Č. 12 440.

Zdravotnictví. — Řízeni správní: I. Léčební komise lázní Luhačovic (vyhl. místodrž. č. 51/1915 z. z. mor.) jest oprávněna brániti se opravnými prostředky proti rozhodnutím, jimiž bylo zrušeno předepsání léčebních příspěvků pro lázně Luhačovice (§10 zákona č. 49/1914 z. z. mor.). — II. * Léčební řád lázní Luhačovic č. 51/1915 z. z. mor. neukládá léčební komisi povinnost, aby vyzvala subjekt příspěvkem povinný, který ve stanovené lhůtě přiznání k příspěvku nepodal, k dodatečnému podání přiznání. — III. * Nepodání přiznání k vyměření příspěvku podle léč. řádu lázní Luhačovic č. 51/1915 z. z. mor. nevylučuje poplatníka z práva brániti se opravnými prostředky proti předpisu léčebního příspěvku a bráti v odpor vyměřovací základ komisí přijatý. — IV. * Základem pro vyměření léčebního příspěvku podle §§ 30 a 31 léč. řádu lázní Luhačovic č. 51/1915 z. z. mor. jest příjem, který je základem pro vyměření osobní daně z příjmu, nyní daně důchodové, pokud poplatníku plyne ze zdrojů, podle § 30 léč. ř. příspěvkové povinnosti podrobených. (Ohl. subjektů, které nepodléhají dani z příjmu, resp. důchodové, otázka neřešena.) (Nález z 8. června 1936 č. 17 826/34.)
Věc: Léčební komise v Luhačovicích proti rozh. zem. úřadu v Brně z 12. prosince 1933 a z 13. prosince 1933 o léčebním příspěvku.
Výrok: Naříkaná rozhodnuti zrušuji se pro nezákonnost.
Důvody: Lečební komise v Luhačovicích předepsala nájemci hotelu Janu P. platebními rozkazy z 24. srpna 1931 a z 11. srpna 1932 ve smyslu §§ 30 a 31 lázeň, řádu pro Luhačovice č. 51/1915 z. z. na rok 1931 a 1932 příspěvek z pronájmu domů, obchodních místností a bytů a příspěvek z výdělečných podniků. Platebním rozkazem z 11. srpna 1932 předepsala pak hoteliéru Leonu S. na rok 1932 příspěvek z pronájmu domů, obchodních místností a bytů a příspěvek z výdělečných podniků.
Odvolání stran z těchto platebních rozkazů léčební komise zamítla.
Dalším odvoláním, v nichž Jan P. brojil jednak vůbec proti předepsání příspěvků z pronájmu domů, obchodních místností a bytů, jednak proti výši příspěvku z výdělečných podniků, Leo S. pak domáhal se zmírnění příspěvku, okr. úřad v Uh. Brodě vyhověl, v odpor vzatá rozhodnutí léčební komise, jakož i platební rozkazy zrušil a snížil příspěvky oběma rekurentům. Při tom vycházel v podstatě z těchto úvah: Nepodá-li poplatník přiznání, je předseda léčební komise podle § 31 lázeň. řádu č. 51/1915 z. z. oprávněn odhadnouti jeho příjem, poplatník však není vyloučen z práva brániti se proti vyměření příspěvku opravnými prostředky. Příjmem, z něhož se příspěvek vyměřuje, je podle §§ 30 a 31 cit. řádu příjem, jenž byl vzat za základ pro vyměření státní daně.
Z těchto rozhodnutí odvolala se léčební komise.
Žal. úřad nař. rozhodnutími potvrdil v odpor vzaté výměry z důvodů v nich uvedených. K rozhodnutí, týkajícímu se Leona S., dodal v podstatě: Z ustanovení § 31 odst. 6 cit. řádu plyne, že předseda léčební komise je povinen vyzvati k podání přiznání nejen poplatníky nově do seznamu pojímané, nýbrž i poplatníky, kteří jsou již v seznamu vedeni, ve stanovené lhůtě však přiznání nepodali. Poplatník Leo S. v stanovené lhůtě přiznání nepředložil a předsedou léčební komise k podání přiznání do určité lhůty vyzván nebyl. Podle odst 4 cit. § 31 je vyhověno povinnosti podati přiznaní, prokáže-li se příjem, který byl vzat za základ pro vyměření daně státní. Právem tedy okr. úřad nově vyměřil příspěvek na základě přiznání, které si od berní správy vyžádal.
