Čís. 3412.

Porušení předpisů §§ 120 druhá věta, 126, 222 druhý odstavec tr. ř. není zmatkem čís. 3 § 281 tr. ř.
Povinností soudu jest, by stejně jako v příčině jiných průvodních prostředků i věrohodnost a průvodní moc znaleckého posudku zkoumal pečlivě a svědomitě (druhý odst. § 258 tr. ř.), nerozhoduje ani tu o otázce, zda jest tu kterou skutečnost považovati za prokázánu, podle zákonných pravidel průvodních, nýbrž jen podle svého volného přesvědčení, získaného svědomitým zkoumáním všech pro a proti přednesených průvodních prostředků.
Odchýlil-li se soud od posudku znalcova, stačí (§ 270 čís. 5 tr. ř.), jsou-li v rozsudkových důvodech nastíněny úvahy, na jichž základě soud neshledal znalcův posudek přesvědčivým a pro sebe závazným.
Srážka automobilu s cyklistou. Není sice předpisu, který by přímo a výslovně nařizoval jezditi po levé straně, avšak z předpisů silničních řádů o předjíždění a vyhýbání vychází na jevo, že se má jezdec vždy, zejména pak, vidí-li před sebou překážku, držeti v levo. Ze stálého dlouholetého šetření těchto předpisů vyvinula se jako pravidlo, všeobecně uznávané i faktický zachovávané, zvyklost, že se na silnicích jezdí po levé straně; tato zvyklost vztahuje se i na cyklisty.
Řidič automobilu, předjížděje jiný automobil (nákladní), musí auto zastaviti (§ 45 min. nař. čís. 81/1910), spatří-li před sebou cyklisty jedoucí za sebou po levé straně silnice ve směru své jízdy těsně při hromádkách štěrku a písku.
(Rozh, ze dne 13. března 1929, Zm I 395/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení. zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Kutné Hoře ze dne 7. května 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §§ 335 a 337 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 3, 4, 5 a 9 a) po případě čís. 10 § 281 tr. ř. S hlediska důvodů zmatku podle čís. 3 a 4 § 281 tr. ř., v ní společnými vývody uplatňovaných, shledává nezákonnou především volbu druhého znalce Ing. Františka Č-a, při čemž však sama vidí porušení předpisu § 120 tr. ř. jen v tom, že nebyl obžalovaný o volbě onoho znalce včas vyrozuměn tak, že se o ní vůbec vyjádřiti nemohl, kdežto další předpis § 126 tr. ř. byl podle zmateční stížnosti nalézacím soudem porušen tím, že se soud nezachoval podle prvého odstavce tohoto § přes to, že posudek druhého znalce odporuje posudku prvého znalce Ing. Dr. Theodora S-y a že posudky obsahují podle dalšího tvrzení zmateční stížnosti závěry, které neplynou z daných předpokladů. Zmateční stížnosti nelze ani v tom ani v onom směru přiznali oprávnění. Důvod zmatečnosti podle čís. 3 § 281 tr. ř. je dán jen tehdy, byl-li při hlavním přelíčení porušen nebo zanedbán některý z tamtéž výlučně vypočtených předpisů, jichž dbáti zákon (trestní řád) výslovně pod zmatečností velí. Z ustanovení § 120 tr. ř., jehož porušení, vytýká zmateční stížnost, je však zmatečnosti výslovně ohroženo jen porušení nebo zanedbání předpisu prvé věty, zmateční stížností vůbec neuplatňované. Předpis, v podstatě obdobný ustanovení druhé věty téhož §, jež patrně na zřeteli má i zmateční