Č. 12623.

Pojišťovací právo: Nemocenská pojišťovna není oprávněna měniti za nezměněného skutkového stavu svůj pravoplatný výměr pojistnou povinnost podle zákona č. 221/1924 Sb. popírající.
(Nález z 10. listopadu 1936 č. 16070/36.)
Věc: Alexis W. v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 22. ledna 1934 o sociálním pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nem. pojišťovna na Král. Vinohradech výměrem z 15. prosince 1928 rozhodla, že přihláška Alžběty N., zaměstnané prý u st-le jako posluhovačka, jež byla podána 1. října 1928, se zrušuje a prohlašuje za neplatnou.
Z tohoto výměru se st-1 odvolal, odvolání však vzal před rozhodnutím zpět.
Výměrem ze 16. října 1930 oznámila okr. nem. pojišťovna na Král. Vinohradech st-li, že pojišťovací soud v Praze rozhodl rozsudkem z 5. června 1930, že Alžběta N. podléhala pojištění ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 221/1924 Sb., takže i pojišťovna, která 15. prosince 1928 rozhodla, že Alžběta N. pojištění nepodléhá, je nucena tímto novým výměrem rozhodnouti o pojistné povinnosti kladně, tím spíše, že pojišťovacím soudem byla pravoplatně odsouzena k zaplacení léčebného za Alžbětu N., ošetřovanou v roce 1928 a 1929 ve všeobecné nemocnici v Praze.
Dalším výměrem z 3. listopadu 1930 předepsala okr. nem. pojišťovna na Král. Vinohradech st-li za Alžbětu N. pojistné nemocenské, invalidní a starobní za dobu od 16. srpna 1926 do 24. února 1930.
Z obou těchto výměrů se st-1 odvolal a uplatňoval mimo jiné, že o pojistné povinnosti Alžběty N. bylo rozhodnuto již výměrem pojišťovny z 15. prosince 1928, že výměr ten vešel v právní moc a nemůže proto pojišťovna proti st-li rozhodovati o pojistné povinnosti znovu a nemůže ani předpisovati pojistné. Rozhodnutím z 24. května 1931 vyhověl magistrát hlav. města Prahy podaným odvoláním a zrušil výměry pojišťovny ze 16. října 1930 a 3. listopadu 1930.
Z tohoto rozhodnutí se odvolala okr. nem. pojišťovna na Král. Vinohradech. Nař. rozhodnutím vyslovil pak žal. úřad, že odvolání částečně vyhovuje, pozměňuje rozhodnutí v odpor vzaté a obnovuje platnost výměru pojišťovny ze 16. října 1930 a platebního výměru z 3. listopadu 1930, pokud jde o předpis pojistného za Alžbětu N. za dobu od 24. října 1927 do 3. září 1928, že však nevyhovuje odvolání potud, pokud jde o předpis pojistného za dobu od 16. srpna 1926 do 23. října 1927 a od 4. září 1928 do 24. února 1930, vysloviv, že rozhodnutí popírající pojistnou povinnost nejsou schopna právní moci a mohou býti změněna. Důvod změnitelnosti je spatřovati v tom, že norma nařizující, aby určité osoby byly zúčastněny sociálního pojištění, jest absolutně kogentní.
O stížnosti uvážil nss:
Nař. rozhodnutí, uznavší právo zúč. pojišťovny nahraditi prvotní výměr o pojistné povinnosti Alžběty N. výměrem novým obsahu opačného, jest odůvodněno úvahou, vrcholící v zásadě, že rozhodnutí pojistnou povinnost popírající nejsou schopna právní moci a mohou proto býti měněna. Důvod oné nezpůsobilosti vejíti v právní moc a změnitelnosti spatřuje žal. úřad v tom, že norma zákona o sociálním pojištění nařizující, aby určité osoby byly účastny sociálního pojištění, jest absolutně kogentní. Upíraje rozhodnutím pojistnou povinnost popírajícím způsobilost vejíti v právní moc má žal. úřad zřejmě na mysli nikoli právní moc formální, t. j. naříkatelnost aktu otázku pojistné povinnosti formalisujícího, nýbrž stránku materiální, vnitřní, t. j. onomu formalisujícímu aktu imanentní vížící moc, bránící novému řešení otázky formálně rozhodnuté. Žal. úřad se domnívá, že formálně pravoplatné rozhodnutí pojistnou povinnost popírající neznamená takovou úpravu právního poměru jím formalisovaného, kterou by byl vázán i orgán ono rozhodnutí vydavší. Žal. úřadu nebylo možno přisvědčiti.
Podle ustanovení § 189 zákona o sociálním pojištění č. 221/1924 Sb. v původním znění, platném v době, kdy byl vydán první výměr pojišťovny z 15. prosince 1928, jest opatření a rozhodnutí pojišťovacích ústavů určená zájemníkům (stranám) doručiti jim písemně výměrem. Takovým rozhodnutím, jež je doručiti písemně výměrem, jest — jak patrno z 2. odst. cit. paragrafu — též výměr o pojistné povinnosti. Podle § 239 přísluší zájemci, straně, proti výměru podle § 189 opravný prostředek. Aby jej zájemci zabezpečil, stanoví 3. odst. § 189, že výměr má také obsahovati poučení o opravných prostředcích, dodává, že nesprávné poučení nemůže býti straně na újmu, a určuje konečně, že nebylo-li straně dáno poučení vůbec a výměru nebylo; odporováno do šesti měsíců, stává se výměr pravoplatným. Již z těchto ustanovení, podrobujících výměry okr. nem. pojišťovny opravnému řízení a určujících dokonce, že výměr stává se pravoplatným, i když nebylo dáno poučení o opravných prostředcích, proběhne-li jen bez odporu lhůta šesti měsíců, plyne nepochybně, že výměry podle § 189 