Čís. 92 dis.

Jde o provinění proti cti a vážnosti stavu, příčí-li se postup advokátův usnesením, která v mezích zájmů, ochraně advokátní komory jako stavovského úřadu svěřených, přivádějí k platnosti některý zákon nebo jiný závazný předpis veřejné moci.
Usnesením takového rázu (§ 2 vl. nař. ze 4. července 1924, čís. 152 sb. z. a n.) je projev advokátní komory, by ustanovování laiků vyrovnávacími správci bylo podle možnosti omezeno.
Jde o poškození cti a vážnosti stavu, navrhl-li advokát, by za vyrovnacího správce byla ustanovena osoba podezřelá, že je řemeslným vyrovnávačem, třebas tak učinil v hmotném zájmu a z příkazu svého klienta.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1929, Ds I 28/29.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a advokátních kandidátů nevyhověl odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 5. září 1929, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu, jehož se dopustil tím, že ve dvou různých vyrovnacích řízeních navrhl soudu ustanovení laika, který řemeslně provádí vyrovnání, a tím přispěl k tomu, že ten a nikoliv advokát byl ustanoven vyrovnacím správcem.
Důvody:
Netřeba s odvolatelem rozebírati rozdíl mezi právními pojmy stavovského zájmu a stavovské cti a řešiti otázku, pokud je advokát vázán usneseními advokátní komory ve stavovském zájmu a pokud se tudíž jejich porušením dopouští porušení povinností povolání nebo cti a vážnosti stavu. Zajisté je jejich porušení pokleskem proti cti a vážnosti stavu alespoň vždy tehdy, když se advokátův postup příčí usnesením, která v mezích zájmů, svěřených ochraně advokátní komory jako stavovského úřadu, přivádějí k platnosti některý zákon anebo jiný závazný předpis veřejné moci. O takový případ tu jde. Vládní nařízení ze dne 4. července 1924, čís. 152 sb. z. a n. ukládá v § 2 soudům, by se, ustanovujíce vyrovnacího správce, pečlivě vystříhaly toho, by úřad ten nebyl soustřeďován v rukou jednoho nebo několika jednotlivců, kterým by se stal hlavním anebo důležitým zdrojem příjmů. Podle vývodů kárného nálezu vyvíjela advokátní komora v opětných projevech a i ve správě valné hromady ze dne 26. dubna 1925 všeobecně známou snahu, by bylo ustanovování laiků vyrovnacími správci podle možnosti omezeno, a výbor komory podnikl v tomto směru kroky u příslušných úřadů, maje za to, že zřizování laiků vyrovnacími správci nutno pociťovati jako poškozování zájmů advokátů. Odvolatel navrhl však přes to u soudu ve dvou vyrovnacích řízeních, by za správce byl ustanoven Antonín P., jenž není advokátem a jemuž v okresu D. byla v roce 1925 z 12 vyrovnání přidělena 4, v roce 1926 ze 16 vyrovnání 6, v roce 1927 z 8 vyrovnání 5 a v roce 1928 ze 7 vyrovnání 5 vyrovnání jako vyrovnacímu správci. Bylo jistě na snadě nutkavé podezření, že Antonín P. je osobou, jíž jak vzhledem k veřejným zájmům, chráněným oním nařízením, tak i vzhledem k stavovským zájmům advokátů, zdůrazňovaným oněmi projevy jejich zástupčího úřadu, úřad vyrovnacího správce svěřen býti nemá, protože je řemeslným vyrovnávačem. Porušuje tyto zájmy svými soudními návrhy, projevil odvolatel hrubou netečnost k naznačeným snahám veřejné moci a stavovské organisace, ne-li přímo snahu jejich úmyslného maření. Jeho postup se stal jen ještě povážlivějším, any o něm musily zvěděti i cizí, nestavovské kruhy osob, najmě strany a soudní funkcionáři, u nichž musil vzbuditi dojem, že advokáti sami neberou snahy svého stavovského úřadu vážně a že jich proto nedbají. Jest proto v odvolatelově postupu shledati hrubé provinění proti cti a vážnosti stavu. Na tom nemění nic, že odvolatel své návrhy podal v hmotném zájmu svého klienta a z jeho příkazu. Jak plyne z řečeného nařízení, právní řád v otázce té hmotný zájem stran súčastněných na vyrovnávacím řízení neuznává nebo řadí jej alespoň za zájem na vhodné volbě vyrovnacího správce. Příkaz strany nemůže býti závazný, jde-li o otázku, zda se přikázaný postup příčí stavovským nebo jiným právním povinnostem jejího zástupce advokáta. Je na něm, by klientovi vysvětlil, že takovému příkazu nesmí žádný svých povinností dbalý advokát vyhověti, po případě by se raději vzdal příjmu, jenž mu z přikázaného nedovoleného postupu kyne. Odsuzující výrok o vině odvolatele je tudíž opodstatněn.

Citace:

Čís. 92 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 811-813.