stížnost a podle něhož, dlužno o volbě znaků uvědomiti před ohledáním zpravidla obžalobce i obviněného,, obsahuje však, pokud jde o obeslání nových znalců ke hlavnímu přelíčení, druhý odstavec § 222 tr. ř. Než samo o sobě nezakládá ani zanedbání tohoto předpisu zmatek podle čís. 3 § 281 tr. ř. stejně jako jím není porušení nebo zanedbání ustanovení druhé věty § 120 tr. ř. Jako jediný důsledek řečeného opomenutí stanoví druhý odstavec § 222 tr. ř., že svědkové a znalci, které k návrhu některé ze stran, uvedených v prvém odstavci téhož §, ke hlavnímu přelíčení nově jest volati a jichž listinu sděliti jest odpůrci navrhovatelovu nejpozději tři dny před hlavním přelíčením, nemohou, nestalo-li se tak, slyšeni býti bez jeho souhlasu. Podle prvého odstavce § 126 tr. ř. pak má sice soud mimo jiné i tehdy, rozcházejí-li se znalci ve svém posudku o závažných skutečnostech, uložiti znalcům, by podali vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, opatřiti posudek jiných znalců. O posudcích soudních znalců, slyšených v této trestní věci, praví se arci i v rozsudkových důvodech výslovně, že se spolu navzájem rozcházejí, při čemž skutečnosti, ohledně nichž je tomu tak, jeví se zcela nepochybně závažnými (prvý odstavec § 126 tr. ř.). Podalť prvý z obou znalců Ing. Dr. S. posudek příznivý obžalovanému jak v jednotlivostech, tak ve svém konečném závěru, v němž se praví, že podle mínění znalcova obžalovaný nenese viny na srážce (automobilu jím řízeného s cyklistou Františkem K-em), kdežto posudek druhého znalce Ing. Č-a vyzněl zcela určitě v neprospěch obžalovaného. Zmateční stížnost je tudíž věcně v právu, dovozujíc, že za tohoto stavu věcí bylo povinností nalézacího zachovati se podle předpisu prvého odstavce § 126. tr. ř. Než proto, že se tak nestalo, nelze jí uplatňovati důvod zmatku podle čís. 3 § 281 tr. ř., neboť ani ustanovení § 126 tr. ř., jehož porušení zmateční stížnost vytýká, nenáleží mezi ony předpisy, jichž dbáti velí zákon výslovně pod zmatečností. Formální oprávnění, napadati onen postupu nalézacího soudu opravným prostředkem zmateční stížnosti, byl by si stěžovatel zjednal jen tehdy, kdyby byl při hlavním přelíčení jednak nedal souhlas ké slyšení znalce Ing. Č-a, jednak byl po té, když tento znalec podal onen posudek, odporující posudku znalce Ing. Dra. S-y, navrhl, by se soud zachoval podle předpisu prvého odstavce § 126 tr. ř. V jednacím protokole, o jehož doplnění obžalovaným zakročeno nebylo, není však záznamu o tom, že obžalovaný nebo jeho obhájce učinili to neb ono, což ostatně ani sama zmateční stížnost netvrdí, spatřujíc oba jí uplatňované důvody zmatku výslovně jen v tom, že »soudem prvé stolice byl porušen zákon a pravidla řízení trestního, jehož šetřiti káže podstata řízení, jimiž se zajišťuje trestní obhajování«. K uplatňování důvodu zmatečností podle čís. 4 § 281 tr. ř. nedostává se tudíž stěžovateli ani formálního oprávnění zákonného, jehož nezbytným předpokladem jest, že při hlavním přelíčení byl soudem vynesen mezitímní nález proti stěžovatelovu návrhu nebo přes jeho odpor.
