Čís. 3550.

Osmidenní lhůta k provedení zmateční stížnosti (§ 285 tr. ř.) jest neprodlužitelná; provedli zmateční stížnosti po oné lhůtě jest opožděno, třebas se tak stalo proto, že soud pozdě vyhověl žádosti obžalovaného o zřízení obhájce chudých k provedení zmateční stížnosti.
K zločinu podvodu (§ 197 tr. zák.) vyhledává se poškozovací úmysl již v době lstivého předstírání a uvedení v omyl.
(Rozh. ze dne 27. června 1929, Zm I 238/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací odmítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 16. února 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák. Zároveň podle § 362 čís. 1 tr. ř. nařídil mimořádnou obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaného; zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil prvé stolici, a to okresnímu soudu v Pardubicích, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudek pro zmeškání byl obžalovanému doručen dne 26. února 1929, načež týž opověděl dne 2. března 1929 zmateční stížnost (nevhodně označenou jako odvolání co do viny) a žádal, by mu byl k provedení opravného prostředku včas v zákonné lhůtě ustanoven obhájce chudých. Této žádosti vyhověl nalézací soud, ovšem opožděně, po uplynutí osmidenní lhůty k provedení zmateční stížnosti, jež v tomto případě počínala běžeti již od onoho dne opovědí. Usnesení, jímž byl obhájce chudých ustanoven, bylo mu totiž doručeno teprve dne 12. března 1929 a zmateční stížnost jím provedená podána u soudu až 18. března 1929. Ježto osmidenní lhůta, vyjmouc jediný v § 1 čís. 3 nov. k tr. ř. uvedený případ — jest neprodlužitelná, nebylo lze k provedení zmateční stížnosti opožděně došlému přihlížeti a bylo zmateční stížnost podle § 1 čís. 2 a § 4 čís. 1 nov. k tr. ř. odmítnouti jako řádně po zákonu neprovedenou jíž v zasedání neveřejném.
Při poradě o zmateční stížnosti vzešly však nejvyššímu soudu jako soudu zrušovacímu závažné pochybnosti o správnosti skutečností, položených za základ rozsudku prvého soudu. Podle důvodů rozsudkových jest ovšem za to míti, že soud vychází ze správného názoru právního, že se k zločinu podvodu vyhledává mimo jiné i úmysl poškozovací a to úmysl pojatý již v době lstivého předstírání a uvedení v omyl; leč tato podstatná známka podvodů není v důvodech určitě zjištěna; uvádíť rozsudek jen negativně, že hájení obžalovaného, že věci byly špatné a, že je nemohl platiti, poněvadž nemá dostatečného výdělku, není prý důkazem, že neměl úmysl podvodný, a dále jen z napotomního chování se obžalovaného ve příčině placení se usuzuje, že projevil úmysl věci odebrané nezaplatili a tím firmu L. poškoditi. Nalézací soud nebere však při zjišťování poškozovacího úmyslu v době obou objednávek v úvahu, že obžalovaný na zakoupené věci splácel, to na dodávku z roku 1921 v ceně 734 Kč 310 Kč — podle vývodů stížnosti prý 360 Kč —, kdežto na hodinky s řetízkem v roce 1911 nedoplatil 29 Kč 91 h. Nalézací soud neuvažoval bedlivě ani o obsahu dvou podání obžalovaného, z nichž v prvém obžalovaný uvedl na svoji obhajobu mezi jiným; též, že koupil zboží v podnapilém stavu takřka donucením a, že zboží bylo špatné jakosti, a odvolal se ke konci na svědectví Františka V-ého a jeho manželky a tyto osoby znovu uvedl jako svědky ve svém druhém podání ke hlavnímu přelíčení. Těmto skutečnostem a důkazům nelze upříti důležitý význam pro bezpečné rozřešení otázky viny; vždyť nelze vyloučili možnost, že obžalovaný — předpokládajíc správnost jeho obhajoby — skutečně zbytek kupních cen za věci v roce 1911 a 1921 odebrané nezaplatil jen z nedbalosti nebo z nemohoucnosti, neb i z důvodu, že se pokládal za zkrácena špatnou jakostí zboží. I okolnost teprve ve zmateční stížnosti nově tvrzená, že zaplatil v poslední době poškozené firmě ještě 200 Kč, vypůjčiv si tento peníz, mohla by poukazovati k tomu, že obžalovaný nejednal již v době, kdy věci odebral, v úmyslu poškozovacím. Nejvyšší soud jako soud zrušovací používaje práva § 362 tr. ř. mu propůjčeného,, zrušil proto rozsudek a odkázal věc k opětnému projednání a rozhodnuti soudu prvé stolice, a to podle zákona ze dne 21. března 1929, čís. 31 sb. z. a n. okresnímu soudu v Pardubicích.

Citace:

č. 3550. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 423-425.