Do všech rozhodnutí zem. úřadu podala stížnosti k nss léčební komise v Luhačovicích. Nss, maje o nich rozhodnouti, musil jednak z povinnosti úřední, jednak k námitce uplatňované spolužalovanou stranou Leonem S. v odvodním spise zabývati se otázkou, je-li léčební komise k podání stížnosti legitimována.
Vyhláškou místodržitele z 21. května 1915 č. 46 z. z. mor. prohlášeny byly ve shodě s mor. zem. výborem blíže tam vyznačené části kat. území obce Luhačovic a Pozlovic podle § 1 zákona č. 49/1914 z. z. mor. jako lázně Luhačovice za místo léčebné. Pro správu tohoto léčebného místa zřízeny vyhláškou místodržitele z 2. července 1915 č. 51 z. z. mor., vydanou na základě § 2 cit. zákona č. 49/1914, dva orgány: léčební komise a představenstvo komise (§ 3), jimž v §§ 4 a 10 v § 18 demonstrativním výpočtem vyhrazena určitá práva a povinnosti. Léčební komisi náleží zejména podle § 10 cit. zákona a § 4 stát. péče o zajištění a správu finančních prostředků, jichž třeba k úhradě zvláštních potřeb léčebného místa. Za tím účelem je také oprávněna podle § 10 zákona, resp. § 21 stát. vybírati veřejné dávky tam blíže uvedené. Podle této zákonné úpravy jeví se tedy lázeňské místo jako veřejnoprávní útvar, nadaný v jistém rozsahu vlastní osobností, který je representován svými orgány: léčební komisí a představenstvem komise. Nelze proto léčební komisi upírati oprávnění, aby jménem representovaného jí lázeňského místa bránila se opravnými prostředky proti rozhodnutím, jimiž předepsání léčebného příspěvku bylo zrušeno nebo pozměněno.
Stížnost k nss podle svého znění je podána sice léčební komisí v Luhačovicích bez označení, v jaké relaci vystupuje, ježto však nic z ní nenasvědčuje tomu, že tato komise v ní vystupuje v jiné funkci než jako pouhý orgán, a tudíž jen v zastoupení léčebného místa lázní Luhačovic,, neshledal nss příčiny, aby o ní věcně nejudikoval.
Ve věci bylo uváženo:
Pro sporný případ přicházejí v úvahu jednak ustanovení zákona z 11. července 1914 č. 49 z. z. mor., jímž se vydávají zásadní ustanovení pro úpravu poměrů míst léčebných a míst pro zotavenou, jakož i pro vybírání poplatků a příspěvků pro účely takovýchto míst, jednak ustanovení statutu ve znění vyhlášky místodržitele z 2. července 1915 č. 51 z. z. mor., kterou se vydává řád léčebného místa lázní Luhačovic. Uvádíť se v § 10 zákona, že způsob, jakým mají být opatřeny prostředky, jichž je třeba k úhradě zvláštních potřeb léčebného místa, určuje statut, a že léčební komise jest oprávněna za tímto účelem vybírati poplatky a příspěvky, jichž výši a druh, jakož i způsob vybírání určí statut.
Citovaný statut v § 31 stanoví pak, že předseda léčební komise každoročně v květnu sestaví seznam těch, kdož jsou povinni příspěvkem, a vyloží jej po 14 dnů k všeobecnému nahlédnutí, o čemž dá veřejnou vyhlášku. Podle odst. 2 mají býti ti, kteří do seznamu byli jako poplatníci pojati, písemně vyzváni, aby do 14 dnů proti svému pojetí do seznamu, resp. proti nepojetí někoho, kdo příspěvkem je povinen, podali případné námitky. Podle odst. 3 »v této lhůtě je každý příspěvkem povinný povinen předložiti přiznání příjmu příspěvku podrobeného, jehož v uplynulém správním roce docílil.« V odstavci 4 se praví: »Prokázáním příjmu, jenž vzat byl za základ pro vyměření dotyčné státní daně, pokud se týče přirážek veřejných fondů, je této povinnosti vyhověno. Podle odst. 6 po uplynutí uvedené 14denní lhůty rozhodne předseda komise o podaných námitkách, odhadne příjem příspěvkem povinných, kteří včas přiznání nepodali, opraví, je-li toho třeba, seznam příspěvkem povinných a příjem jejich, jenž má býti vzat za základ pro vyměření příspěvku, vyzve ty, kdož dodatečně do seznamu mají býti pojati, aby ihned svá přiznání zaslali, doplní seznam a vyměří pak pro každého příspěvkem povinného, i když přiznání nepodal, příspěvek, který má platiti.
