Čís. 3560.

Případné porušení § 32 tisk. nov. není ohroženo zmatečností.
Nejde ani o důvod zmatečnosti čís. 1 ani čís. 3 § 281 tr. ř., povolal-li soud o své újmě náhradníka za nedostavivšího se Kmeta, aniž byl straně přenechal právo jeho volby podle první věty třetího odstavce § 32 tisk. nov.
Tvrzení, že soukromý obžalobce svého času jako student se vice zdržoval v krčmách, než v posluchárně, a že je zkaženým studentem; týká se okolností z jeho soukromého života, o nichž jest podle § 489 a 490 tr. zák. důkaz pravdy vyloučen, stalo-li se Vinění tiskem.
(Rozh. ze dne 8. července 1929, Zm I 742/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 15. listopadu 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem zanedbání povinné péče podle § 6 zákona ze dně 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti obžalovaného, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 1 a 4 § 281 tr. ř., věcně však doličující též zmatek podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. vývody, jimiž napadá názor prvního soudu, že v souzeném případě je důkaz pravdy vyloučen, nelze přiznati úspěch. Zmatečnost podle čís. 1 § 281 tr. ř. shledává stížnost v tom, že ke druhému hlavnímu přelíčení byl na místě nedostavivšího se kmeta Arnošta M-a přibrán kmet náhradní, o němž se ve stížnosti tvrdí, že nebyl znám stěžovateli a nebyl mu ani představen, v kterémžto směru prý obžalovaný též při přelíčení projevil své pochybnosti a odmítl ho. Touto výtkou míní stížnost asi uplatňovati porušení předpisů § 32 tiskové novely, jimiž jest upraven postup, jak se soud při ustanovení kmetů má zachovati; leč případné porušení těchto předpisů, záležející snad v tom, že soud povolal o své újmě náhradníka za nedostavivšího se kmeta, aniž straně přenechal právo jeho volby podle první věty třetího odst. § 32 uv. zák., není ohroženo zmatečností a není ani ustanovení, podle něhož by byl takto ustanovený kmet vyloučen. Není tu proto ani důvodu zmatečností čís. 1 ani čís. 3 § 281 tr. ř., to tím méně, an se obžalovaný podle obsahu protokolu o hlavním přelíčení a podle dodatečně podané zprávy krajského soudu proti povolání náhradníka neohradil, naopak v podání přenechal soudu dokonce ustanovení náhradního kmeta.
Stížnost uplatňuje důvod zmatečností čís. 4 § 281 tr. ř. proto, že nebyl připuštěn důkaz pravdy obžalovaným navržený, ale věcně uplatňuje v tom směru, jak již řečeno, též důvod zmatečností podle § 281 čís. 9 b) tr. ř.; avšak nelze jí přisvědčiti ani v tom ani v onom směru. Soud zastává, jak z důvodů rozsudkových lze seznati, stanovisko, že důkaz ten je vyloučen, poněvadž jde o druhý případ § 491 tr. zák., o vydávání ve veřejný posměch. Lze ponechali stranou, zda tento právní názor soudu prvé stolice ve své povšechnosti je správný a udržitelný; v souzeném případě však zajisté nepochybil soud, pokud důkaz pravdy vyloučil, poněvadž ze závadného obsahu článku, jak rozsudkem je zjištěn, vysvítá, že prostředkem uvádění ve veřejný posměch bylo v souzeném případě vyjevování skutečností ze soukromého života soukromého obžalobce, a o takových skutečnostech jest podle § 489 a 490 tr. zák. důkaz pravdy vyloučen, pokud se vinění stalo, jak i v souzeném případě, tiskem. Jest proto rozsudek po stránce právní správný a pozbývá v důsledcích toho veškerého významu další s hlediska čís. 4 § 281 tr. ř. vznesená výtka stížnosti; neboť, nehledíc k tomu, že z protokolu o druhém hlavním přelíčení, které se konalo dne 15. listopadu 1928 před nově sestaveným senátem, nevysvítá se žádoucí jasností, zdali obžalovaný opakoval návrh ve příčině důkazu pravdy, obsažený v protokolu o prvním hlavním přelíčení, nesl se tento průvodní návrh — i když se vychází z předpokladu pro obžalovaného nejpříznivějšího, že skutečně návrh opakoval — k důkazu o pravdivosti skutečnosti, že »soukromý obžalobce svého času jako student se více zdržoval v krčmách, než v posluchárně, a že je zkaženým studentem«, a týkal se tedy okolností ze soukromého života žalobcova, jež právě tvořily podklad a východisko pro posměšný útok tiskový, a o nichž, jak dovoženo, důkaz pravdy v souzeném případě při správném výkladu zákona vůbec nesměl býti připuštěn.

Citace:

č. 3560. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 436-437.