Čís. 3603.

Ústřední výbor nemocenské pokladny čs. státních drah není oprávněn k podání soukromé trestní obžaloby; jest třeba zastoupení státní železniční správou.
(Rozh. ze dne 1. října 1929, Zm II 214/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce Výboru nemocenské pokladny čsl. státních drah do rozsudku zemského trestního jako kmetského soudu v Brně ze dne 7. března 1928, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 1 tr. ř. sproštění z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 tr. zák. a § 1 tiskové novely ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uvádí, že napadá rozsudek v celém jeho rozsahu; jest však zjistiti, že se její vývody nedotýkají prvé části rozsudkových důvodů, kde kmetský soud vyslovuje a dovozuje, že předseda Nemocenské pokladny čs. státních drah N. a místopředseda pokladny S. pro svou osobu v této trestní věci jakožto soukromí obžalobci nevystupují. Zmateční stížnost obírá se, a to věcně s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. c) § 281 tr. ř., třebas jej číselně neuvádí, základním výrokem kmetského soudu, že řízení bylo. zahájeno a vedeno bez návrhu zákonně oprávněných obžalobců, poněvadž obžalovací spis není ani podán ani zastoupen státní železniční správou, bez kteréhožto zastoupení Nemocenská pokladna čs. státních drah pokud se týče její autonomní sbory, tu ústřední výbor, nemůže podati obžalovací spis a dožadovat! se potrestání pro urážku na cti. Další, s právě naznačeného základního hlediska soudu kmetského vlastně již bezvýznamný výrok rozsudku, že se ústřední výbor usnesl zahájiti přípravné kroky k obžalobě a k podání obžaloby jen pro článek z čísla 21. »Železničního zpravodaje« z 1. listopadu 1926, je zmateční stížností napadán zase jen věcně, a to způsobem, který ovšem, jak správně vytýká odvod obžalovaných, nelze podřaditi pod zákonné provádění žádného z důvodu zmatečnosti podle § 281 tr. ř. Námitka zmateční stížnosti proti naznačenému základnímu stanovisku kmetského soudu s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. c) § 281 tr. ř. nese se v ten smysl, že nemocenská pokladna čs. státních drah je institucí zřízenou podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n., jak prý se výslovně praví v § 1 stanov pokladny. Stížnost dovozuje z ustanovení právě označeného zákona (§§ 31, 59, 63), že ústřední výbor Nemocenské pokladny spravuje a zastupuje pokladnu ve věcech, jež nejsou vyhrazeny jiným orgánům, a že mu tedy podle zákona přísluší právo, by sám zastupoval pokladnu po případě výbor proti útokům na jejich čest. Na tomto podkladě dospívá stížnost k závěru, že je výbor pokladny oprávněn k trestnímu soukromému návrhu za pokladnu, pokud se týče za výbor, aniž potřebuje, by jej v tom směru zastoupila státní správa železniční, jež prý ostatně nic nepodnikla proti zamýšlenému trestnímu stihání obžalovaných, ač byla ve výboru zastoupena. Avšak tyto vývody padají, jsouce vybudovány na nesprávném předpokladu. Stanovy Nemocenské pokladny čs. státních drah nepraví v § 1 (1), že pokladna je institucí zřízenou podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n., nýbrž praví se tam, že pokladna jest zařízením, které hoví ustanovení § 5 písm. a) zákona z 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. a § 22 odst. 1 zákona ze dne 15. října 1925, čís. 221 sb. z. a n. To znamená, že zaměstnanci čs. státních drah jsou (§ 5 písm. a) zákona z roku 1924) vyloučeni z povinného pojištění nemocenského podle tohoto zákona a nejsou členy žádné z pojišťoven, jimiž tento zákon provádí nemocenské pojištění zaměstnanců, takže se ovšem ani ustanovení tohoto zákona o organisaci nemocenského pojištění na ně nevztahují, — a znamená to dále, že nemocenská pokladna čs. státních drah je ústavem ve smyslu § 22 zákona čís. 221 z roku 1925 a že organisace tohoto pojištění upravuje se stanovami, schválenými ministerstvem sociální péče, takže se na pokladnu tu nevztahují organisační předpisy II. oddílu právě označeného zákona. Vskutku také byly ve spisech založené stanovy Nemocenské pokladny čs. státních drah podle připojené na