Čís. 3677.

Osobu, podezřelou z trestného činu, který jest stíhati z povinnosti úřední, smí kdokoliv zadržeti za tím účelem, by ji odevzdal příslušné vrchnosti; toto právo je nutným důsledkem práva uvedeného v § 86 tr. ř. a výronem zájmu státu na zachování právního pořádku a pro jednotlivce, jenž je jako člen státního celku súčastněn na jeho zájmech, konkrétním právem, jež porušiti není zadržené osobě dovoleno (§ 98 a) tr. zák., § 2 odst. 2 zák. o útisku).
Pod pojmy zlého nakládání a způsobení újmy na těle po rozumu § 1 zák. o útisku spadá jen takové působení na tělo jiné osoby, které nemá jinakého dalšího účinku než přechodnou nevolnost, chvilkový pocit nepříjemnosti; jde o násilí ve smyslu § 98 a) tr. zák., jakmile nastaly nebo podle povšechné povahy jednání pachatelova mohly nastati účinky vážnější, zejména poruchy těla nebo duševního klidu časově nebo co do stupně rozsáhlejší.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1929, Zm II 238/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 18. května 1929, pokud jím byl obžalovaný byv obžalován pro zločin veřejného násilí podle § 81 tr. zák., uznán vinným jen přestupkem podle § 411 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku odsuzujícím obžalovaného pro přestupek podle § 411 tr. zák. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl, bera při tom zřetel na pravoplatné odsouzení pro přestupek podle § 460 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) a 10 tr. ř., věcně však jen tohoto zmatku, namítá stížnost, že nalézací soud podřadil skutek obžalovanému za vinu kladený, v němž obžaloba spatřovala zločin podle § 81 tr. zák., pod ustanovení § 411 tr. zák., aniž uvažoval a vyslovil se o tem, zda skutek, o nějž tu jde, nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 98 a) tr. zák. nebo přečinu útisku podle § 2 odst. (2) zák. ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., které podléhají přísnějšímu trestu než přestupek podle § 411 tr. zák. V tomto směru nelze upříti oprávnění zmateční stížnosti, jež dbajíc zásady platné pro uplatňování zmatku podle § 281 čís. 10 tr. ř. veřejným obžalobcem, nedomáhá se toho, by v úvahu přicházející skutek obžalovaného byl podřaděn i pod ustanovení § 411 tr. zák., i pod ustanovení § 98 a) tr. zák. nebo § 2, odst. (2) zák. o útisku (ideální souběh trestných činů), nýbrž domáhá se zrušení rozsudků v napadeném výroku za tím účelem, by skutek obžalovaného mohl pak býti po případě podřaděn pod ustanovení § 98 a) tr. zák. nebo § 2 odst. (2) zák. o útisku. Rozsudek zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že Jan T. st, vyzval obžalovaného a jeho druha, jež viděl seskočiti s cizího meruňkového stromu a u nichž pak nalezl v brašnách po 5 kg meruněk, by ho následovali na četnickou stanici v Ž. k vůli zjištění totožnosti, ježto nechtěli udati jména a nechtěli říci, odkud mají meruňky, a zjišťuje dále, že se obžalovaný a jeho společník zdráhali výzvy uposlechnouti, že Jan T. st. chtěl proto jízdní kolo obžalovaného obrátiti směrem k Ž. a že obžalovaný uhodil v tomto okamžiku Jana T-e st. hustilkou jízdního kola po hlavě tak, že mu způsobil krvácející ránu, a že toto zraněni trvalo a bolelo 4 až 5 dní. Vzhledem k tomuto zjištěnému stavu věci a vzhledem ke skutečnosti, že obžaloba kladla obžalovanému za vinu, že jednal tímto způsobem za tím účelem, by zmařil zjištění své totožnosti, bylo na nalézacím soudu, by, vyloučiv v souzeném případě skutkovou podstatu zločinu podle § 81 tr. zák. proto, že Jan T. st., vykročiv při zakročení proti obžalovanému z mezí svého formálního oprávnění jako přísežný lovčí hajný, nepožíval ochrany § 68 tr. zák., uvažoval a se vyslovil v rozsudku o tom, zda nedopustil se obžalovaný útokem, o nějž tu šlo, zločinu vydírání podle § 98 a) tr. zák., zda neučinil Janu T-ovi st. skutečně násilí v úmyslu, by na něm vynutil opomenutí, na něž neměl práva, a jsa si toho vědom, že mu nepřísluší právo na toto opomenutí, nebo zda nespáchal svým útokem alespoň přečin podle § 2 odst. (2) zák. o útisku, zda nezpůsobil Janu T-ovi st. s použitím zbraně újmu na těle chtěje tím na napadeném bezprávně vynutiti, by něco opomenul.
Pokud jde o otázku, zda byl Jan T. st. jako osoba soukromá oprávněn vyzvati obžalovaného, by ho následoval za oním účelem na četnickou stanici v Ž., po případě ho tam za tímto účelem dopraviti, jest plně souhlasiti s právním názorem stížnosti, že osobu, jež je podezřelou z trestného činu, který jest stíhati z povinnosti úřední, smí kdokoliv zadržeti za tím účelem, by ji odevzdal příslušné vrchnosti, že toto právo je nutným důsledkem práva v § 86 tr. ř. uvedeného a výronem zájmu státu na zachování právního pořádku a pro jednotlivce, jenž je jako člen státního celku súčastněn na jeho zájmech, konkrétním právem, jež porušiti není zadržené osobě dovoleno (rozh. č. 3136 vid. úř. sb. a j.). Podřadil-li nalézací soud za tohoto stavu věci jednání obžalovaného, o něž tu jde, pod ustanovení § 411 tr. zák. nezkoumav, nespadá-li toto jednání pod přísnější ustanovení § 98 a) tr. zák. nebo § 2, odst. (2) zák. o útisku, zatížil tím rozsudek zmatkem podle § 281, čís. 10 tr. ř. Bylo tudíž odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a napadený rozsudek zrušiti ve výroku odsuzujícím obžalovaného pro přestupek podle § 411 tr. zák. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících. Ve věci samé nemůže nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodnouti, protože v rozsudku a v jeho důvodech nejsou následkem onoho postupu nalézacího soudu zjištěny všecky skutečnosti, jež jest při správném použití hmotného práva položiti za základ rozhodnutí. Proto bylo věc vrátiti soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl (§ 288, odst. 2 čís. 3 tr. ř.). Soudu prvé stolice, jenž se bude věcí znovu obírati, bude při uvažování, naplňuje-li čin obžalovaného skutkovou podstatu zločinu podle § 98 a) tr. zák. či přečinu podle § 2 odst. (2) o útisku, mezi jiným přihlížeti k tomu, že pod pojmy zlého nakládání a způsobení újmy na těle po rozumu § 1 zák. o útisku spadá jen takové působení na tělo jiné osoby, která nemá jiného dalšího účinku, než přechodnou nevolnost, chvilkový pocit nepříjemnosti, a že jde o násilí ve smyslu § 98 a) tr. zák., jakmile nastaly nebo podle povšechné povahy jednání pachatelova mohly nastati účinky vážnější, zejména poruchy těla nebo duševního klidu časově nebo co do stupně rozsáhlejší (rozh. č. 2722 sb. n. s.).

Citace:

č. 3677. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 668-670.