Č. 12 438.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení před nss: I. Nss je povolán zkoumati, zda úřad podložil svůj úsudek o způsobu a výši disciplinárního trestu úvahami o tíži služebního přečinu, o škodách z něho vznikajících, o stupni zavinění a celém dosavadním chování úředníkově. — II. Je nezákonné, jestliže úřad tíži služebního přečinu podle služ. pragmatiky hodnotil podle úmyslu zákonodárcova projeveného v zákoně č. 147/1933 Sb.
(Nález z 6. června 1936 č. 13 030/36.)
Věc: Eduard G. v Javorníku (adv. Dr. Leopold Schürer z Prahy) proti rozh. vrch. disciplinární komise min. spravedlnosti v Praze z 10. října 1933 o disciplinárním trestu. Výrok: Stížnost, pokud.se týká otázky viny, odmítá se pro nepřípustnost; co do trestu zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Kárným nálezem kárné komise vrch. soudu v Brně z 3. dubna 1933 byl st-l, soudní kancelářský revident v. v. v Javorníku, uznán vinným, že od roku 1919 do poslední doby byl a je členem německé národně-socialistické strany dělnické, ač mu bylo, resp. musilo býti známo, že tato strana sleduje cíle, směřující proti republikánsko-demokratické formě a celistvosti Československé republiky, čímž porušil povinnosti, uložené mu v § 21 služ. pragmatiky, a tím spáchal služební přečin ve smyslu § 87 služ. pragmatiky. Za to byl st-li podle § 154 lit. a) služ. pragmatiky uložen trest důtky a podle § 128 služ. pragmatiky povinnost nahraditi náklady kárného řízení.
Z nálezu tohoto se st-l neodvolal, nýbrž odvolal se vrchní prokurátor v Brně jako kárný zástupce, a to jen co do výše trestu.
Nař. rozhodnutím vrch. disciplinární komise min. spravedlnosti z 10. října 1933 bylo po provedeném ústním odvolacím jednání odvolání kárného zástupce vyhověno a v odpor vzatý kárný nález ve výroku o trestu změněn v ten smysl, že se st-li ukládá podle § 154 lit. c) služ. pragmatiky trest ztráty všech ze služebního poměru plynoucích práv a ztráty všech nároků na odpočivné a zaopatřovací platy pro něho a jeho příslušníky. Podle §§ 98 a 154 služ. pragmatiky byl st-li na dobu života přiznán příspěvek na výživu ve výši 1/3 částky, která mu příslušela jako normální odpočivný plat. Konečně byla st-li podle §§ 128 a 134 uložena povinnost nahraditi náklady řízení odvolacího.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Co do otázky výše trestu slušelo uvážiti toto:
Služ. pragmatika nestanoví zvláštní skutkové podstaty činů disciplinárně stihatelných, nýbrž praví v § 87, že úředníci, kteří poruší svoje stavovské a služební povinnosti, budou bez ohledu na svoji zodpovědnost podle trestního zákona postiženi tresty pořádkovými nebo disciplinárními podle toho, zda toto porušení povinností se jeví jako pouhý nepořádek, či se zřetelem na poškození nebo ohrožení státních interesů, na způsob a výši pochybení, na opakování nebo na jiné přitěžující okolnosti jako služební přečin. Rovněž nestanoví služ. pragmatika na náplň určitých skutkových podstat určité tresty, nýbrž vypočítává prostě v § 93 jednotlivé druhy disciplinárních trestů a stanoví v §§ 94, 95 a 97 určité meze jednotlivých trestů. V § 99 služ. pragmatiky pak se normuje, že při stanovení disciplinárního trestu je v jednotlivém případě přihlédnouti k tíži služebního přečinu a ke škodám z toho vznikajícím, jakož i ke stupni zavinění a k celému dosavadnímu chování úředníkovu. Má tedy úsudek disciplinární komise o výši a způsobu trestu býti produktem hodnocení momentů v § 99 služ. pragm. vytčených. I když nss tento konečný hodnotící úsudek úřadu nemůže nahraditi úsudkem svým vlastním, nýbrž může toliko zkoumati, zda uložený trest nevybočil z mezí zákonem vytčených (srovn. Boh. A 4019/24, 4195/24, 8126/29), není úřad disciplinární při stanovení disciplinárního trestu úplně neomezeným, a to již vzhledem k tomu, že disciplinární trest ztráty všech práv ze služebního poměru vyplývajících a všech nároků na výslužné a zaopatřovací požitky je podle § 154 lit. c) služ. pragm. přípustný jen při zvláště přitěžujících okolnostech. Kromě toho se v § 99 služ. pragm. úřadu ukládá, aby svůj úsudek o způsobu a výši trestu podložil úvahami o tíži služebního přečinu, o škodách z toho vznikajících, o stupni zavinění a o celém dosavadním chování úředníkově. V těchto směrech může pak nss zkoumati, zda žal. úřad jednotlivé momenty v § 99 služ. pragm. vytčené skutečně zjistil a k nim přihlédl.
