jičíně ze 7. března 1934 bylo předepsáno městské radě v Jičíně zaplacení pojistných příspěvků v částce 36399 Kč 75 h.
Stížnost města Jičína byla nař. rozhodnutím vyřízena takto:
»1. Nevyhovuje se stížnosti města Jičína do dodatečného předpisu pojistného potud, ježto je bezvýznamná námitka, že výměr pojistného zní na městskou radu v Jičíně, když stížnost podává město Jičín, jak je patrno z pečeti města Jičína a podpisů starosty a členů městské rady, takže je zřejmo, že výměr byl doručen orgánu oprávněnému.
3. Nevyhovuje se stížnosti potud, ježto právem bylo předepsáno pojistné podle § 30 zákona č. 221/1925 Sb. ze všech stálých požitků a nikoli jen z částek platů, uvedených v § 140 plat. zákona, neboť toto ustanovení platí pro státní zaměstnance a nikoli samosprávné. Při tom nelze se ani dovolávati ustanovení § 212 plat. zákona, neboť tím bylo stanoveno, že platy samosprávných zaměstnanců nesmí převyšovati platy zaměstnanců státních, avšak nebylo tím rozhodnuto o základně pro vyměření pojistného na pojištění u Léčebného fondu veřejných zaměstnanců, takže platí všeobecné ustanovení § 30 zákona č. 221/1925 Sb. Proto právem do základny pro vyměření pojistného byly započítány strážníkům roční přídavky, dále odhadní cena bytu, otopu a světla, ježto jde o stálé požitky, neboť jich výše je pevně určena a zaměstnanec může s nimi předem počítati.
4. Právem bylo vyměřeno pojistné za zaměstnance Ing. Jana K., Františka K., Františka M., Petra H., Františka N., Karla M., Františka K., Aloisii Č., Josefa M., Václava Ž., Josefa B., MUDra Karla H. a Marii F., neboť tito všichni byli k pojištění u Léčebného fondu přihlášeni, takže Léčebný fond nesl pojistné risiko a proto mu má býti zaplaceno pojistné do té doby, pokud je obec neodhlásí, prokázavši, že pojistné povinnosti u Léčebného fondu nepodléhají.
5. Pojistné na pojištění u Léčebného fondu je dávkou veřejnoprávní a proto pro ně neplatí promlčecí doba podle obč. zákona, který se vztahuje na soukromoprávní poměry; vzhledem k tomu, že není speciálního ustanovení o promlčení tohoto pojistného, pojistné se nepromlčuje. (Nss z 3. prosince 1932 č. 16403/32.)
6. Pokud město mělo zaměstnance povinné pojištěním u Léčebného fondu pojištěny u nemoc. pojišťovny, nezbavilo se tím povinnosti pojistiti tyto zaměstnance u Léčebného fondu, neboť tito byli podle § 1 odst. 1 c) zákona č. 221/1925 Sb. povinni pojištěním u Léčebného fondu, kdežto u nemoc. pojišťovny nebyli povinni pojištěním. Léčebný fond nemá povinnosti vymáhati pojistné od nikoho jiného než od zaměstnavatele (ve smyslu § 4 zákona č. 221/1925 Sb.).
Pokud obec včas zaměstnance od pojištění neodhlásila, nesl Léčebný fond až do odhlášky pojistné risiko a přísluší mu proto pojistné.« O stížnosti uvážil nss toto:
Ve své stížnosti na platební výměr okr. sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců vytýkala stěžující si obec jako formální vadu, že výměr ten zněl na městskou radu v Jičíně, která není nositelem pojištění, ani zaměstnavatelem, ani právnickou osobou nebo nositelem práv a závazků, takže platební výměr, znějící na její osobu, není vůbec vykonatelný, po případě závazný, ježto zaměstnavatelem je město Jičín. Proti důvodům nař. rozhodnutí sub 1. uvedeným uplatňuje pak stížnost na nss, že stížnost byla v tomto bodě sice zamítnuta, avšak adresa napadeného platebního výměru nebyla opravena, takže výměr ten zní stále na městskou radu, která není k placení pojistných dávek legitimována a na kterou nikdy zníti neměl a nemohl.
