Čís. 3487.

Srážka automobilu s motocyklistou.
Zákaz větší rychlosti než 15 km v uzavřených místech nerozeznává mezi dny svátečními a všedními, mezi čilejší a slabší frekvencí na ulici. Při kromobyčejné živosti pouličního ruchu nebo při velkém nahromadění se lidu jest nepřípustnou již rychlost větší 6 km.
K otázce příčinné souvislosti podle §§ 134, 335 tr. zák.
Okolnost, že poraněný odmítl amputaci k záchraně života nutnou, nepřerušuje příčinnou souvislost mezi zaviněním pachatelovým a smrtí poraněného.
(Rozh. ze dne 15. května 1929, Zm II 62/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 9. ledna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák. mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce objektivní jest — kromě příčinné souvislosti smrti Inž. R-a se srážkou, přesněji s poraněním, které ze srážky vzešlo — rozsudkem zjištěno; 1. že se úraz stal tím způsobem, že autobus řízený obžalovaným při jízdě po O-cké silnici směrem k B. vrazil do motocyklisty zahýbajícího do O-cké ulice z ulice T-ní směrem k S.; 2. že motocyklista zahýbal z levé strany T-í ulice na levou stranu O-cké velkým obloukem; 3. že obžalovaný jel rychlostí asi 25 km za hodinu; 4. že příčinou srážky byla volba nepřiměřené rychlosti (obžalovaným), a že obžalovaný mohl nehodě zabrániti volbou přiměřené rychlosti.
Zákonným provedením důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. jest jedině námitka, že není bezpečného podkladu pro »rozsudkové zjištění«, že rychlost vozu stěžovatelova byla za daných okolností nepřípustnou, uváží-li se, že osudného dne byl den sváteční a ulice byla liduprázdná. Námitka neobstojí. Zákaz větší rychlosti než 15 km v uzavřených místech — který má svůj důvod v nebezpečí náhlého objevení se překážek z domů nebo chodníků — nerozeznává mezi dny svátečními a všedními nebo mezi čilejší a slabší frekvencí na ulici; při kromobyčejné živosti pouličního ruchu nebo při velkém nahromadění se lidu jest naopak podle dalšího ustanovení téhož § 46 min. nařízení čís. 81 ř. zák. na rok 1910 nepřípustnou již rychlost větší než 6 km za hodinu. Určení rychlostí slovy »asi 25 km za hodinu« (znalcem a rozsudkem) jest arciť poněkud nepřesné. Než přesnější zjištění nebylo podle výsledků hlavního přelíčení možné a nebylo ho ani třeba, ježto slovo »asi« připouští jen nepatrné úchylky v tom neb onom směru, takže i rychlost jízdy uvedeným způsobem určená příčila se zřejmě zákazu větší rychlosti než 15 km v uzavřených místech a tím více zákazu větší rychlosti než 6 km na křižovatkách, o jakou šlo v místě srážky, protože tam ústí T-í ulice do O-cké, což bylo stěžovateli podle vlastního doznání známo.
Stěžovatel navrhl výslech znalců-lékařů o tom, zda bylo by bývalo zabráněno smrti Ing. R-a, kdyby byl při opětném příchodu do nemocnice šel na oddělení, kde byl původně léčen, hlavně však kdyby byl zavčas přivolil k amputaci, která mu byla v nemocnici důrazně doporučována za současného upozornění na jinak hrozící nebezpečí smrti. Lze ponechati stranou, že se stížnost touto úpravou průvodní věty odchyluje od směrodatných záznamů zápisu o hlavním přelíčení. Neboť závěru, že smrt R-ova byla v příčině souvislosti s poraněním, které mu vzešlo ze srážky obžalovaným zaviněné, nebránilo by ani zjištění, proti němuž prý návrh směřoval. Podle zásady, stanovené v § 134 tr. zák. pro přičítání úmyslného, a platné obdobně podle § 335 tr. zák. i pro přičítání nedbalého usmrcení, jest arciť příčinná souvislost mezi jednáním pachatelovým a smrtí osoby jednáním tím dotčené přerušena, přesněji příčinná souvislost ta není dána a nelze pachateli smrtelný výsledek přičítati, nastala-li smrt jen následkem vedlejších příčin, nahodile (totiž ze stanoviska pachatele nahodile) se přihodivších, k nimž nezavdalo podnět samotné jednání pachatelovo, zejména činem předsevzatým osobou od pachatele různou, po případě osobou dotčenou jednáním pachatelovým úmyslně, neboli za účelem, by nastal, neb alespoň u vědomí, že pak nastane výsledek smrtelný. Než by čin osoby od pachatele různé měl takový význam pro posouzení příčinné souvislosti, jest nezbytně třeba, by čin ten (po případě opomenutí) byl příčinou neb alespoň jednou z několika příčin smrti tak, že příčinný vývoj událostí, k němuž zavdalo podnět jednání pachatelovo, byl by se bral bez něho jiným směrem anebo by byl končil před onou metou (účinkem smrtelným). Té povahy skutečnost návrhem tvrzená — odmítnutí amputace k záchraně života nutné — nemá. Směr k později nastalé smrti poraněného inž. R-a mělo — pro náhodou přistoupivší infekci rány a nastavší tím otravu krve, která jde, což stížnost nepopírá, k tíži stěžovatelově — již samo poranění stěžovatelem nedbale způsobené. Skutečnost, že nebyla amputována noha, ještě než se z ní otrava krve rozšířila do ostatního těla — nedala příčinnému vývoji událostí směr, kterého se mu nedostávalo, a neprodlužovala jej přes metu, před níž by se byl jinak zastavil, nýbrž nebránila jen působivosti příčiny již ženoucí vývoj událostí až přímo k smrti poraněného. Ani zjištění, že by byl včasnou operací zachován život inž. R-a a že byla jím odmítnuta přes poukaz na jinak hrozící nebezpečí smrti, nebylo by tedy bránilo závěru, že ze souzeného skutku nastala smrt člověka, a kvalifikaci skutku jako přečinu; nejde ve skutečnostech těch o okolnost způsobilou k obhajobě obžalovaného.

Citace:

Čís. 3487.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 314-316.