Zmatečnost podle čís. 5 § 281 tr. ř., nejasnost, neúplnost a vnitřní rozpor, pokud se týče rozpor s vlastními předpoklady, vytýká zmateční stížnost rozsudku proto, že se v jeho rozhodovacích důvodech nejprve praví, že soud vzal za základ svého přesvědčení posudky obou shora . . . . řečených znalců, kdežto z je:ho dalšího odůvodnění je patrno, že posudek znalce Ing. Dra. S-y nebéře rozsudek vůbec za základ, nýbrž jeho názor naopak poráží názorem znalce Ing. Č-a. Než ony vady rozsudku zejména, pokud jde o nejasnost a vnitřní rozpor, zmateční stížností zdánlivě nikoli neprávem vytýkané, nejsou nikterak toho rázu a dosahu, by činily rozsudek zmatečným. Především je zcela nepochybno, že zjištění a závěrů, která by rozsudek budoval na posudcích obou znalců, v něm vůbec není ani jich, pokud jde o závěry, pro řešení otázky zavinění stěžovatelova rozhodné, býti nemůže, vzhledem k tomu, že se oba posudky právě ve svých odpověděch na řečené otázky rozcházejí, jak se i v rozsudkových důvodech připomíná výslovně, a to, jak dodati dlužno, způsobem namnoze zcela protichůdným. Dále sluší připomenouti, že ve spojeni se zjištěním, podle něhož okresní silnice, na níž obžalovaný předjížděl nákladní auto, byla v době srážky s cyklistou K-em úplně přehledná a volná, dovolávají se rozsudkové důvody výslovně právě jen posudku znalce Ing. Dra. S-y, podle něhož řečená, skutečnost znamená, že každá z osob, jedoucích proti sobě, musí hleděti před sebe a na cestu. Při nejmenším na tento bod posudku řečeného znalce, s nímž se rozsudek zřejmě stotožňuje, hodí se tudíž ona věta rozsudkových důvodů, podle níž soud vzal za základ svého přesvědčení, byť snad jen v tom neb onom směru, také jeho posudek. Vývody, jimiž doličuje zmateční stížnost společně oba jí uplatňované důvody zmatečnosti hmotně-právní, přicházejí v úvahu zřejmě jen jako provádění námitky důvodu zmatku podle čís. 9 a), nikoli též zmatku podle čís. 10 § 281 tr. ř., jehož se ostatně i zmateční stížnost dovolává jen in eventum, aniž jej podrobněji doličuje. Zmateční stížnost reprodukuje nejprve způsob, jímž zodpověděl znalec Ing. Dr. S. podle jejího tvrzení některé hlavní otázky, načež, označujíc jeho posudek jako »naprosto vyčerpávající a přesvědčivý« uvádí, že se mu nemůže vyrovnati posudek znalce Ing. Č-a tak, že podle jejího názoru měl i nalézací soud vžiti za základ svého převědčení posudek znalce prv řečeného. Prostým srovnáním oné reprodukce posudku tohoto znalce ve zmateční stížnosti s jeho písemným posudkem a se zápisem jednacího protokolu o dodatcích, přičiněných k němu znalcem u hlavního přelíčení, lze se však přesvědčiti, že celá řada úsudků a závěrů, přisuzovaných znalci v oné reprodukci, nemá opory ani v doslovu ani ve vnitřním smyslu posudku samotného včetně oněch jeho doplňků, podaných znalcem při hlavním přelíčení. Zmateční stížnost je však na omylu, domnívajíc se, že nalézací soud byl bezvýhradně vázán posudkem tohoto znalce, jenž vyzněl arci nesporně ve prospěch obžalovaného. Povinností soudu jest ovšem, by stejně, jako je tomu též v příčině jiných průvodních prostředků, také věrohodnost a průvodní moc znaleckého posudku zkoumal pečlivě a svědomitě (druhý odstavec § 258 tr. ř.), než také, pokud jde o znalecký posudek, má průchod zásada, že o otázce, dlužno-li tu kterou skutečnost považovali za prokázánu, nerozhodují soudcové podle zákonných pravidel průvodních, nýbrž jen podle svého volného přesvědčení, získaného svědomitým zkoumáním