Z uvedených ustanovení vyplývá:
O subjektech podléhajících léčebnému příspěvku vede předseda komise zvláštní seznam, který sdělává a doplňuje buď na podkladě vlastního šetření, nebo k námitkám poplatníků do seznamu již pojatých. Jednotliví poplatníci musí býti o své příspěvkové povinnosti vyrozuměni jednak tím, že se každoročně seznam v kanceláři komise po 14 dní vyloží k všeobecnému nahlédnutí a učiní se o tom veřejná vyhláška, jednak tím, že se podle odst. 2 zvláště písemně vybídnou, aby podali případné námitky buď proti tomu, že sami byli pojati do seznamu, nebo proti tomu, že nebyl pojat někdo, kdo příspěvkem je povinen. Takové námitky nutno podati ve 14denní lhůtě, po kterou je seznam vyložen k veřejnému nahlédnutí.
Poplatníci, kteří byli takto kumulativně i individuálně o své poplatní povinnosti vyrozuměni, jsou bez jakéhokoli dalšího upozornění nebo vyzvání povinni ve lhůtě, po kterou je seznam k veřejnému nahlédnutí vyložen, podati přiznání k vyměření příspěvku. Odst. 3 stanoví tuto povinnost absolutně, neváže ji na žádné předchozí upozornění nebo výzvu se strany komise. Výjimku z tohoto zásadního ustanovení obsahuje pouze odst. 6 pro případ, že jde o poplatníka, který »dodatečně« do seznamu má býti pojat; tímto poplatníkem je nepochybně poplatník, o němž k námitkám podaným podle odst. 2 bylo rozhodnuto, že má býti do seznamu zapsán. V odst. 6 se stanoví, že takový »dodatečně« zapisovaný poplatník má býti vyzván, aby podal do 14 dnů své přiznání. Mluví se zde výslovně o výzvě k podání přiznání. Z tohoto ustanovení plyne tedy toliko, že jen dodatečně zapisovaný poplatník — nikoli tedy poplatník v seznamu již dříve vedený — musí býti vybídnut, aby přiznání podal. Zásadně komise tedy není povinna, aby vyzývala poplatníky k podání přiznání. Než ani z ustanovení § 31 ani z jiného ustanovení léčebného řádu č. 51 z r. 1915, resp. zákona č. 49 z r. 1914 nic nenasvědčuje tomu, že komisi, resp. jejímu předsedovi jest uložena povinnost, aby učinil takové vybídnutí aspoň tehdy, jestliže poplatník včas své přiznání nepodal. Opačný názor žal. úřadu nemá tedy zákonného podkladu.
Jde nyní o to, jaké právní důsledky váže citovaný § 31 na nesplnění povinnosti podati ve lhůtě v odst. 3 stanovené přiznání k vyměření příspěvku. Odpověď obsahuje odst. 6. Nemluví o žádné kontumaci, nýbrž jenom o tom, že se pak příspěvková základna zjistí odhadem. Jiných následků nepodání přiznání nemá. Zejména není v rozhodných normách podkladu pro to, aby se liknavému poplatníku upíralo právo brániti se opravnými prostředky proti předpisu příspěvku a zejména bráti v odpor vyměřovací základ komisí přijatý. V tomto ohledu opět stížnost mylně dovozuje, že poplatník, který je v prodlení s podáním přiznání, je vůbec vyloučen z práva brániti se proti základu, z něhož příspěvek byl předepsán.
Právo předsedy komise, stanoviti základ léčebného příspěvku odhadem, jest ovšem vyloučeno, jestliže přiznání bylo podáno včas. Odst. 4 stanoví, že prokázáním příjmů... je povinnosti, podati přiznání, vyhověno; tím je prokázání příjmu sice postaveno na roven podání přiznávky, není mu však u srovnání s přiznáním poskytnuta žádná výhoda. Z toho plyne, že prokázání příjmu, jak o něm mluví odst. 4, vylučuje oprávnění předsedovo, stanoviti příjem příspěvku podléhající odhadem jenom tenkráte, když průkaz byl předložen včas, t. j. ve lhůtě stanovené pro podání přiznání. Žal. úřad stojí na stanovisku, že k příjmu, který byl vzat za základ daně státní, dlužno přihlížeti i tehdy, když ho strana prokázala po lhůtě přiznávací. Pro tento názor není však opory v citovaných normách.
