Č. 12 638.

Pojišťovací právo: * Všeobecný pensijní ústav v Praze, resp. jeho úřadovny nejsou povinny započítati příspěvkovou dobu, kterou na základě zákona č. 1/1907 ř. z. ve znění cís. nař. č. 138/1914 ř. z. získali pojištěnci do 31. prosince 1918 svým pojištěním, byli-li tohoto dne zaměstnáni způsobem zakládajícím pojistnou povinnost na území, které v době dojednáni úmluvy o Všeobecném pensijním ústavu pro zřízence ve Vídni z 29. března 1924 (č. 151/1929 Sb.) bylo v nynější polské části Těšínska.
(Nález ze 14. listopadu 1936 č. 16 152/36.)
Věc: Alois J. v Jablunkově proti rozh. min. soc. péče v Praze z 20. února 1934 o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdúvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad v pořadí instančním výměr úřadovny B Všeobecného pensijního ústavu v Brně z 24. července 1930, kterým tato, rozhodujíc po rozumu § 178 zákona z 21. února 1929 č. 26 Sb., uznala st-li příspěvkovou dobu podle starého pensijního zákona (rozuměj zákona č. 1/1907 ř. z. ve znění cís. nař. č. 138/1914 ř. z. a zákona č. 89/1920 Sb.) od 1. října 1920 do 31. prosince 1928, odepřela však započítati dobu od 1. ledna 1909 do 30. září 1920 zdávenou v zaměstnání u advokáta Dr. Rudolfa D. v Jablunkově a pak v nynější polské části Těšína, tenkráte nerozděleného. V důvodech uvedeno podle reprodukce obsažené ve stížnosti, že rozhodnutí velvyslanecké konference z 28. července 1920 o rozdělení Těšínská mezi republiku Československou a republiku Polskou má jen deklaratorní povahu, působí ex tunc, takže spornou část Těšínská nutno považovati s hlediska mezinárodního za součást polského státu již od rozpadu rakousko-uherské monarchie a nikoli tedy až od zmíněného rozhodnutí velvyslanecké konference. Podle zásad, jež byly vzaty všemi nástupnickými státy za podklad pro likvidaci bývalého všeobecného pensijního ústavu ve Vídni, připadl st-l polskému bloku se všemi svými pojistnými nároky do toho dne získanými, takže nemůže Všeobecný pensijní ústav v Praze, resp. jeho úřadovna B v Brně přihlížeti k pojistným nárokům, které převzala republika Polská.
O stížnosti do toho podané uvážil nss:
V § 177 odst. 8 zákona č. 26/1929 Sb. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách je stanoveno, že příspěvková době podle § 12 tohoto zákona staví se na roven příspěvková doba, kterou získali pojištěnci anebo invalidní (starobní) důchodci do 31. prosince 1918 svým pojištěním podle starého pensijního zákona u nositelů pojištění, jichž sídlo bylo mimo území republiky Československé, poklid byla provedena o majetkových podstatách těchto nositelů pojištění úprava podle čl. 275 mírové smlouvy St. Germainské. Majetek, jenž připadne z těchto úprav na československý podíl, přejde do vlastnictví Všeobecného pensijního ústavu, který s účinností od 1. ledna 1919 přejímá pojistné břímě vyplývající z tohoto započtení.
Ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého byla pod č. 151/1929 uveřejněna úmluva mezi republikou československou a Rakouskou o Všeobecném pensijním ústavu pro zřízence ve Vídni. V jejím čl. I. lit. A jsou obsažena ustanovení o rozdělení pojistného břemene a je tam den 31. prosince 1918 prohlášen za rozhodný pro řešení otázky, koho stíhá pojistné břímě. Pravíť se tam, že z pojistného břemene podle stavu ke dni 31. prosince 1918 v oddělení pro povinné pojištění nebo v oddělení pro připojištění na dávky vyšší, t. j. z nároků na důchody a z čák, získaných pojištěnci a pozůstalými členy jejich rodin, přejímá každá z obou smluvních stran část břemene připadajícího na pojištěnce, jejichž poslední služební místo, rozhodné pro pojistnou příslušnost, je na území příslušného státu. Nésti pojistné břímě ode dne 31. prosince 1918 náleží podle vnitřní úpravy příslušného státu tomu ústavu, který ve státě, převzavším tuto část břemene, byl pověřen prováděním pensijního pojištění zřízenců, nebo který byl k tomuto provádění určen. Ustanovení této úmluvy, otištěné pod č. 151/1929 Sb., pokud se týkají majetkové podstaty Všeobecného pensijního ústavu ve Vídni a pojistného břemene, na něž poukázal 8. odst. § 177 zákona č. 26/1929 Sb., stala se tím, že byla publikována ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého, součástí vnitrostátního právního řádu tohoto státu.