Jak je z odůvodnění nař. rozhodnutí patrno, považuje žal. úřad čin, jímž st-l byl uznán vinným, za porušení jedné z prvních povinností nejen státního úředníka, nýbrž i každého občana, t. j. za porušení povinnosti věrnosti republice Československé, která v § 21 služ. pragmatiky mezi povinnostmi státního úředníka na prvém místě jest uvedena, a kterou zvláštní přísahou slibuje (vlád. nař. č. 101/1918 Sb. a 55/1919 Sb.). Žal. úřad poukazuje dále na to, že podle zákona č. 147/1933 Sb. má protistátní činnost státních zaměstnanců, pokud se jí budoucně ještě dopustí, postižena bytí zvláště přísnými tresty, čímž zákonodárce dal najevo, že provinění toho druhu považuje za zvláště těžké. Z toho dospívá žal. úřad k úsudku, že provinění st-lovo se jeví jako hrubé porušení povinností, které služ. pragmatika st-li ukládá.
Žal. úřad vzal dále v úvahu újmy, které porušení této povinnosti mělo v zápětí. Za takovou újmu považuje žal. úřad jednak vznik nedůvěry a pochybnosti o autoritě státu a úřadů i u obyvatelstva státu věrného, jestliže státní úředník, jenž oddaností ke státu má býti příkladem a vzorem, povinnost věrností ke státu porušuje, jednak vznik rozhořčení, že z prostředků veřejných jsou placeni úředníci státu nevěrní, a konečně oslabení citu povinnosti věrnosti ke státu i u obyvatelstva ostatního. Ohrožení zájmů státu v naznačených směrech ve zvýšené míře spatřuje dále žal. úřad v té okolnosti, že st-l porušil svou povinnost ke státu v nejužším pohraničním území, a pak v tom, že st-l dokumentoval svoje členství ve straně protistátní a irredentistické i veřejně tím, že byl členem výboru místní skupiny strany, v letech 1923—1927 byl za stranu vyslán do obec. zastupitelstva a přijal a zastával později za ni veřejné
funkce v obci svého bydliště.
Stupňované zavinění st-lovo shledává žal. úřad v tom, že st-l setrval ve straně nejen tehdy, když její irredentistické snahy a cíle se staly již veřejně a všeobecně známými, nýbrž i potom, když proti němu bylo již zahájeno kárné šetření. Tvrdil sice, že od července 1932 není již vůbec ve straně činným, netvrdil však, že by byl ze strany vystoupil ihned, nýbrž až koncem roku 1932.
Vzhledem k těmto okolnostem nepřikládá žal. úřad valné polehčující váhy doznání st-le, ježto jeho členství ve straně bylo i jinak bezpečně prokázáno, a ze setrvání ve straně i potom, když její cíle se staly veřejně známými a proti st-li bylo zavedeno kárné šetření, usuzuje žal. úřad, že doznání obviněného nebylo provázeno též uznáním pochybeni.
Dále nepovažuje žal. úřad za zvláštní okolnost přitěžující, že st-l platil německé národně-socialistické straně dělnické členské příspěvky, považuje však za aktivní a účinnou podporu této strany a za přitěžující okolnost odbírání časopisu stranou vydávaného. Přes to, že st-l je dosud kárně Zachovalý, považuje konečně žal. úřad přitěžující okolnosti za tak zvláště závažné, že st-l nemůže požívati práv plynoucích ze služebního poměru a nemůže činiti nárok na odpočivné a zaopatřovací platy vůči státu, proti kterému se porušením věrnosti tak těžce prohřešil.
Z námitek, ve kterých možno spatřovati výtku proti výroku o výši trestu, sluší především uvésti námitku, že řízení před žal. úřadem trpí podstatnou vadou řízení, která ztěžuje nebo znemožňuje vyčerpávající přezkoušení skutkové podstaty st-li za vinu kladené, ježto žal. úřad sice s apodiktickou jistotou tvrdí, že irredentistické a státu nepřátelské cíle německé národně-socialistické strany dělnické od zavedení disciplinárního řízení byly všeobecně známy, neuvádí však pro toto tvrzení žádných důkazů. Námitka tato není důvodná, ježto již v nálezu 1. stolice bylo za zjištěné přijato, že irredentistické snahy zmíněné strany byly po zahájení procesu proti členům »Volkssportu« ve veřejnosti a v denním tisku přetřásány a o nich referováno a staly se všeobecně známými. Ježto pak zjištění toto nebylo po vydání disciplinárního nálezu I. stolice vzato st-lem v odpor, mohla i žal. disciplinární komise ze zjištění toho vycházeti, aniž bylo potřebí, aby jakákoli nová zjištění v tomto směru prováděla nebo aby svůj výrok blíže odůvodňovala. Ostatně poukazuje žal. úřad zcela správně na zásadu i v řízení správním uznanou, že okolnosti všeobecně známé nepotřebují důkazů.
