Čís. 3372.

Rozpoznání obyčejného akutního opojení alkoholem nevyžaduje posudků znalců lékařů, neboť alkoholové opojení není takovým chorobným stavem, jehož zjištění vyžaduje zvláštní odborné lékařské vzdělání.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1929, Zm I 625/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. září 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák. mimo jiné z těchto důvodů:
Stěžovatel uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 4, 5, 9 a) vlastně 10 a 9 b) § 281 tr. ř. Z důvodu zmatečnosti podle čís. 4 § 281 tr. ř. stěžuje si zmateční stížnost, na zamítnutí průvodního návrhu, by obžalovaný byl ohledán lékaři, zda jeho konstrukce jest taková, že nesnese 10—15 sklenic piva a několik černých káv s rumem, takže následkem tohoto množství alkoholu byl v takovém stavu, že o sobě nemohl věděti. Pokud zmateční stížnost v písemném provedení uvádí odchylně průvodní návrh a zejména tvrdí, že znalci měli posouditi i svědeckými výpovědmi potvrzené jednání obžalovaného, nelze k němu přihlížeti, poněvadž protokol o hlavním přelíčení úředně vykazuje, jak návrh zněl. Zmateční stížnost není oprávněna. Rozpoznání obyčejného akutního opojení alkoholem nevyžaduje posudku znalců lékařů, neboť alkoholové opojení není takovým chorobným stavem, jehož zjištění vyžaduje zvláštní odborné lékařské vzdělání. Naopak opojení to jest tak běžným a často se vyskytujícím stavem, že nelze upříti i osobám laickým způsobilost správně vnímati chování se opojeného a ze zjevů těchto na stupeň odchylky od normálního duševního stavu usuzovati. Nehledíc k tomu nelze nabízený důkaz považovati za podstatný ani proto, že znalec, jak nalézací soud správně uvedl, neměl příležitost pachatele pozorovati ve stavu jeho tvrzené nepříčetnosti a ze zhodnocení údajů, jaké množství alkoholu pachatel užil a jakého druhu tento alkohol byl, lze očekávati jen velmi neurčitý výsledek. Poněvadž soud měl po ruce zřetelné a určité výpovědi svědecké, na jichž základě si mohl utvořiti závěr o tvrzeném opojení, právem nepřipustil nabízený důkaz jako zbytečný. Zamítající usnesení nemohlo tudíž míti na konečné rozhodnutí ve směru pro obžalovaného škodlivý vliv.

Citace:

č. 3372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 34-35.