Ze znění této části nař. rozhodnutí, byť i nebyla zcela jasná, je přece zřejmý názor žal. úřadu, že namítaná nepřesnost označení adresáta platebního výměru je bezvýznamná proto, poněvadž město Jičín, podavši opravný prostředek, správně vystihlo, že platební povinnost se týká města jako takového. Tím vyslovil žal. úřad, že i přes nesprávné označení platebního výměru není pochyby, že je město Jičín adresátem, a proto nevyvodil z oné nesprávnosti důsledek, spočívající snad v tom, že by sám adresu pozměnil nebo dal pozměniti. Ježto pak i stížnost sama vychází z toho, že nositelem pojištění je město Jičín, nemohl nss shledati, že by nesprávné označení platebního výměru, nař. rozhodnutím výslovně neopravené, značilo vadu podstatnou, kdyžtě, jak řečeno, je zřejmo, že výměr se týkal nesporně města Jičína, a slušelo proto onu námitku zamítnouti.
V dalším je pak na sporu otázka, tvoří-li základ pro vyměření pojistného toliko požitky, uvedené v § 140 odst. 2 plat. zákona č. 103/1926 Sb., nebo i požitky jiné, jak za to má žal. úřad.
Otázkou tou zabýval se nss již ve svém nálezu Boh. A 11644/35 a vyslovil a odůvodnil tam právní názor, že stálými požitky podle § 30 zákona č. 221/1925 Sb. u zaměstnanců veřejnoprávních samosprávných korporací, jež byly ve smyslu § 212 plat. zákona č. 103/1926 Sb. na roveň postaveny požitkům státních zaměstnanců, jsou požitky uvedené v § 140 odst. 2 plat. zákona. Na názoru tom setrvává soud i v tomto případě a odkazuje dle § 44 jedn. řádu na důvody cit. nálezu. K vývodům odvodního spisu budiž podotčeno pouze toto:
Správnost svého názoru, že ustanovení § 140 odst. 2 zákona č. 103/1926 Sb. je změnou § 30 zákona č. 221/1925 Sb., dovozuje žal úřad ve svém odvodním spise mezi jiným též z toho, že prý důvodová zpráva k cit. § doslovně praví toto: »Ustanovení tohoto odst. jsou změnou § 30 zákona č. 221/1925 Sb. o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců. Vyrovnávací přídavek služební a osobní přídavky nebo jiné vedlejší příjmy, třeba měly povahu trvalou, nepřicházejí pro výměru pojistného v úvahu.« Nss nemusil se zabývati otázkou, zda názor projevený v důvodové zprávě o povaze určitého ustanovení za všech okolností by musil sloužiti za podklad při výkladu dotyčného předpisu, a to již proto, poněvadž důvodová zpráva k zákonu č. 103/1926 Sb. (tisk č. 100) vůbec neobsahuje passus, jehož se odvodni spis dovolává. Tato důvodová zpráva praví k §§ 138—140 toliko: »Těmito paragrafy unifikují se dosud platná ustanovení, a to zněním přesnějším, jimž se odstraňují dosavadní pochybnosti, které při výkladu příslušných ustanovení vzcházely.« Text v odvodním spise citovaný čerpá žal. úřad patrně z komentovaného vydání platového zákona ve Sborníku služebního a platového práva státních a jiných veřejných zaměstnanců (řídí Dr. Otokar Fischer, Dr. Richard Holl a Dr. Vladimír Horák), kde ovšem text ten jest uveden na str. 286; avšak tu jde o právní názor autorů a nikoliv o důvodovou zprávu.