Stížnost namítá dále, že žal. úřad při výměře trestu měl vžiti zřetel na to, že st-l rok před vydáním nař. rozhodnutí ze strany vystoupil, od dubna 1933 funkce v obec. zastupitelstvu nevykonával a svých státoobčanských povinností si byl vědom, což osvědčil tím, že v květnu r. 1932 upsal státní půjčku v obnose 1000 Kč, tedy obnos na st-lovy poměry značný. Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou. Neboť žal. úřad přihlédl při oceňování stupně zavinění st-lova k tvrzení st-le, obsaženému v jeho podání z 6. října 1933 na min. spravedlnosti, že od července 1932 se německé národně-socialistické strany dělnické vzdaloval a koncem roku 1933 ze strany té vůbec vystoupil, hodnotil však při tom i skutečnost, že st-l nevystoupil ze strany té ihned, t. j. když irredentistické cíle strany té se staly veřejně a všeobecně známými, resp. když proti st-li bylo zahájeno disciplinární šetření. Toto oceňování okolností svědčících jednak pro mírnější, jednak pro přísnější trest nemůže pak nss přezkoumávati.
Pokud pak st-l poukazuje na to, že v květnu 1932 upsal státní půjčku, není žádnou vadou řízení, že úřad k okolnosti té nepřihlédl, ježto ze správních spisů není patrno, že st-l obranu tohoto obsahu uplatnil již v řízení správním. St-l mohl námitky tohoto obsahu uplatniti při ústním řízení odvolacím před vrch. disciplinární komisí min. spravedlnosti, k němuž podle spisů správních byl řádně obeslán, k němuž se však nedostavil.
Nejzávažnější z námitek směřujících proti výměře trestu je výtka, že nař. rozhodnutí se dovolává zákona č. 147/1933 Sb., v čemž stížnost spatřuje nezákonnost z toho důvodu, že st-l nebyl trestán podle zákona č. 147/1933 Sb., nýbrž podle služ. pragmatiky, a dále z toho důvodu, že po názoru stížnosti použití přísnějšího zákona na dřívější delikty je zakázáno (cit. čl. IX. zákona č. 117/1852 ř. z.). Jak právní zástupce st-lův při veřejném ústním líčení námitku tu blíže provedl, spočívá nezákonnost nař. rozhodnutí podle mínění st-lova v tom, že bylo principu zákona č. 147/1933 Sb. použito na skutkovou podstatu zběhnuvší se před účinností tohoto zákona, což je po názoru stížnosti nepřípustné.
Je sice pravda, jak tvrdí žal. úřad v odvodním spise, že st-l nebyl trestán podle zákona č. 147/1933 Sb. a že podle obsahu nař. rozhodnutí má podle zákona tohoto protistátní činnost státních zaměstnanců bytí postižena zvláště přísnými tresty, pokud se jí budoucně ještě dopustí, nicméně musil však nss uznati, že žal. úřad, dovodiv z obsahu citovaného zákona, že »tím dal zákonodárce nepochybně najevo, že provinění toho druhu považuje za zvláště těžké, promítl úmysl zákonodárcův i na čin st-li za vinu kladený a usoudil, že proto provinění st-lovo se jeví jako hrubé porušení povinností, které služ. pragmatika st-li ukládá. Dlužno tedy nař. rozhodnutí rozuměli tak, že úmysl zákonodárcův projevený v zákoně č. 147/1933 Sb. jest immanentní i právnímu řádu dosavadnímu, založenému již předpisy služ. pragmatiky. Názor tento nemá však ve služ. pragmatice nižádné opory, ježto služ. pragmatika nemá, jak již dříve bylo uvedeno, žádných přímých předpisů o tom, jak ten který konkrétní čin disciplinárně stíhatelný je co do jeho tíže posuzovati.
Jestliže tedy žal. úřad hodnotil tíži činu st-li za vinu kladeného z úmyslu zákonodárcova, projeveného v zákoně č. 147/1933 Sb., je rozhodnutí jeho nezákonné. Pak ovšem bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o ss nejen z tohoto důvodu, nýbrž i proto, že žal. úřad dosavadní zachovalosti st-lově nepřikládal rozhodujícího významu, což úřad odůvodňuje jen vzhledem k tíži st-lova přečinu, jak ji nejen vzhledem k předpisům § 21 služ. pragmatiky a vlád. nař. č. 101/1918 a č. 55/1919 Sb., nýbrž i vzhledem k úmyslu zákonodárcovu projevenému v zákoně č. 147/1933 Sb. ocenil.

Citace:

č. 12438. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 601-605.