Ustanovení odst. 4 má ovšem ještě další význam. Ani zákon č. 49 z r. 1914, ani léčební řád č. 51/1915 nestanoví výslovně, zda za podklad pro vyměření příspěvku má býti brán příjem hrubý či ryzí. Stanoví-li odst. 4, že prokázáním příjmu, jenž byl vzat za základ pro vyměření dotyčné daně státní, je vyhověno povinnosti podati přiznání, je tím implicite řečeno, že přiznati jest příjem, jenž byl vzat za základ pro vyměření daně státní. Poněvadž pak, jak prokázáno, včasné podání přiznání vylučuje stanoviti základ pro vyměření příspěvku odhadem, plyne z toho, že v odst. 4 dlužno spatřovati nejen formálně procesní předpis o úpravě ukládacího řízení, nýbrž zároveň i předpis materiální, upravující základ příspěvku, a to v tom smyslu, že za základ pro vyměření příspěvku je bráti onen příjem, který je základem pro vyměření daně státní.
Byl-li tento příjem poplatníkem včas prokázán, musí býti bez dalšího vzat za základ pro vyměření příspěvku, a předseda komise není oprávněn jej nějak opravovati.
Statut mluví v odst. 4 o prokázání příjmu, jenž vzat byl za základ »pro vyměření dotyčné státní daně, pokud se týče přirážek veřejných fondů«. Jakou státní daň má na zřeteli, není tu řečeno. Vzhledem k ustanovení § 30 odst. 1 věta 1. přicházela by tu především v úvahu daň výdělková a daň činžovní. Než podle zákona o přímých daních osobních z r. 1896, resp. 1914, který v době vydání statutu platil, všeobecná daň výdělková nevyměřovala se podle příjmu, ani podle výnosu podniku dani podrobeného, nýbrž na základě zevnějších provozních momentů, z nichž se usuzovalo na střední výnosnost podniku. Předmětem zdanění daní činžovní byl pak objektivní, buď skutečný, buď možný výnos budovy. Z této úvahy dospěl soud k závěru, že statut nemohl míti na mysli ani (všeobecnou) daň výdělkovou, ani daň činžovní, nýbrž toliko daň, která se rovněž vyměřovala z příjmu, t. j. osobní daň z příjmu, a že základem pro vyměření příspěvku jest tedy onen příjem, který vzat byl za základ pro vyměření osobní daně z příjmu, nyní daně důchodové, pokud plynul ze zdrojů, podle § 30/1 příspěvkové povinnosti podrobených. Jestliže tedy zásadně léčební příspěvek vyměřuje se z čistého příjmu, který byl základem pro vyměření osobní daně z příjmu (nyní daně důchodové), plyne z toho i další důsledek, že ve všech případech, kdy příjem nebyl podle odst. 4 prokázán, sluší při zjišťování příspěvkové základny postupovati podle zásad platných pro zjišťování základny pro státní daň z příjmu (důchodovou). To platí nejen pro případ, kdy bylo podáno' přiznání včas, nýbrž i pro případ, že poplatník ve stanovené lhůtě přiznání nepodal a je nutno proto zjistiti příspěvkovou základnu odhadem. Zde i tam jde o objektivní vyšetření příjmu strany příspěvku podléhající.
Otázkou, zda to, co bylo uvedeno, platí i pro subjekty, které nepodléhají dani z příjmu (důchodové), tedy i pro subjekty, které podléhají na př. jen zvláštní dani výdělkové, nss zabývati se nemusil, ježto o takové subjekty ve sporných případech nešlo.
Nař. rozhodnutí jsou založena na těchto nesprávných právních názorech: Poplatník, který včas přiznání nepodal, musí býti předsedou komise vyzván, aby do určité lhůty povinnosti své vyhověl. K příjmu podle odst. 4 § 31 léčebného řádu prokázanému musí léčební komise přihlížeti jako k příspěvkovému základu i tehdy, když strana byla s podáním přiznání v prodlení a prokázala tento příjem po lhůtě stanovené po podání přiznání. Příjmem, který byl prokázané vzat za základ vyměření daně státní, rozumí se výnos rozhodný pro vyměření daně výdělkové.
Ježto žádný z těchto názorů platným právním předpisům neodpovídá, bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zákona o ss zrušiti.

Citace:

č. 12440. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 607-612.