Čís. 3584.

Zákon neuznává v § 2 g) tr. zák. nutnou obranu proti útoku na čest, aniž záleží-li útok ve výhružce nebo ve zlém nakládáni.
Přečin § 1 zák. o útisku, pohrozil-li kdo jinému újmou na těle v úmyslu, by na něm bezprávně vynutil vstup do bytu; nejde o dobrovolné ustoupení, odešel-li pachatel proto, že si nemohl vstup do bytu vynutiti.
Zákon nemá v § 2 odst. druhý zák. o útisku (stejně jako v § 82 tr. zák.) na mysli jen zbraň v technickém slova smyslu; stačí každý předmět způsobilý k sesílení útoku proti osobě a k ohrožení Její tělesné bezpečnosti; nezáleží na tom, zda se pachatel opatřil zbraní předem v úmyslu, by jí použil při činu, či zda jí použil, maje ji náhodou po ruce.
(Rozh. ze dne 19. září 1929, Zm II 87/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 28. února 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem, útisku podle § 1 a 2 odst. 2 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a) § 281 tr. ř.; věcně však provádí také zmatky čís. 9 b) a 10 téhož zákonného ustanovení. Neúplnost řízení podle čís. 4 § 281 tr. ř. shledává v tom, že soud zamítl obhájcovy návrhy na výslech svědků Karla V-y a J-ové, kteří prý bezprostředně po činu vyslechli doznání Antonie P-é a jejichž výslechem by se prý byl přesvědčil soud o tom, že P-á jest osobou agresivní, která sama jediná vyvolala hádku, vyprovokovala obžalovaného, jemu nadávala a posléze ho donutila k sebeobraně. Podle zápisu v protokole o hlavním přelíčení opakoval obhájce návrhy učiněné v podání, najmě, by byli slyšeni svědci Karel V. a J-ová o okolnostech uvedených v tomto podání. Podle obsahu podání byl navržen výslech obou řečených svědků (jakož i další svědkyně Č-ové) o tom, že před nimi, zatím co se sešli na dvoře, když Julie P-á šla pro četnictvo, tedy po činu obžalovaného, P-á opětně nadávala, že Č-a musí ubít. Než od tohoto výslechu bylo lze upustiti i proto, že průvodní věta jest pro otázku viny nerozhodná. I kdyby byli svědci potvrdili, že P-á obžalovanému po činu opětně nadávala, a i kdyby bylo lze z těchto výpovědí usuzovati, že nadávala i před činem a tím vydráždila obžalovaného k činu, neopravňoval by takový bezprávný útok svědkyně na čest obžalovaného k nutné a spravedlivé obraně ve smyslu § 2 g) tr. zák., jak mylně za to má zmateční stížnost, poněvadž toto zákonné ustanovení připouští nutnou obranu jen k tomu cíli, by pachatel od sebe neb od jiných odvrátil bezprávný a bezprostřední útok na život, na svobodu nebo na jmění, nikoliv také na čest. Nutnou obranu proti útoku na čest zákon neuznává ani tehdy, záleží-li útok ve vyhrůžce nebo ve zlém nakládání, jež v souzeném případě soudí zjišťuje, bera za prokázáno, že se obžalovaný dal k činu strhnouti tím, že obžalovaná po vzájemných nadávkách mu vlila do obličeje vodu. Vykládati ustanovení § 2 g) tr. zák. způsobem rozšiřujícím; neb obdobně ho použiti, je při jeho přesném doslovu vyloučeno.
Po věcné stránce namítá stěžovatel, že jeho jednání nelze kvalifikovati jako trestný útisk, poněvadž prý šlo o nepatrný a bevýznamný výstup a není prý zjištěno nic jiného, než že za P-ou vyběhl a zase se sám dobrovolně vrátil. Než v tomto odstavci není zmateční stížnost provedena po zákonu, nedbajíc skutkových předpokladů napadeného rozsudku, z nichž by měla při správném provedení hmotněprávního zmatku vycházeti. Soud zjistil, že obžalovaný, nehledě k tomu, že se náporem do dveří a prostrčenou dovnitř holí od smetáku pokusil způsobiti P-é újmu na těle i na majetku — P-ým vážně pohrozil újmou na těle v úmyslu, by na nich bezprávně vynutil vstup do bytu. Toto jednání správně kvalifikuje rozsudek za přečin útisku podle § 1 zák. čís. 309/1921. Soud nezjistil, že obžalovaný sám dobrovolně ustoupil od činu a nelze takové ustoupení spatřovati v tom, že obžalovaný, nemoha si vynutiti vstup do bytu, zase odešel, poněvadž trestný čin byl dokonán již pronesením vyhrůžky újmou na těle v (úmyslu, jejž předpokládá ono zákonné ustanovení. Ze obžalovaný nebyl oprávněn proti útoku na čest brániti se spácháním trestného činu, vyplývá z toho, co bylo již řečeno. V obou směrech provádí zmateční stížnost věcně zmatek podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. zřejmě proti zákonu, vycházejíc ze skutkových předpokladů, neobsažených v rozsudku. Věcnou námitku podle čís. 10 § 281 tr. ř. provádí stěžovatel, dovozuje, že nestačí k odůvodnění kvalifikace přečinu podle § 2 odst. 2 zák. čís. 309/1921, místo přestupku podle § 1 téhož zák. rozsudkové zjištění, že obžalovaný svou pohrůžku dotvrdil použitím hole od smetáku, poněvadž prý nejde o zbraň, nýbrž o smeták, jehož tyč byla jen asi 1 m dlouhá a 2 cm silná, a jejž měl obžalovaný náhodou v ruce. Tyčí se prý neopatřil jako zbraní a není prý ani způsobilá, by jí byl spáchán útisk »se zbraní v ruce«. Než zmateční stížnost přehlíží, že zákon nemá tu, ani jinde (na př. v § 82 tr. zák.) na mysli jen zbraň v technickém slova smyslu, že stačí každý předmět způsobilý k sesílení útoku proti osobě a k ohrožení její tělesné bezpečnosti. Poněvadž zákon stanoví jako podmínku kvalifikace činu jako přečinu podle druhého odst. § 2 uv. zák. jen, že trestný čin, útisk, byl spáchán s použitím zbraně, nezáleží na tom, zda se jí pachatel předem opatřil v úmyslu, by jí použil při činu, čí zda jí použil jen, maje ji náhodou po ruce. Rozhodné je a stačí, že jí bylo při činu skutečně použito a že, jak rozsudek zjišťuje, byl si obžalovaný toho vědom, že smeták tehdy v ruce, tedy pohotově měl a že tím nebezpečnost jeho útoku byla zvýšena.

Citace:

č. 3584. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 482-484.