Podle uvedených zásad této úmluvy náležejí tedy československému bloku jen ti pojištěnci, resp. důchodci, kteří byli rozhodného dne, t. j. 31. prosince 1918, aneb alespoň naposled před tímto dnem zaměstnáni způsobem zakládajícím pojistnou povinnost na území republiky československé.
Žal. úřad se postavil na stanovisko, že st-l v rozhodný den, t. j. 31. prosince 1918, nebyl na území republiky Československé zaměstnán způsobem zakládajícím pojistnou povinnost, ježto byl zaměstnán v části Těšína, která podle rozhodnutí velvyslanecké konference z 28. července 1920 byla přikázána státu polskému. K tomuto závěru dospěl úvahou, že toto rozhodnutí o Těšínsku, Oravě a Spiši, uveřejněné ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého pod č. 20/1925 má povahu deklaratorní, působí ex tunc, takže část Těšínská, která byla řečeným rozhodnutím velvyslanecké konference přikázána polskému státu, dlužno považovati za součást polského státu již od rozpadnutí rakousko-uherské monarchie a nikoli teprve od rozhodnutí velvyslanecké konference z 28. července 1920.
Stížnost prohlašuje tento názor žal. úřadu za nesprávný a tvrdí, že podle státoprávního názoru o historických hranicích Slezska a podle stálé judikatury tohoto soudu, na př. nálezu z 25. října 1923 č. 17 898/23 Boh. F 1515/23, nutno celé bývalé vévodství Těšínské až do rozdělení jeho rozhodnutím velvyslanecké konference z 28. července 1920 považovati za součást republiky. St-l tvrdí, že správnost tohoto názoru potvrzuje zákonodárství, na př. příloha A k zákonu č. 126/1920 Sb., pokud vymezuje rozsah župy XXI se sídlem v Těšíně, a zákon č. 123/1920 Sb., podle jehož čl. I. tvoří volební kraj XXII tytéž soudní okresy, které tvoří župu XXI, a mezi ně patří také soudní okres těšínský a jablunkovský. Podle tohoto státoprávního nazírání o historických hranicích Slezska byl st-l v době rozdělení Těšínská velvyslaneckou konferencí zaměstnán na území, které bylo pokládáno za součást Československé republiky. V tom nelze dáti stížnosti za pravdu.
Jest ovšem pravda, že vláda republiky Československé pozírala od původu na území Těšínská jako na součást historického území koruny České, jež v historických hranicích tvoří součást státního území obnoveného státu československého. Toto nazírání došlo výrazu v zákonech, jichž se stížnost dovolala a jež byly svrchu uvedeny. Zákony tyto byly vydány dříve než rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, uveřejněné vlád. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925, jež měla za předmět úpravu hranic svrchovanosti Československa a Polska nad bývalým knížectvím Těšínským a nad územím Oravy a Spiše, jakož i úpravu jiných s tím souvisejících otázek. Rozhodnutí toto, jak v úvodu jeho se výslovně uvádí, bylo vydáno na základě aktu ve Spa, jímž vláda polská a československá prohlásily, že svolují, aby hranice území, na němž se měl konati plebiscit, byly určeny čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. V doložce pak z téhož dne, jako je samo rozhodnutí, prohlásili zmocnění zástupci vlády československé a polské přijetí ustanovení tohoto rozhodnutí svými vládami. Rozhodnutí toto jako akt mezinárodního práva zavazovalo stát československý.
