Č. 12346.

Živnostenské právo. — Řízení správní: * Příslušnost rozhodovati ve věcech živnostenských inspektorů býv. uher. státu přešla podle §§ 1 a 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 2 Sb. o zřízení nejvyšších správních úřadů ve státě československém z býv. uher. ministerstva obchodu (§ 9 zák. čl. XXVIII:1893) na úřad pro správu (ministerstvo) sociální péče.
(Nález z 26. března 1936 č. 10033/36.)
Věc: Ing. František B. v Báňské Bystřici proti rozh. min. veř. prací v Praze z 8. května 1933 o přiznání odpočivných požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení. Důvody: Dekretem ministra Československé republiky s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě z 26. září 1919 bylo st-li, živnostenskému inspektorovi v Báňské Bystřici, sděleno, že počínaje dnem 1. října 1919 jmenován byl chefem úřadu st-lem až posud vedeného Ing. Čeněk Š.; st-l byl vyzván, aby vedení celé agendy . . . . . odevzdal do rukou jmenovaného. — — —
Výnosem z 29. října 1931 nevyhovělo min. veř. prací žádosti st-lově za převzetí do státní služby nebo za pensionování, ježto jmenovaný se zřetelem na znění uvedeného dekretu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a ustanovení prvého a druhého odstavce bodu 1 § 2 vlád. nař. č. 428/1920 Sb. byl povinen podati u ministra s plnou mocí pro správu Slovenska žádost podle § 4 zákona, č. 269/1920 Sb. do lhůty 60 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona za ustanovení úředníkem. Ježto žadatel zmíněným předpisům nevyhověl, nastaly pro něho důsledky uvedené v § 5 cit. zákona a je nutno tudíž míti za to, že žadatel dobrovolně ze státní služby vystoupil bez jakýchkoliv nároků vůči československému státu.
Dalším výnosem min. veř. prací v Praze z 8. května 1933 nebylo vyhověno žádosti st-lově o přiznání výslužného s tím, že min. trvá na svém rozhodnutí z 29. října 1931. — — —
Proti rozhodnutí tomuto čelí stížnost na nss, v níž se navrhuje, aby nař. rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost.
Nss musil se zřetelem na předpis § 4 zákona o ss předem zabývati se otázkou, zda žal. min. veř. prací bylo vůbec příslušno rozhodovati ve věci vznesené na spor.
Podle obsahu nař. rozhodnutí jde o výrok, kterým byla autoritativně zamítnuta žádost st-le, bývalého uherského živnostenského inspektora, o přiznání odpočivných požitků československým státem. Služební poměr živnostenských inspektorů na území bývalého království Uherského byl upraven zákonným článkem XXVIII:1893 o ochraně živnostenských a továrních zaměstnanců a o živnostenských inspektorátech. Podle § 9 a násl. tohoto zákonného článku jsou živnostenští inspektoři státními úředníky podřízenými min. obchodu, které určuje jejich služební přidělení a pečuje o určení systemisovaného počtu a platů jejich v rozpočtu. Podle čl. 2 zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb., jenž podle čl. 4 nabývá účinnosti »dnešním« dnem, zůstávají veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím v platnosti. Podle čl. 3 tohoto zákona úřadují a jednají všechny úřady samosprávné, státní a župní, jakož i ústavy státní . . . . atd. podle dosavadních platných zákonů a nařízení. Byl by proto podle tohoto ustanovení zákona č. 11/1918 Sb. ve spojení s §em 9 zák. čl. XXVIII:1893 zásadně příslušným rozhodovati o otázce nároku na odpočivné požitky býv. uher. živnostenského inspektora onen úřad, který po převratě přejal agendu bývalého uherského min. obchodu, kdyby jiná ustanovení zákonná neurčovala jinak.
Zákonem z 2. listopadu 1918 č. 2 Sb. zřízeny byly k obstarávání nejvyšší správy státní ve státě československém nejvyšší správní úřady, pro kteréž záhy zdomácněl výraz ministerstva. Zákon ten nabyl účinnosti dnem vyhlášení, to jest dnem 4. listopadu 1918. Podle § 1 cit. zákona č. 2/1918 Sb. zřízen byl jako nejvyšší úřad státní správy nejen úřad pro správu průmyslu, obchodu a živností (§ 1 č. 6), nýbrž i úřad pro správu veřejných prací (§ 1 č. 8) a úřad pro správu sociální péče (§ 1 č. 11). Jest proto zkoumati, zda zůstalo rozhodování ve služebních věcech živnostenských inspektorů, ustanovených na území bývalého království Uherského, i podle tohoto zákona v oboru působnosti úřadu pro Správu průmyslu, obchodu a živností, který svým pojmenováním je nejbližší bývalému uherskému min. obchodu, či přešlo-li vzhledem na organisační myšlenku vyjádřenou v zákoně č. 2/1918 Sb. na úřad pro správu veřejných prací, resp. na který jiný nejvyšší úřad státní správy.
