Čís. 3408.

Ke skutkové podstatě zločinu podvodu se vyžaduje po stránce subjektivní, by pachatel jednal v úmyslu někoho poškoditi; ani o škodě ani o tomto úmyslu nelze mluviti tam, kde škoda nemohla z uvedení v omyl (z oklamání) vzniknouti.
Mezi uvedením v omyl a škodou musí býti příčinná souvislost, škoda musí býti způsobena podvodným jednáním.
(Rozh. ze dne 7. března 1929, Zm I 116/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. prosince 1928, jimž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 183 a 184 tr. zák. a zločinem podvodu podle §§ 197, 200 a 203 tr. zák., zrušil napadený rozsudek, pokud jim byl obžalovaný uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., v důsledku toho i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících a věc vrátil nalézacímu soudu, by v rozsahu zrušeni o ni znovu jednal a rozhodl, přihlížeje při tom k pravoplatné části rozsudku.
Důvody:
Zmateční stížnost byla uplatňována jen co do té části rozsudku, kterým byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu. Stěžovatel namítá zřejmě z důvodu zmatečnosti podle čis. 9 a) § 281 tr. ř., že schází náležitost skutkové podstaty zločinu podvodu, totiž škoda z uvedeni v omyl, neboť nalézací soud nezjistil výslechem v rozsudku jmenovaných osob, zda těmto platy nebyly vykonány. Uvádí-li rozsudek, že stěžovatel tyto platy nekonal, nemá přesvědčeni soudu v průvodním řízeni opory. Dále namítá, že nelze mluviti o uvedení v omyl s úmyslem způsobili škodu, poněvadž stěžovatel se v účetnictví nevyznal a jde jen o chyby zaviněné neodborným vedením knih. Ke skutkové podstatě zločinu podvodu se po stránce subjektivní vyžaduje, by pachatel jednal v úmyslu někoho poškoditi. O škodě a ovšem ani o úmyslu, škodu způsobiti, nelze mluviti tam, kde škoda nemohla vzniknouti z uvedeni v omyl, t. j. z oklamáni. Mezi uvedením v omyl a škodou musí býti příčinná souvislost, neboť škoda musí býti způsobena podvodným jednáním. Nalézací soud má za to, že stěžovatel uvedl jednotu pracujícího lidu v omyl tím lstivým předstíráním, že zaknihoval platy pro řečené osoby, které vůbec nekonal, nepraví však, z kterého jednání neb opomenutí oklamané jednotě nebo někomu jinému škoda vzejíti měla a vzešla. Zdá se, že nalézací soud měl na mysli škodu, kterou stěžovatel tím způsobil, že částky z pokladny vzal a si ponechal, ve kterém případě by se jednalo o zpronevěru a nikoliv o škodu, která by byla vznikla podvodným jednání stěžovatele. Námitka stěžovatele, že žádná škoda nevznikla, je ovšem jen pouhým napadením skutkového zjištění nalézacího soudu získaného na základě výsledků průvodního řízení, že jednotě škoda ve výši 2768 Kč vznikla, což jest podle § 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustné. Než námitka obžalovaného učiněná se subjektivního hlediska je přece jen potud oprávněná, že soud nezjistil příčinnou souvislost mezi oklamáním jednoty a zamýšlenou případně nastalou škodou a tím ani nezjistil úmysl § 197 tr. zák. požadovaný, způsobiti škodu podvodným jednání (oklamáním). Poněvadž rozsudek nalézacího soudu v tomto směru neobsahuje zjištění a nelze se obejiti bez nového hlavního přelíčení, vyhověl nejvyšší soud zmateční stížnosti podle § 5 tr. nov. za souhlasu generálního prokuratura již v neveřejném sezení, zrušil rozsudek v napadené části a uznal tak, jak se stalo.

Citace:

č. 3408. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 123-124.