Praví-li se v čl. I. lit. A úmluvy mezi republikou Československou a Rakouskou o Všeobecném pensijním ústavu pro zřízence ve Vídni z 29. března 1924 č. 151/1929 Sb., že z pojistného břemene podle stavu ke dni 31. prosince 1918 přejímá každá z obou smluvních stran část břemene připadajícího na pojištěnce, jejichž poslední služební místo rozhodné pro jejich pojistnou příslušnost je na území příslušného státu, nelze tomu jinak rozuměti, než že míněno tím území toho státu, na němž v době ujednání této smlouvy, t. j. 29. března 1924, bylo služební místo pro pojistnou příslušnost rozhodné, neboť ve smlouvě se užívá tvaru »jest«, tedy tvaru presentního. Názor stížnosti, že míněn tím ten stát, jenž podle svého státoprávního nazírání o historických hranicích dne 31. prosince 1918 pozíral na území, na němž bylo služební místo pro pojistnou povinnost rozhodné, jako na součást svého státního území, nemá ani ve znění řečené úmluvy ani v zákoně č. 26/1929 Sb. opory.
Nesejde-li, pokud jde o nárok opřený o ustanovení 8. odst. § 177 zákona č. 26/1929 Sb., na tom, náleželo-li Těšínsko až do rozhodnutí velvyslanecké konference v Paříži z 28. července 1920 republice československé a tvořilo-li část jejího území, pak odpadá potřeba zabývati se poukazem stížnosti na nález tohoto soudu Boh. F 1515/23, jenž se zabýval touto otázkou při řešení sporu, lze-li demarkační čáru, která byla stanovena na Těšínsku mezi vojskem československým a polským ve smyslu vojenské konvence z 25. února 1919 v Těšíně, pokládati za celní čáru podle § 1 cel. řádu z r. 1835.
Mimo spor je, že st-l byl dne 31. prosince 1918 zaměstnán u Dra Rudolfa D., advokáta v Těšíně, a to v části jeho, která rozhodnutím velvyslanecké konference v Paříži z 28. července 1920 byla přikázána státu polskému. Pak ovšem neměl nároku, aby mu Všeobecný pensijní ústav v Praze, resp. jeho úřadovna B v Brně započítala příspěvkovou dobu, kterou do té doby získal svým pojištěním.
Je-li rozhodnou pro tento nárok výhradně jen skutečnost, na kterém státním území byl st-l 31. prosince 1918 zaměstnán, pak nedotýká se podstaty nároku st-lova poukaz stížnosti na to, že st-l byl od 1. ledna 1909 pojištěn u úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Opavě, že nemá viny na tom, že na základě nařízení mezinárodní plebiscitní komise po dobu úřadování této komise byli zaměstnavatelé, resp. zaměstnanci nuceni platiti příspěvky Zemské úřadovně všeobecného pensijního ústavu v Bílsku, kterýžto ústav v té době nebyl ústavem polským, že platil za dobu, která mu nebyla započítána, příspěvky pensijnímu ústavu v Opavě, že tyto příspěvky přišly k dobru československému Všeobecnému pensijnímu ústavu, že odpovídá zásadě dobré víry, požaduje-li st-l uznání svých nároků tímto ústavem, že tento ústav nemůže se vymlouvati na mimořádné poměry v době plebiscitní nebo na úmluvu s Rakouskem, které nemohou míti za následek zkrácení nároků st-lových, když řádně pojistné platil a když poměr mezi náhradním ústavem v Bílsku a československým Všeobecným pensijním ústavem musí býti nějak upraven, když mu přijdou k dobru pojistné příspěvky, které byly zaplaceny za pojištění st-lovo ústavu v Bílsku. Rovněž tak jde mimo výtka, že pensijní ústavy mají vinu na tom, že dosud nedojednaly dohodu o převodu prémiových reserv, že st-l neměl a nechtěl míti co činiti s Všeobecným pensijním ústavem ve Vídni. Všechny tyto poukazy jsou s právního hlediska, jež zaujal žal. úřad v nař. rozhodnutí a jehož správnost nepodařilo se stížnosti vyvrátiti, právně irelevantní.

Citace:

č. 12638. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1071-1074.