Poukazuje-li pak odvodní spis k tomu, že naprostá ekviparace pojištěnců Léčebného fondu by nenastala, i kdyby názoru stěžující si obce bylo dáno za pravdu, poněvadž celá řada obcí a okresů neupravila požitky svých zaměstnanců obdobně podle plat. zákona, takže u těchto beze sporu nemůže býti obdoba § 140 plat. zákona vůbec uplatňována, jde zcela mimo, neboť nss nikterak nestojí na stanovisku, že pro všechny samosprávné zaměstnance platí ustanovení § 140 odst. 2 plat. zákona, nýbrž výslovně v cit. nálezu jedná jen o případě, kde parifikace dle § 212 plat. zákona byla provedena. Konečně není předmětem sporu, jak se věc má u samosprávných zaměstnanců, podléhajících pojištění dle zákona o sociálním pojištění.
Ježto pak je nesporno, že obec Jičín provedla ekviparaci požitků zaměstnanců, o které jde, podle § 212 plat. zákona, jeví se nař. rozhodnutí v tomto bodě, vybudovaném na mylném právním názoru, nezákonným.
Bod 4. nař. rozhodnutí jedná o kategorii zaměstnanců (Ing. Jan K., Frant. K. atd.), u nichž stížnost města Jičína popřela pojistnou povinnost, dovozujíc, že tito zaměstnanci, nemajíce zaručeno pro případ nemoci služné na dobu nejméně jednoho roku nebo aspoň dávky rovnocenné dávkám, stanoveným zákonem, nepodléhají pojištění u Léčebného fondu a že proto pojistné bylo neprávem předepsáno. Námitku tu zamítl žal. úřad z důvodu, že tito zaměstnanci byli vesměs u Léčebného fondu k pojištění přihlášeni, takže Léčebný fond nesl pojistné risiko a má proto až do odhlášení nárok na zaplacení pojistného.
Nss vyslovil v nálezu Boh. A 11221/34 stížností též dovolávaném, že Léčebný fond veřejných zaměstnanců je povinen vrátiti pojistné placené podle zákona č. 221/1925 Sb. za osobu, která je povinně pojištěna podle zákona č. 221/1924 Sb., třeba osoba ta k Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců byla přihlášena. V důvodech tohoto nálezu vycházel soud z názoru, že podléhala-li osoba pojistné povinnosti podle zákona č. 221/1924 Sb. v době, kdy zákon č. 221/1925 Sb. nabyl účinnosti, nevzešel zákonný předpoklad pro její pojištění u Léčebného fondu a nepodléhala povinnému pojištění u tohoto fondu dotud, dokud trvala její pojistná povinnost podle zákona č. 221/1924 Sb.; poněvadž pak podle zákona vznik a zánik pojistné povinnosti není závislý na přihlášce nebo odhlášce, nemohla pojistná povinnost u Léčebného fondu, jíž dotyčná osoba po zákonu nepodléhala, vzniknouti ani tím, že u něho byla k pojištění přihlášena. Výklad, že by se přihláškou osoby, která podléhá nemocenskému pojištění podle zákona č. 221/1924 Sb. nebo podle zákona č. 242/1922 Sb., k nemocenskému pojištění zakládalo pojištění u Léčebného fondu, odporoval by kategorickému předpisu § 1 odst. 1 lit. d) zákona č. 221/1925 Sb., jímž se vylučuje dvojí pojištění, t. j. vedle příslušného pojištění u okr. nem. pojišťovny podle zákona č. 221/1924 Sb. nebo u bratrské pokladny podle zákona č. 242/1922 Sb. ještě pojištění u Léčebného fondu.