Místní příslušnost nejvyšších úřadů státní správy vztahuje se, jak patrno již z nadpisu zákona č. 2/1918 Sb. (arg. slova »ve státě československém«) i § 4 zákona č. 139/1919 Sb., na celé území československého státu, tedy i na Slovensko.
Co se věcné kompetence uvedených úřadů (ministerstev) týká, nebyla tato dosud žádným zákonem republiky Československé přesně a podrobně vymezena a sluší proto míti za to, že zůstala nadále recipována na základě zákona č. 11/1918 Sb. z dřívějšího právního řádu rakouského, resp. uherského.
V bývalém Rakousku byla však včleněna do organisace státní veřejné správy ministerstva, kteráž jak co do svého pojmenování, tak i co do oboru své působnosti neexistovala v bývalém království Uherském. Srovnají-li se pojmenování nejvyšších správních úřadů určených v § 1 zákona č. 2/1918 Sb. k obstarávání nejvyšší správy státní v republice Československé s ministerstvy bývalého Rakouska a Uherska, je patrno, že měl zákonodárce v zákoně č. 2/1918 Sb. na mysli stav co do organisace veřejné správy státní a rozčlenění ministerstev, jak se vyvinulo v Rakousku. To platí o ministerstvu železnic (úřad pro správu dopravy), veřejných prací (úřad pro správu veřejných prací), sociální péče (úřad pro správu sociální péče) a lidového zdravotnictví (úřad pro správu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy), kterážto ministerstva nebyla zřízena v bývalém království Uherském. Měly tedy nejvyšší úřady státní správy převzíti podle úmyslu zákonodárcova povšechnou příslušnost obdobných ministerstev rakouských (srov. § 2 zákona č. 2/1918 Sb.) a jsou v tom směru směrodatná příslušná ustanovení právního řádu toho. Z toho plyne, že bylo vůlí zákonodárcovou, aby působnost bývalých uherských ministerstev, pokud věci jimi obstarávané byly přikázány podle rak. právního řádu do oboru působnosti ministerstev, jež v král. Uherském organisována nebyla, přešla na ony nejvyšší úřady správní, které jsou vyjmenovány v § 1 zákona č. 2/1918 Sb. a jsou obdobou bývalých ministerstev rakouských. Min. veř. prací v bývalém král. Uherském zřízeno nebylo a mohl by býti podle toho, co uvedeno, úřad pro správu veř. prací (ministerstvo) příslušným rozhodovati ve věcech živnostenské inspekce jen, příslušela-li kompetence ta v době převratu bývalému rakouskému min. veř. prací, resp. byla-li na úřad pro správu veřejných prací zákonodárstvím československým přenesena. Tomu však tak není. Jak patrno z ustanovení §§ 1 a 2 zákona č. 123/1908 ř. z. o zřízení rakouského min. veř. prací a vyhlášky veškerého ministerstva č. 124/1908 ř. z., nebyly přikázány věci živnostenské inspekce a živnostenských inspektorů do oboru působnosti tohoto ministerstva a nebyly přeneseny na úřad pro správu veř. prací ani zákonodárstvím republiky Československé. Naopak záležitosti živnostenské inspekce spadaly v býv. Rakousku podle zákona č. 499/1917 ř. z. a vyhlášky veškerého ministerstva č. 504/1917 ř. z. od. 1. ledna 1918 do oboru působnosti min. soc. péče a přešly proto zákonem č. 2/1918 Sb. do působnosti úřadu (ministerstva) pro správu soc. péče. Dnem účinnosti tohoto zákona (4. listopadu 1918) zanikla příslušnost bývalého uherského min. obchodu k obstarávání věcí živnostenské inspekce a tím i osobních věcí živnostenských inspektorů bývalého uherského státu (srov. nálezy tohoto soudu Boh. A 1172/22, 8515/30, 8656/30, 10439/33 a 11212/34).
Za tohoto stavu práva nebylo ovšem min. veř. prací příslušno, aby rozhodovalo o žádosti st-le, bývalého živnostenského inspektora, o přiznání výslužného, a nezbylo proto, než naříkané rozhodnutí zrušiti pro podstatnou vadu řízení podle § 6 zákona o ss.

Citace:

č. 12346. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 384-387.