všech pro a proti přednesených průvodních prostředků. V případech, v nichž se soud odchýlil od posudku znalcova, tudíž stačí a je tím zároveň vyhověno i normálnímu předpisu § 270 čís. 5 tr. ř., jsou-li v rozsudkových důvodech nastíněny úvahy, na jichž základě soud neshledal znalcův posudek přesvědčujícím a pro sebe závazným. Tohoto úkolu zhostil se nalézací soud způsobem, zákonu formálně i věcně plně vyhovujícím, vylíčiv podrobně v rozhodovacích důvodech napadeného rozsudku, proč nesdílí ani v jednotlivostech ani v celku posudek znalce Ing. Dra. S-y, nýbrž se přikloňuje k posudku znalce Ing. č-a. Rozsudku, který by ponechával řečený posudek nepovšimnutým a neuváženým, bylo by ovšem lze důvodně vytýkati neúplnost jako zmatek podle čís. 5 § 281 tr. ř., této vady je však napadený rozsudek prost, na věci pak nemění nic, že k přesvědčení o mylnosti posudku znalce Ing. Dr. S-y dospěl nalézací soud zejména proto, že správným a pro sebe přesvědčujícím shledal posudek znalce Ing. Č-a, nehledíc k tomu, že z rozsudkových důvodů je zjevno, že nejen k některým zjištěním rázu skutkového, nýbrž i k některým závěrům právním dospěl nalézací soud též ha základě jiných výsledků průvodního řízení, pokud se týče vlastními samostatnými úvahami, od posudku soudních znalců vůbec neodvislými. Lze dokonce říci, že rozsudkem byla věcně zjednána náprava oné neúplnosti řízení, spočívající nepopiratelně v tom, že nalézací soud se za zjevného a přímo zásadního rozporu mezi posudky obou znalců nezachoval tak, jak nařizuje prvý odstavec § 126 tr. ř. Zejména dlužno však zdůraznili, že s hlediska kteréhokoli z důvodů zmatečnosti hmotně-právní jest zrušovacímu soudu řešiti jedinou otázku, zda totiž napadený rozsudek vyhovuje zákonu či zda jím v tom či onom směru byl zákon porušen, jak dovoditi snaží se zmateční stížnost.
Rozsudek spatřuje podle svého výroku zavinění, zakládající skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti života ve smyslu §§ 335 a 337 tr. zák. v tom, že obžalovaný jel osudného dne jako řidič osobním automobilem na silnici mezi B. a K. neopatrně a proti předpisům ministerského nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. Onou neopatrností provinil se obžalovaný podle rozsudkových důvodů při tom, když předjížděl nákladní auto, které jelo po levé straně silnice, při čemž jel podle rozsudkového zjištění rychlostí 32 km za hodinu. Tuto rychlost označuje rozsudek ve svých důvodech patrně vzhledem k tomu, že šlo o jízdu mimo uzavřené osady po silnici volné a úplně přehledné, výslovně za »zákonnou«, podle prvého odstavce § 46 onoho min. nař. přípustnou. Onu neopatrnost obžalovaného a jednání, příčící se předpisům téhož minist. nař., spatřuje však rozsudek v podstatě v tom, že obžalovaný, ačkoli při předjíždění nákladního auta spatřil na vzdálenost asi 20 až 25 mi na silnici dva cyklisty a ačkoli podle přesvědčení nalézacího soudu měl a při oné rychlosti 32 km také mohl auto zastaviti, tak neučinil a tím zavinil srážku auta jím řízeného s druhým z obou cyklistů Františkem K-em i jeho smrt. Na váhu padá v tom směru zejména, že podlé rozsudkových údajů o jednotlivých rozměrech a vzdálenostech prostor mezi nákladním autem a okrajem hromádek písku byl široký 275 cm, auto obžalovaného pak bylo široké 140 cm. Další neopatrností obžalovaného bylo podle rozsudku, že předjížděl nákladní auto velkým (dlouhým) obloukem, ačkoli podle názoru soudu, opřeného o posudek znalce Ing. Č-a, mohl při