Č. 12406.

Domovské právo. — Chudinství: * Placení ošetřovacích nákladů na nevyléčitelně nemocné dítě z prostředků domovské obce, nemá-li jeho k alimentaci povinný otec ani majetku, ani důchodu, ani stálého výdělku nebo jiného příjmu, dlužno považovati za trvalé chudinské zaopatření vylučující nárok otcův na nabytí domovského práva na základě § 2 zák. č. 222/1896 ř. z.
(Nález z 18. května 1936 č. 11610/35.) Věc: Město Šternberk proti rozh. zemského úřadu v Brně z 16. června 1932 o domovské příslušnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Žal. úřad nař. rozhodnutím potvrdil výměr okr. úřadu ve Šternberku z 5. listopadu 1931, kterým tento úřad rozhodl, že Robert M. nabyl podle § 2 domov, novely z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. nároku na výslovné přijetí do domovského svazku města Šternberka. Námitka stěžujícího si města, že Robert M. během 10 let, která předcházela žádost za právo domovské, připadl na obtíž trvalému veřejnému zaopatření chudinskému, ježto jeho manželský syn Josef, narozený 10. listopadu 1925, byl v době od 29. února 1928 do 12. října 1930 ošetřován v ústavě pro nevyléčitelně choré v Mor. Ostravě-Přívoze a ošetřovací útraty po 8 Kč denně až do jeho smrti, celkem 6749 Kč, zaplatila dosavadní domovská obec Úsov, byla zamítnuta s odůvodněním, že Josef M. byl ošetřován v tomto ústavě toliko přechodně po dobu své nemoci, takže částka 1062 Kč, kterou zaplatilo město Úsov, nelze uznati za trvalé chudinské zaopatření.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
V posledním odstavci § 2 zákona z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. se stanoví, že ten, kdo se uchází o přijetí do domovského svazku z důvodu desetiletého pobytu v obci, nesmí po tuto dobu připadnouti na obtíž veřejnému zaopatření chudinskému. Za akt chudinského zaopatření nepokládá se osvobozeni od školného za dítky navštěvující školu, požívání nadace a podpora toliko přechodně poskytnutá.
Nárok na přijetí do domovského svazku obce pobytu podle § 2 cit. zákona nevylučuje toliko skutečnost, že osoba oprávněná nárok ten uplatňovati sama připadla na obtíž veřejnému chudinskému zaopatření, nýbrž se zřetelem k ustanovení § 12 dom. zákona č. 105/1863 ř. z. a § 2 jeho shora citované novely také chudinské podpory, které se poskytují nezletilému dítěti, možno-li je považovati za trvalé veřejné zaopatření, mají vliv na nárok hlavy rodiny na přijetí do domovského svazku a jsou tedy s to vyloučiti, aby hlava rodiny nabyla domovského práva v obci pobytu podle § 2 nov. č. 222/1896 ř. z. (srovn. nález Boh. A 7560/28).
Veřejným chudinským zaopatřením po rozumu posl. odst. § 2 zákona č. 222/1896 ř. z. vyrozumívá se trvalá pomoc z prostředků veřejných poskytovaná osobě nuzné, které se nedostává — třeba jen částečně — prostředků k opatření nutných potřeb životních. Byla-li taková výpomoc z prostředků veřejných dána k úhradě přechodné mimořádné potřeby, nejde o chudinské zaopatření, nýbrž o přechodnou podporu. Podle znění zákona nemají nabytí domovského práva v obci pobytu býti v cestě podpory poskytnuté domovskou obcí, aby jen přechodné poruchy v hospodářské rovnováze dotčené osoby byly odstraněny. Z tohoto úmyslu zákonodárcova plyne, že při zodpovědění otázky, je-li chudinská podpora poskytnutá obcí jen přechodné povahy, či připadla-li dotyčná osoba na obtíž veřejnému zaopatření chudinskému, rozhoduje v prvé řadě důvod, ze kterého chudinská podpora byla poskytnuta. Jestliže příčinou k poskytnutí podpory byla jen přechodná porucha v hospodářském životě podporované osoby a jestliže podpora poskytnutá obcí měla tuto poruchu jen odstraniti a podporovanému umožniti normální způsob uhájení živobytí, jde jen o podporu přechodnou. Byla-tii však příčina, pro kterou byla podpora poskytnuta, toho rázu, že podporovaná osoba zůstala trvale potřebnou pomoci, je nutno na podporu tu pozírati jako na veřejné zaopatření chudinské podle 1. věty posledního odstavce výše cit. § 2 zákona č. 222/1896 ř. z. Tyto názory vyslovil nss v nálezech Boh. A 10913/33 a 11893/35 a trvá na nich i v tomto případě.
