Čís. 3637.

Skutková podstata přestupku útisku nevyžaduje, by nastal účinek pohrůžkou napovězený; důvodem trestnosti jest nátlak na vůli ohroženého napovězením budoucí újmy.
Na rozdíl od § 98 b) tr. zák. nevyhledává skutková podstata přestupku útisku »důvodnost obav«, stačí, že vyhrůžka mohla účinkovati na vůli dotčeného, protože mu bylo za to míti, že pachatel je s to vyhrůžku uskutečniti.
Spadá sem, bylo-li faráři vyhrožováno vyvoláním nepokojů, by bylo docíleno jeho svolení k pohřbení na katolické části hřbitova.
(Rozh. ze dne 24. října 1929, Zm I 642/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 29. června 1929, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem útisku podle § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze přiznati úspěch, pokud, dovolávajíc se, nevhodně ovšem, důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., vytýká rozsudku formální vadu nedostatku důvodů (čís. 5 § 281 tr. ř.) vůbec, pokud se týče nedostatek důvodů logických. Po stránce objektivní namítá stížnost, že výrok, který se stal mezi dveřmi při odchodu po nezdařené intervenci u faráře, vůbec neměl onoho smyslu, který mu soud přikládá, nýbrž že stěžovatel prostě oznámil faráři, že se obejdou i bez jeho svolení a provedou pohřbení nebožtíka sami. Že se výrok stal »jen tak mezi hovorem při odchodu ve dveřích« soud nepomíjí; uvádí to výslovně v důvodech rozsudečných. Dospěl-li soud přes to ke konečnému závěru, že smyslem závadného projevu bylo, pohroziti újmou na těle, svobodě, cti a majetku, nelze tomuto výroku vytknouti nedostatek důvodů, an rozsudek na konci důvodů uvádí, že takovou újmou vyhrožováno bylo z toho důvodu, poněvadž vyhrožováno bylo vyvoláním nepokojů, při kterých by mohla býti ohrožena tělesná bezpečnost, i svoboda a majetek ohroženého. Nelze tu mluviti ani o důvodech nelogických; jest závěrem logickým, zkušenostmi osvědčeným, že při nepokojích nastávají újmy o,noho rázu dosti často. Nelogičnost jest spíše vytknouti vývodům stížnosti, když si vykládá závadný výrok v ten smysl, že faráři mělo býti prostě oznámeno, že si provedou pohřbení sami i bez jeho svolení; tu si zřejmě stížnost neuvědomuje celkový doslov závadného projevu, v němž se netoliko uvádí, že to »provedou sami«, nýbrž i že to »prosadí«, že »vzbouří veřejnost, město a okolí«, že se »postaví i proti četníkům«, že »jim neporučí ani četníci«. Lhostejno je, zda by farář, pokud by se byl dovolal pomoci četnictva, utrpěl skutečně nějakou v zákoně uvedenou újmu, čili nic; podstatou přestupku útisku není, by nastal účinek pohrůžkou napovězený, nýbrž důvodem trestnosti jest nátlak na vůli ohroženého napovězením budoucí újmy. Pokud se tedy rozsudek nevypořádal s touto stížností nadhozenou možností, není vadným podle čís. 5 § 281 tr. ř., poněvadž se nemusel zabývati okolností, která není zákonnou složkou skutkové podstaty § 1 zákona o útisku. Rozsudek není stižen onou vadou ani, pokud neobsahuje důvodů ohledně okolnosti, zdali závadný projev byl způsobilý vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu, neboť na rozdíl od § 98 b) tr. zák. nevyhledává se ke skutkové podstatě přestupku útisku »důvodnost obav«, stačí, že vyhrůžka mohla účinkovati na vůli dotčeného, protože mu bylo za to míti, že stěžovatel je s to, vyhrůžku uskutečniti. Stížnosti nelze přisvědčiti ani, pokud postrádá odůvodnění po stránce subjektivní, ohledně okolnosti, že obžalovaný chtěl pohrůžkami docíliti svolení faráře k pohřbení Štěpána S-y do hrobu na katolické části hřbitova. Tu stížnost pomíjí důležitou větu, obsaženou již v prvním odstavci důvodů rozsudečných, kde soud zjišťuje, že se Hermína L-ová, když farář odepřel povolení k pohřbení na katolickém hřbitově, obrátila na obžalovaného, jednatele spolku Volné myšlénky, by intervenoval u děkana, a že obžalovaný, když to farář znovu odmítl, učinil závadný výrok. Vyslovuje-li soud na tomto skutkovém podkladě konečný závěr, že obžalovaný chtěl projevem docíliti, by farář svolil k pohřbení, nelze tento závěr označiti ani za nelogický ani vytknouti vadu nedostatku důvodů, ano jeho odůvodnění jest spatřovati již v onom předchozím skutkovém zjištění rozsudku o příčině, účelu a průběhu zakročení obžalovaného u faráře. Bylo proto zmateční stížnost jako zřejmě nedůvodnou a pokud se dovolává hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. jako po zákonu neprovedenou ve smyslu § 1 čís. 2 a § 4 čís. 1 a 2 novely k trestnímu řádu zamítnouti již v zasedání neveřejném.

Citace:

č. 3637. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 583-585.