cit. zákona a tudíž také výměry o pojistné povinnosti jsou konkrétním správním aktem, kterým se rozhoduje o určitém právním poměru. Že výměr o pojistné povinnosti, a to i výměr pojistnou povinnost pojírající, je způsobilý vejíti formálně v právní moc, je zjevno již z ustanovení, jež právě byla citována, a žal. úřad o tom také nepochybuje. Vylučuje u oněch výměrů negativních jen účinek materiální právní moci. Co se týče tohoto účinku, uznává se pro obor našeho právního řádu již jako zásada, že konkrétní akty správní nabývají materiální právní moci, staly-li se již formálně nenaříkatelnými. Jestliže však podle toho, co nahoře bylo uvedeno, lze na výměr pojišťovny o pojistné povinnosti, a to i na výměr pojistnou povinnost popírající, pozírati jako na konkrétní správní akt, kterým se rozhoduje o určitém právním poměru, není samo o sobě důvodu, aby možnost vejíti v materiální právní moc byla takovým výměrům pojišťovny upírána. Výluka výměrů těch z účinků materiální právní moci mohla by proto býti založena jen zvláštními skutečnostmi, a to takovými, které by mohly zdůvodniti úsudek, že v protivě k obecné zásadě o materiální právní moci, tvořící součást našeho právního řádu, došla v konkrétní normě o sociálním pojištění výrazu myšlenka, že tvůrce této normy negativním výměrům pojišťovny o pojistné povinnosti materiální právní moci odpírá. Myšlenka taková v zákoně o sociálním pojištění přímo vyjádřena nebyla a žal. úřad dospívá k závěru o výluce rozhodnutí pojistnou povinnost popírající z účinků materiální právní moci jen úvahou, že zákon o sociálním pojištění je ve své normě nařizující, aby určité osoby byly účastny sociálního pojištění, předpisem absolutně kogentním.
Z čeho žal. úřad vyvozuje tuto absolutní kogenci, není z nař. rozhodnutí jasně patrno. Takový charakter normy neplyne zajisté z poukazu nař. rozhodnutí, že uvedený zákon chce přivésti k platnosti veřejný zájem na tom, aby určitý kruh osob hospodářsky nesamostatných byl chráněn před materiálními újmami onemocnění, stáří a invalidity, a nelze jej dovoditi ani ze skutečnosti, že zaměstnanci, v jejichž osobách jsou splněny náležitosti zakládající pojistnou povinnost, jsou již přímo zákonem prohlášeni za pojištěny, neboť skutečnosti, že intence zákonodárcova byla diktována veřejným zájmem a že k vzniku pojištění, jež na př. u nem. pojištění nastává již mocí zákona, není třeba konkrétního správního aktu pojistnou povinnost formalisujícího, nemohou ještě samy o sobě býti postačitelným základem pro úsudek, že příkazu zákona, aby určité osoby byly účastny sociálního pojištění, musí se podle vůle zákonodárcovy dostati platnosti za všech okolností. Tu právě jest uvážiti, že zákon o sociálním pojištění již podle svého původního znění nem. pojišťovně dovoluje vydati zvláštní výměr o pojistné povinnosti, že výměr takový je ve 2. odst. § 189 označován jako výměr, kterým se o pojistné povinnosti rozhoduje, a že výměr ten podléhá opravnému řízení v pořadu stolic správních a stává se podle výslovného předpisu zákona uplynutím určité lhůty pravoplatným. Z těchto ustanovení je zjevno, že zákonodárce dal pojišťovně možnost, aby ve zvláštním řízení bylo deklarováno, zda na určitého zaměstnance dopadají ustanovení zákona o pojistné povinnosti, zda tedy zaměstnanec ten je podle předpisů zákona pojištěn. Možnost tu mohl jí pak dáti zřejmě jen k tomu cíli, aby otázka, zda určitá osoba je podle zákona pojištěna, byla právě řešena a zajisté také vyřešena pravoplatností výroku tvořícího takto jus inter partes, nechť již jde o rozhodnutí pojistnou povinnost uznávající nebo popírající. Vždyť tím jen zákonodárce vyhověl požadavku plynoucímu ze zásady právní jistoty, jež je jedním ze základů našeho právního řádu. Jinak nebylo by ani možno domysliti se důvodu, proč se má podle dovolení daného zákonodárcem rozhodnouti pravoplatně, že pojistné povinnosti není, když rozhodnutí takové nemělo by pro strany vůbec žádného materiálního účinku a smělo by býti pojišťovnou, jež je vydala, kdykoli měněno.
Za této situace nelze normu zákona o sociálním pojištění nařizující, aby určité osoby byly účastny sociálního pojištění, uznati za předpis — jak se vyjadřuje žal. úřad — absolutně kogentní, t. j. nelze uznati, že by z disposice zákona, prohlašující určité osoby za určitých předpokladů za pojištěny, bylo možno dospěti k závěru, že pravoplatná rozhodnutí — výměry pojišťoven pojistnou povinnost popírající — nejsou účastna materiální právní moci a mohou proto býti pojišťovnou kdykoli za nezměněného skutkového stavu změněna. Naopak sluší uznati, že taková rozhodnutí — výměry — mají onu vnitřní vížící moc, jež brání opětnému rozhodování za nezměněné podstaty mezi týmiž stranami. Nař. rozhodnutí, vycházející z názoru opačného, je proto nezákonné.

Citace:

č. 12623. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1034-1037.