předjíždění jeti podle nákladního auta nejméně (?) na vzdálenost 30 cm. Zmateční stížnost napadá především rozsudkový závěr, podle něhož oba cyklisté jeli správně na levé straně silnice ve směru své jízdy, a namítá, že s hlediska. silničních řádů rovná se cyklista pěšímu chodci, který může, pokud šetří povinné opatrnosti, jiti, kudy chce. Poukazuje na skutečnost, zjištěnou i rozsudkem, že na oné straně silnice, po které jeli cyklisté, byly v šíři 175 cm od příkopu nasypány hromádky písku; stížnost míní, že cyklisté mohli dobře jeti po pravém banketu silnice, který byl volný, nebylo na něm zejména hromádek. Na tuto námitku lze odvětiti, že předpisu, který by přímo a výslovně nařizoval jezditi po levé straně, není vůbec, že však z předpisů silničních řádů o předjíždění a vyhýbání (v úvahu přicházejí tu § 2 nařízení pražského místodržitelství ze dne 21. června 1886, čís. 54 zem. zák. pro Čechy, platného pro říšské silnice, a § 2 zákona ze dne 15. června 1866, čís. 47. zem. zák. pro Čechy, platného pro ostatní veřejné silnice, podle nichž mají veškerá vozidla vyhýbati v levo a předjížděti v právo), vychází na jevo, že jezdec má se vždy, zejména pak, vidí-li před sebou překážku, držeti v levo. Ze stálého dlouholetého šetření těchto předpisů vyvinula se jako pravidlo, všeobecně uznávané i fakticky zachovávané, zvyklost, že se na silnicích jezdí po levé straně. Výslovného předpisu o tom, po které straně silnice jezditi jest cyklistům, neobsahují sice ani předpisy o jízdě na velocipédech, jimiž doplněny byly ony silniční řády (nařízení pražského místodržitelství čís. 54/1886 zem. zák. vyhláškou místodržitele pro Čechy ze dne 27. ledna 1892, č. 914 pres., čís. 7 zem. zák. pro Čechy, zákon čís. 47/1866 zem. zák., zákonem ze dne 12. ledna 1891, čís. 7 zem. zák. pro Čechy), s hlediska shora nastíněných úvah nelze však nic namítati proti tomu, dospěl-li nalézací soud k závěru, že ona zvyklost, jezditi po levé straně silnice, vztahuje se i na cyklisty, že tedy také cyklisté P. a K. jeli správně po levé straně ve směru své jízdy, nehledíc ani k tomu, že i podle zmateční stížnosti mohli cyklisté, ač ovšem za šetření povinné opatrnosti jeti, kudy chtěli. V tom, že cyklisté jeli po levé straně silnice přes to, že tam nasypány byly hromádky písku, kterých na pravém banketu silnice nebylo, nelze však ještě shledávati neopatrnost, která měla v zápětí srážku cyklisty K-a s automobilem obžalovaného a která zejména byla s to vyloučiti současné zavinění obžalovaného.
Stejně je tomu, pokud zmateční stížnost, vytýkajíc nalézacímu soudu i mylný výklad posudku znalce Ing. Č-a, uvádí, že rozsudek přechází bez povšimnutí přes předpoklad tohoto posudku, že všichni jezdci jeli normálně, ač svědky bylo zjištěno, že K. učinil před autem obžalovaného kličku do jízdní dráhy. Zmateční stížnost dovozuje, že, bylo-li tomu tak, sluší to přičítati jako zavinění K-ovi, který nezachoval náležitě směr jízdy, a spatřuje v tomto opomenutí základní pochybení nalézacího soudu. Než také tato námitka, která by spíše mohla přijití v úvahu jako výtka neúplnosti rozsudku jako důvodu jeho zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. je bezdůvodná. Zjišťujeť rozsudek výslovně, že K. zajel kličkou mezi hromádky a dokonce snad maličko až do jízdní dráhy. Praví-li se v rozsudkových důvodech, že tato okolnost, že totiž K. vjel až do jízdní dráhy, nezvratně zjištěna nebyla, nelze proti tomu jakožto přesvědčení soudu, získanému volnou