V případě v cit. nálezu řešeném jednalo se o vrácení pojistného vybraného za osobu, přihlášenou sice u Léčebného fondu, podléhající však nesporně pojištění podle zákona č. 221/1924 Sb. Zásady tam projevené, na nichž soud setrvává, platí však stejně pro případ, kde se jedná o přípustnost dodatečného předpisu za takovouto osobu, a není proto Léčebný fond oprávněn za ni předpisovati pojistné, i když u něho k pojištění byla přihlášena. Neprávem dovolává se pak nař. rozhodnutí okolnosti, že prý Léčebný fond nesl pojistné risiko, neboť nevznikl-li pojistný poměr k Léčebnému fondu učiněnou a přijatou přihláškou osoby, která vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 bodu d) zákona č. 221/1925 Sb. je vyloučena z pojištění u Léčebného fondu, nenesl tento také žádné risiko a padají tím veškeré dedukce činěné ze skutečnosti učiněné přihlášky.
V důsledku svého mylného právního názoru, že přijetím přihlášky byl založen fakticky pojistný poměr a že již proto je Léčebný fond oprávněn předpisovati pojistné až .do doby odhlášky, opominul žal. úřad zjistiti, zda osoby, o které jde, skutečně podléhají pojištění podle zákona č. 221/1924 Sb. (ve znění zákona č. 184/1928 Sb.). Ježto však tato vada byla způsobena mylným právním názorem, slušelo nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti dle § 7 zákona o ss.
Další část nař. rozhodnutí (bod 6.) zabývá se předpisem pojistného za zaměstnance, kteří dle námitky stížnosti do posledního výměru podané byli pojištěni u okr. nem. pojišťovny, ač jednalo se o osoby, které pojistné povinnosti u Léčebného fondu podléhaly, u něho však pojištěny nebyly. Tu vyslovil žal. úřad, že pojištěním u okr. nem. pojišťovny nezbavilo se město povinnosti pojistiti tyto zaměstnance u Léčebného fondu, neboť tito byli podle § 1 odst. 1 lit. c) zákona č. 221/1925 Sb. povinni pojištěním u Léčebného fondu, kdežto u nem. pojišťovny nebyli povinni pojištěním.
Pokud stížnost nyní uplatňuje, že osoby, o které se zde jedná, jako zaměstnanci obecních podniků pojištění dle zákona č. 221/1925 Sb. vůbec nepodléhali, jde o nepřípustnou novotu, neboť ve stížnosti do platebního výměru město Jičín podobnými způsobem se nehájilo, nýbrž naopak výslovně uvedlo, že tyto osoby podléhaly pojištění u Léčebného fondu, nebyly však přihlášeny. V oné stížnosti se stěžující si město bránilo jedině tvrzením, že Léčebný fond měl vysloviti, že okr. nemoc. pojišťovna je povinna vrátiti neprávem přijaté pojistné. Na námitku tu bylo odpověděno v nař. rozhodnutí, že Léčebný fond nemá povinnosti vymáhati pojistné od nikoho jiného než od zaměstnavatele (ve smyslu § 4 zákona č. 221/1925 Sb.).
Neprávem má stížnost za to, že žal. úřad domáhá se těchto dávek (recte pojistného) také z titulu, že Léčebný fond nesl risiko léčebné péče i v době, kdy tito zaměstnanci byli přihlášeni u okr. nem. pojišťovny v Jičíně. Stížnost tu má zřejmě na mysli odstavec nař. rozhodnutí, znějící takto: »Pokud obec včas zaměstnance od pojištění neodhlásila, nesl Léčebný fond až do odhlášky pojistné risiko a přísluší mu proto pojistné.« Tento důvod, byť i byl zahrnut pod bodem 6, resp. od něho nebyl zřetelně oddělen, nevztahuje se však na otázku úvodem vyznačenou, nýbrž jest odpovědí na námitku stížnosti, brojící proti »náhradě za opožděné odhlášení«, kde město Jičín tvrdilo, že dokud nebyly vydány žádné předpisy, kdy se odhláška má státi, nelze obci předpisovati pojistné, když Léčebný fond ani nenesl žádné risiko a pojistné se platí pouze ze služebních požitků a nárok na pojistné zaniká zastavením výplaty služebních požitků zaměstnance. Jdou tudíž námitky stížnosti, vybudované na mylném pojetí tohoto odstavce nař. rozhodnutí, zcela mimo. Z vývodů těch, operujících i s jiným zněním dotyčného odstavce, nelze však ani vyčisti řádně konkretisovanou námitku proti vlastnímu obsahu tohoto odstavce (§ 18 zákona o ss) a zůstává proto tato část nař. rozhodnutí stížností nedotčena. Z cit. § 4 nelze ničeho pro názor stížnosti a ovšem ani pro stanovisko úřadu vytěžiti, neboť jsou-li zaměstnavatelé, kteří nedostáli přihlašovací a odhlašovací povinnosti, povinni Léčebnému fondu nahraditi náklad, který byl spojen s poskytováním pojistných dávek pojištěncům včas neohlášeným nebo neodhlášeným, není tím nic vysloveno stran otázky, zda Léčebný fond jest oprávněn pojistné předpisovati zaměstnavateli za osoby, pojištění dle zákona č. 221/1925 Sb. podléhající, pojištěné však u okr. nem. pojišťovny, nebo zda již zaplacené pojistné má fond od této pojišťovny vymáhati, resp. tuto k vrácení zavázati.
