Čís. 3633.

Ustanovení § 122 a) tr. zák. nechrání abstraktní pojem Božské bytosti, nýbrž představu o Bohu, jak se vytvořila naukami té které církve (náboženské společnosti zákonem uznané); pokud výraz »Pámbíček« znamená Boha v tomto smyslu.
Rouháním není jen popírání jsoucnosti Boha způsobem zlehčujícím, nýbrž jakýkoliv, k Bohu se vztahující projev nevážnosti, neúcty, posměchu, pohrdání neb opovržení, jakékoliv jednání, zejména slovní výroky, jimiž někdo zlehčuje posvátnost a velikost Boha neb odpírá Mu způsobem opovržlivým vlastnosti, které vyznačují Božství jako nejvyšší, nejdokonalejší bytost.
(Rozh. ze dne 22. října 1929, Zm II 165/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomoucí ze dne 15. února 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem rušení náboženství podle § 122 a) tr. zák. a přestupkem podle § 516 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce právní lze přisvědčiti názoru stížnosti, že ustanovení § 122 písm. a) tr. zák., část předpisů o trestnosti rušení náboženství, nechrání abstraktní pojem Božské bytosti, nýbrž představu o Bohu, jak se vytvořila naukami té které z církví a náboženských společností zákonem uznaných. Avšak jiným názorem neřídil se ani soud nalézací, dav v rozsudku výrazu »Pámbíček« výklad pro zrušovací soud závazný, že slovem tím označuje venkovský lid všeobecně Boha, jak si Ho podle běžné nauky církevní (rozuměj podle souvislosti římsko-katolické) představuje. Další námitka, že souzené projevy vypadají ze skutkové podstaty zločinu podle § 122 písm. a) tr. zák., pokud se týče nenaplňují pojem rouhání se Bohu, protože obžalovaný nechtěl se dotknouti jsoucnosti Boha, nepopíral jsoucnost Boha, nýbrž srovnával Ho jen s lidmi, neobstojí. Rouháním není jen popírání jsoucnosti Boha způsobem zlehčujícím, nýbrž jakýkoliv, k Bohu se vztahující projev nevážnosti neúcty, posměchu, pohrdání neb opovržení (rozhodnutí čís. 1512 sb. n. s.), jakékoliv jednání, zejména slovní výroky, jimiž někdo zlehčuje posvátnost a velikost Boha neb odpírá Mu způsobem opovržlivým vlastnosti, které vyznačují Božství jako nejvyšší, nejdokonalejší bytost (rozhodnutí čís. 2002 sb. n. s.). Proto nelze podřadění souzených projevů pod pojem rouhání se Bohu shledati právně pochybeným, an soud výkladem projevů těch zjistil, že obžalovaný jimi srovnával Boha se sebou samým a přikládal Mu funkce a pudy, o nichž se veřejně ani mezi slušnými lidmi nemluví, ba — jak sluší dodati — dokonce spíše tím i na Boha vyslovil žádost, jejíž vyslovením projevuje se i pouhému člověku nejhlubší opovržení.

Citace:

č. 3633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 578-579.