úvahou dotyčných výsledků průvodního řízení, s hlediska předpisu druhého odstavce § 258 tr. ř. nic namítati. Než k tomu nehledíc, zjišťuje rozsudek výslovně dále, že se K. zachoval vylíčeným způsobem ve snaze zachrániti v krajním a svrchovaném nebezpečí život tak, že podle názoru soudu nelze říci, že ke srážce byl snad i on sám přispěl. Ze skutkových zjištění a závěrů rozsudkových vychází pak na jevo, že ono nebezpečí pro K-a spatřuje rozsudek v tom, že proti oběma cyklistům vyjelo v malé vzdálenosti od nákladního auta náhle osobní auto obžalovaného, jemuž prvý z obou cyklistu, P., když je byl uviděl, rychle uhnul do leva a při tom spadl s kola do silničního příkopu, kdežto druhý, bezprostředně za ním jedoucí cyklista K., o němž podle rozsudku nemohlo býti zjištěn,o, zda obžalovaného (t. j, jeho auto) viděl, se srazil, vyhýbaje hromádce písku, s autem obžalovaného. Ostatně sama zmateční stížnost spatřuje domnělé zavinění K-ovo v tom, že »ztratil v posledním okamžiku hlavu«, při čemž však zamlčuje, že, bylo-H tomu tak skutečně, stalo se tak podle důvodného přesvědčení nalézacího soudu jen proto, že byl K. překvapen náhlým objevením se auta obžalovaného. Také v tomto směru míjí se tudíž snaha zmateční stížnosti, vylíčiti srážku obou vozidel jen jako následek neopatrnosti K-ovy, úspěchem. Rozsudek vyličuje jeho zavinění na srážce vůbec, než na tom, zda děje se tak právem, či snad z části neprávem, nesejde, neboť obžalovaný nebyl by viny prost ani tehdy, kdyby bylo zjištěno, že protizákonný výsledek (v souzeném případě srážka obou vozidel a z ní vzešlá smrt K-ova) nenastal výhradně z činu neb opomenutí obžalovaného, nýbrž vzešel též ze spolupůsobení činitelů dalších, zejména i ze spoluzavinění samotného poškozeného. Stačíť, vyvolal-li obžalovaný třebas i jen jednu z podmínek, jež měly v zápětí onen protizákonný výsledek. Bezpodstatnou je důsledně i námitka zmateční stížnosti, jakoby rozsudek nesprávně odůvodňoval své zjištění, že K. nemohl s kola slézti. Označuje-li rozsudek možnost opaku jako nemyslitelnou, je patrno, že podle přesvědčení soudu K. nemohl s kok slézti včas, toto přesvědčení pak nachází oporu již v rozsudkovém zjištění, podle něhož auto obžalovaného vyjelo proti cyklistům podél nákladního auta náhle, předjíždění samo pak je v rozsudku označeno opětně jako »dílo okamžiku«. Opačný úsudek znalce Ing. Dra S-y odmítá rozsudek nikoli nepřípadně v ten rozum, že se jím znalec ocitá v přímém rozporu se svým vlastním posudkem, uvádí-li v něm nejen, že obžalovaný nemohl viděti K-a, nýbrž také, že ani sám K. nemohl viděti na dráhu před sebou. Okolnost, zmateční stížností v této spojitosti zvlášť zdůrazňovaná a zjištěná i rozsudkem, že totiž první z obou cyklistů P. s kola seskočil, nemá pro posouzení věci významu, neboť jednak P. podle rozsudkového zjištění uviděl auto obžalovaného, objevivší se před ním náhle na silnici, což o K-ovi podle rozsudku zjištěno býti nemohlo, jednak P. s kola neseskočil, nýbrž podle rozsudkového zjištění s něho při tom, když se rychle v levo uhnul, do silničního příkopu spadl a v rozsudkových důvodech mluví se nikoli nevhodně o krkolomném zachránění se jeho od smrti. Námitka, která je jako výtka důvodu zmatku podle čís. 5 § 281 tr. ř. zřejmě bezdůvodná, neobstojí tudíž jako uplatňování důvodu zmatečnosti hmotněprávní vůbec, nejsouc v podstatě než pouhým podle § 258 tr. ř. nepřípustným brojením proti soudcovskému přesvědčení v rozsudku řádně odůvodněnému.