nich doložky, pokud upravují pojištění podle zákona z 15. října 1925, čís. 221 sb. z. a n., schváleny ministerstvem sociální péče. Nadbytečně budiž ještě proti názoru zmateční stížnosti uvedeno, že podle těchže stanov (§ 1 odst. 2) přeměněna byla v tuto nemocenskou, pokladnu dosavadní nemocenská pokladna čs. státních drah, zřízená podle § 53 zákona z 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. a že již podle tohoto zákona byly tyto zvláštní podpůrné pokladny při podnicích státem spravovaných vyňaty z platnosti §§ 5 a 9, jakož i II. a III. oddílu téhož zákona, tudíž právě také z platnosti předpisů o organisaci okresních nemocenských pokladen, na jichž místo vstoupilo šířeji založené pojištění podle čs. zákonů z 9. října 1924 a 15. října 1925 — zůstavše podrobeny zvláštním předpisům pro ně platícím. Z toho plyne, že, alespoň pro otázky v nich řešené, platí výhradně ustanovení stanov Nemocenské pokladny čs. státních drah, a je takto dokázána nesprávnost podkladu oněch vývodů, jimiž zmateční stížnost chce v podstatě dolíčiti, že ústřední výbor řečené pokladny jest oprávněn samostatně nastupovati soukromou trestní obžalobou, nepotřebuje dáti se v té příčině zastupovati státní železniční správou. Zmateční stížnost ani nepopírá, že stanovy vyhražují státní správě železniční zastupovací právo nemocenské pokladny.
Na platnosti a na důsledcích tohoto předpisu stanov nemohou nic měniti úvahy stížnosti o tom, že by pokladna a její výbor zůstaly bez ochrany, kdyby státní správa železniční nic nepodnikla na obranu jejich cti, ani poukaz k okolnosti, že zástupce státní správy železniční ve schůzi nijak neprotestoval proti usnesení výboru o zahájení přípravných kroků k trestnímu stihání obžalovaných, ano je jisto, že trestní návrh a obžalovací spis, zákroky, kterých je třeba podle §§ 2 odst. 2, 46 a 259 čís. 1 tr. ř., byly podány jen výborem pokladny (v jeho zastoupení předsedou a místopředsedou) bez spolučinnosti státní železniční správy, již by bylo lze označiti za zastoupení nemocenské pokladny. Jestliže tedy stanovy jakožto jedině závazný v tom směru předpis nepřiznávají Nemocenské pokladně vlastní jus standi in judicio a nedostalo-li se nemocenské pokladně v trestním řízení proti obžalovaným předepsaného zastoupení státní železniční správou, jest uznati, že sproštění obžalovaných z důvodu § 259 čís. 1 tr. ř. neporušuje zákon a že tudíž zmateční stížnost není odůvodněna. Že za tohoto stavu věci je zbytečné obírati se dalšími vývody zmateční stížnosti, bylo již naznačeno. Zrušovací soud nepřehlédl, že návrh na trestní stihání jakož i obžalovací spis byly podány »Výborem nemocenské pokladny čsl. státních drah«, a že by tudíž mohla vzejíti otázka, zda by veškeré výroky a vývody rozsudku dopadaly, i kdyby byl vzat za žalobní podmět výbor pokladny jako takový. Než zrušovací soud uvážil v té příčině nejen, že rozsudek nebyl napaden proto, že nerozlišuje mezi Nemocenskou pokladnou a jejím výborem jakožto obžalobcem, a že se mu nevytýká, že jeho stanovisko je nesprávné co do žalujícího výboru jako takového, nýbrž dále i to, že písemná zmateční stížnost mluví sama promíseně jakožto o obžalobci jednou o Nemocenské pokladně, jindy o jejím výboru, a že při ústním provádění zmateční stížnosti bylo dokonce již jen dovozováno, že Nemocenské pokladně nemůže býti odpíráno samostatné právo žalobní. Poněvadž Nemocenská pokladna může jednati a v právním světě vystupovati jen svým výborem a Výbor, jednaje a vystupuje, může si tak počínati také jen jakožto zástupce pokladny jím representované, bylo z oněch důvodů uznati, že i v souzeném případě žalující výbor sám pohlížel na své právní zakročení jakožto na takové, které činí v zastoupení Nemocenské pokladny, aniž zamýšlel uplatňovati svoje vlastní právo žalobní. Hledě k zásadě § 290 tr. ř. nepokládal se ostatně soud zrušovací za oprávněna, vyvozovati z naznačené pochybnosti právní důsledky ve prospěch soukromého obžalobce. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo tudíž zavrhnouti.

Citace:

č. 3603. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 518-521.