Sedem materiae nutno hledati v § 31, dle něhož zaměstnavatel je povinen při výplatách služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích požitků zaplatiti celé pojistné Léčebnému fondu. Je tedy zaměstnavatel osobou, která pojistné platí a jíž Léčebný fond toto předpisuje. Pravomoc však, aby i jiné osoby k placení zavazoval, Léčebnému fondu dána není, a nebyl by při nedostatku positivní normy vůbec kompetentní, aby vyslovil povinnost okr. nem. pojišťovny k vrácení neprávem přijatých příspěvků. Ježto pak ani v zákoně č. 221/1925 Sb., ani v zákoně č. 221/ 1924 Sb. není ustanovení, jak postupovati, když zaměstnavatel již pojistné za tytéž osoby zaplatil okr. nem. pojišťovně, nebo že Léčebný fond má se s okr. nem. pojišťovnou nejdříve nějakým způsobem dohodnouti, nelze shledati nezákonnost v tom, když pojistné bylo předepsáno stěžujícímu si městu jako zaměstnavateli.
Pokud stížnost brojí proti předpisu úroků z prodlení, jeví se nepřípustnou, neboť tato námitka ve stížnosti do platebního výměru obsažena nebyla.
Konečně napadá stížnost ještě výrok žal. úřadu, popírající promlčení pojistného za dobu starší tří let, dovozujíc, že promlčení nutno vykládati v souhlase s ustanovením § 140 a § 151 odst. 7 plat. zákona, a vytýkajíc, že názor žalovaného úřadu, opřený o nález tohoto soudu Boh. A 10196/32 »týká se použití předpisů o promlčení podle práva civilního, nikoliv ale přihlížení k předpisům § 151 plat. zákona.« Neprávem. Nehledíc ani k tomu, že cit. nález otázku promlčení nezkoumal toliko s hlediska předpisů o promlčení podle práva civilního, nýbrž výslovně uvedl, že vzhledem k tomu, že zákon č. 221/1925 Sb. neobsahuje žádného ustanovení o promlčení pojistných příspěvků, platí pro obor tímto zákonem upravený pravidlo o nepromlčitelnosti příspěvků, nelze z dovolávaných §§ 140 a 151 vůbec nic pro otázku promlčení pojistného vyvoditi. Z § 140 zcela nic neplyne a § 151 jedná v § 151.6-9">odst. 6, 7 a 8, resp. 9 o promlčení nároku na nedoplatky, resp. práva státu na vrácení přeplatků služebních příjmů a neposkytuje nejmenší opory pro názor, že by ustanovení těch bylo použíti analogicky též pro promlčení pojistných příspěvků. Použití analogie je pak dle shora řečeného vyloučena již tím, že zákon č. 221/1925 Sb. nějakého ustanovení v tomto směru nemá.

Citace:

č. 12497. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 743-749.