Jinak je z rozsudkových důvodů zjevno, že trestné zaviněni obžalovaného, totiž jeho neopatrné a předpisům shora citovaného ministerského nařízení se příčící jednání pokud se týče opomenutí shledal nalézací soud hlavně v tom, že, ačkoliv předjížděje nákladní auto, spatřil před sebou na vzdálenost asi 20 až 25 m dva cyklisty, jedoucí za sebou po levé straně silnice ve směru své jízdy těsně při hromádkách štěrku a písku, auta nezastavil, nýbrž jel, jak dovolují souditi zjištění rozsudková, dále rychlostí 32 km za hodinu, ačkoli při této rychlosti auto zastaviti nejen mohl, nýbrž byl k tomu podle názoru soudu i povinen. V rozsudku není sice výslovně uveden onen předpis ministerského nařízení, na němž zbudován je jeho posléz zmíněný závěr, celkový smysl dotyčných úvah rozsudkových dovoluje však souditi zcela bezpečně, že nalézacímu soudu tanul při tom na mysli předpis § 45. uv. ministr. nař., podle něhož jest jízdní rychlost voliti za všech okolností tak, by řidič byl pánem své rychlosti a by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována, a řidič má zmírniti přiměřeně jízdní rychlost, třeba-li také. zastaviti a zaraziti motor, kdyby jeho vozidlem mohly býti způsobeny nehody nebo poruchy dopravy. Zmateční stížnost sice namítá, že podle názoru znalce Ing. Dra S-y při jízdě na kole a autem dlužno vzájemně dbáti .opatrnosti, a že spíše je povinností cyklistovou, seskočiti 5 kola, spatří-li nějaké nebezpečí, než žádati na řidiči auta za všech okolností, by vždy zastavil auto. Stačí však poukázati na zcela jasné ustanovení § 45 min. nař., z něhož vysvítá bezpodmínečná povinnost řidičova, by za okolností tamtéž naznačených buď zmírnil rychlost nebo docela zastavil a připomenouti znovu, že obžalovaného by nesprošťovalo zodpovědnosti ani případné spoluzavinění poškozeného (usmrceného K-a). Dospěl-li však nalézací soud, jak právě dovoděno bylo, právem k přesvědčení, že si obžalovaný počínal při předjíždění nákladního auta neopatrně a způsobem, příčícím se předpisům ministerského nařízení (jeho § 45), již ve směru posléz nastíněném, nesejde vlastně na tom, zda další neopatrnost obžalovaného spatřuje rozsudek právem či neprávem také v tom, že předjížděl nákladní auto velkým obloukem. Jde tu o řešení otázky nemálo choulostivé, čehož dokladem je, že, jak na to výslovně poukazují i rozsudkové důvody, posudky obou znalců se také v tomto bodě rozcházejí, poněvadž znalec Ing. S. připustil, že obžalovaný předjížděl správně větším obloukem, kdežto znalec Ing. Č. usoudil, že mohl při předjíždění jeti nejméně (nejvýše?) na 30 cm podél nákladního auta, aniž mohlo dojiti ke srážce mezi oběma vozidly. Nelze však ani proti tomu nic namítati, přiklonil-li se nalézací soud k mínění tohoto znalce, zvláště, když pro toto mínění a s ním souhlasný závěr rozsudkový jsou uvedeny, pokud jde o situaci, vzniklou v souzeném případě, důvody, jimž nelze upříti přesvědčivosti a jež čerpány jsou nejen z posudku znalcova, nýbrž i některých skutkových zjištění a závěrů rozsudkových. Než také subjektivní skutkovou podstatu přečinu, jímž byl obžalovaný vinným uznán, zjišťuje rozsudek způsobem, bezvadným po stránce skutkové i právní a nejinak je tomu i, pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi zaviněním; obžalovaného a smrtí Františka K-a, v kterýchžto směrech nenapadá rozsudek až na ony shora nastíněné, porůznu uplatňované výtky a námitky ani zmateční stížnost. Nalézací soud neodůvodnil sice v rozsudkových důvodech, proč podřadil čin obžalovaného i pod ustanovení § 337 tr. zák. Než nehledíc k tomu, že zmateční stížnost v tomto směru nenapadá rozsudek, je nepochybno, že silostroje náležejí k předmětům, jejichž provoz se zpravidla děje za okolnosti zvláště nebezpečných (viz rozhodnutí čís. 2664, 2755 a 2909 sb. n. s.). Arciť mohou zvláštní okolnosti v jednotlivém případě vyloučili toto pravidelné nebezpečí, zejména, pohyboval-li se silostroj tak mírnou rychlostí, že se rovnal v pohybu jen obyčejnému povozu, a mohl-li proto svůj pohyb n,a ráz zastaviti. V souzeném případě nebylo však podle zjištěného stavu věci takovýchto zvláštních, nebezpečnost vylučujících okolností. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3412. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 143-151.