Okr. úřad konstatoval, že syn Roberta M. Josef byl ošetřován v ústavě pro nevyléčitelně choré v Přívoze od 3. ledna 1928 do 12. října 1930 na útraty domovské obce, a prohlásil, že úhradu těchto ošetřovacích nákladů nelze považovati za trvalé chudinské zaopatření Roberta M., nýbrž za jeho dočasnou podporu, neboť otázku, jde-li o trvalé chudinské zaopatření či o přechodně poskytnutou podporu, dlužno řešiti s hlediska toho, o jehož nárok na domovské právo se jedná, takže to, co bylo Josefu M. poskytnuto jako trvalé zaopatření, bylo pro jeho otce Roberta M. pouze dočasnou podporou.
Žal. úřad, potvrdiv výměr prvé stolice z důvodů v něm uvedených, postavil se na totéž stanovisko jako prvá stolice. Jako další důvod, že nejde o veřejné chudinské zaopatření, uvedl žal. úřad, že náklady na výživu pětičlenné rodiny Roberta M., jež nebyly hrazeny z veřejných prostředků, nejsou v žádném poměru k ošetřovacím nákladům za Josefa M. — 8 Kč denně -—, takže nelze je považovati za veřejné chudinské zaopatření.
Závěr žal. úřadu, že šlo v daném případě o podporu toliko přechodně poskytnutou, nemohl nss vzhledem k tomu, jak byl svrchu vymezen pojem podpory toliko přechodně poskytnuté, uznati správným.
Mimo spor je, že dítě Josef M. bylo nevyléčitelně choré, že bylo od 29. února 1928 až do své smrti, t. j. do 12. října 1930, ošetřováno v ústavu pro nevyléčitelně choré v Přívoze a že domovská obec platila náklady ošetřovací za ně po 8 Kč denně. Otec tohoto dítěte Robert M., jenž jest úplně nemajetný a nemá žádného důchodu, vypověděl protokolárně, že byl v době, kdy bylo dítě v řečeném ústavu ošetřováno, bez zaměstnání, konal občas toliko příležitostné práce, avšak nepobíral podporu v nezaměstnanosti a neměl ani jiného stálého příjmu. Je-li tomu tak, pak arci nelze říci, že by placení ošetřovacích nákladů z prostředků domovské obce za nevyléčitelně choré dítě Josefa M. mělo povahu pouhé výpomoci k úhradě přechodné mimořádné potřeby a nikoli aktu veřejného chudinského zaopatření.
Byl-li Robert M. v době té bez zaměstnání a vykonával-li práce pouze příležitostně, pak ovšem nelze důvodně tvrditi, že by vydržování jeho nevyléčitelně chorého dítěte Josefa v řečeném ústavě nákladem 8 Kč denně z prostředků domovské obce mělo povahu podpory toliko přechodně poskytované, když je jisto, že Robert M. neměl vůbec žádného jmění a důchodu, byl bez stálého zaměstnání, nepobíral ani podpory nezaměstnaných a neměl ani jiného stálého příjmu. Dospěl-li žal. úřad z řečené nesporné skutkové podstaty k závěru, že Robert M. nepřipadl během desetileté lhůty vydržecí po rozumu § 2 zákona č. 222/1896 ř. z. na obtíž veřejnému chudinskému zaopatření, pak jeho závěr neměl dostatečné opory ve spisech, resp. je s nimi v rozporu a je na tomto nesprávném závěru založené rozhodnutí stiženo podstatnou vadou řízení, pro kterou bylo je zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 12406. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 532-535.