Čís. 3423.

Porušení zákona (§ 33 tr. ř.), nebyl-li ke hlavnímu přelíčení předvolán soukromý účastník (§ 47 čís. 3 tr. ř.), a bylo-li užito jako důkazního prostředku spisů (presidiální zprávy soudu), které nebyly při hlavním přelíčení čteny (§ 258 odst. prvý tr. ř.).
Nikoli již znalost soudu, nýbrž všeobecná neb aspoň širokému okruhu osob žijících ve stejných životních poměrech společná, cestou každému přístupnou dosažitelná znalost skutečností (t. zv. notorieta) sprošťuje od zvláštního provádění důkazu.
(Rozh. ze dne 21. března 1929, Zm I 5/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem; Postupem okresního soudu v Čes. Brodě v trestní věci proti Viktoru W-ovi pro přestupek podle § 1 zák. o útisku byl tím, že ke hlavnímu přelíčení nebyl obeslán soukromý účastník, porušen zákon v ustanovení § 47 čís. 3 tr. ř. a rozsudkem téhož soudu v téže věci ze dne 31. května 1928, pokud se rozsudek odvolává za účely důkazními na spisy, jež při hlavním přelíčení nebyly čteny, byl porušen zákon v ustanovení § 258 odst. prvý tr. ř.
Důvody:
Soukromý účastník Dr. Rudolf T. podal u státního zastupitelství v Praze trestní oznámení na Viktora W-a, v němž uvádí, že podal proti Viktoru W-ovi dvě palmární žaloby o 7759 Kč a o 10074 Kč, že dne 4. prosince 1927 se W. dostavil k němu do advokátní kanceláře a prohlásil, že nevezme-li soukromý účastník obě žaloby zpět a nevzdá-li se svých palmárních nároků, W. na něho udá, že se o radovi vrch. zem, soudu Dr. C-ovi vyjádřil za příležitosti civilního sporu u zemského civilního soudu v Praze, že jest podplacen, a dále že na Dr. T-a udá, že se neuctivě vyjadřoval o některých soudcích v Čes. Brodě, a že to Dr. C-ovi a ostatním dotčeným soudcům přímo ohlásí. Státní zastupitelství v Praze po předběžném vyhledávání navrhlo potrestání Viktora W-a pro přestupek podle § 1. zák. o útisku ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. a rozsudkem okresního soudu v Čes. Brodě ze dne 31. května 1928 byl Viktor W. podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby sproštěn. Rozsudek ten, nebyv napaden, vešel v moc práva. V odůvodnění rozsudku se uvádí, že soud nevzal za prokázané okolnosti potvrzené svědkem Dr. T-em, (jenž vypovídal ve smyslu trestního oznámení) a to pro nevěrohodnost jeho známou soudu z přečetných dozorčích stížností na tamnější soud ve kterých uváděl nepravdivé okolnosti, jak to prokazuje zpráva téhož soudu ze dne 5. února 1927, jež prohlašuje za nesmysl tvrzení jeho (Dra T-a) ve stížnosti k zemskému soudu civilnímu, že sebemenší bagatelní řízení vyžaduje ztráty téměř celého dopoledne a že se spory projednávají s několikahodinovým zpožděním, a jež o Dr. T-ovi uvádí, že jest patrně dědičně zatížen, čemuž také odpovídá obsah letáku obviněným založeného. Také udáním svědků Heleny T-ové, manželky Dr. T-a a Dr. Emila Ř-y, jeho koncipienta, soud neuvěřil, nepokládaje jich údaje za bezvadné pro jich poměr k Dr. T-ovi, pod jehož vlivem se nepochybně jejich svědecké výpovědi staly.
Provedenému řízení jest vytknouti, že ke hlavnímu přelíčení nebyli předvolán soukromý účastník Dr. T., ač se v trestním oznámení i při svém svědeckém výsledku připojil k trestnímu řízení jako soukromý, účastník. Tím bylo porušeno ustanovení § 47 čís. 3 tr. ř. Rozsudek sám pak zřejmě porušuje zákon v ustanovení § 258 odst. prvý tr. ř., podle něhož lze užiti spisů jako prostředků důkazních jen potud, pokud byly u hlavního přelíčení čteny. Rozsudek používá jako důkazu zprávy okresního soudu v Čes. Brodě ze dne 5. února 1927, která nejen že podle protokolu o hlavním přelíčení při hlavním přelíčení nebyla čtena, nýbrž vůbec ani ke spisům této trestní věci nebyla připojena. Chtěl-li soud opříti rozsudek o tuto zprávu, bylo jeho povinností provésti při hlavním přelíčení důkaz opatřením a přečtením tohoto úředního spisu a povinnosti té jej nezbavovala tvrzená V rozsudku okolnost, že nevěrohodnost svědkova jest soudu známou, neboť nikoli již znalost soudu, nýbrž všeobecná neb aspoň širokému okruhu osob žijících ve stejných životních poměrech společná, cestou každému přístupnou dosažitelná znalost skutečnosti (t. zv. notorieta) sprošťuje od zvláštního provádění důkazů. Tyto podmínky notoriety nejsou v souzeném případě po ruce, neboť, nehledíc ani k tomu, že nejde o skutečnost, nýbrž o úsudek (že nevěrohodnost svědkova jest soudu známa), není úřední spis, jehož se rozsudek dovolává, spisem všeobecně každému přístupným, naopak jest to zpráva presidiální, zpráva úřadu administrativního, jež zpravidla ani všem soudcovským úředníkům téhož soudu není přístupna a jejíž použití k účelům důkazním v řízení soudním ať již trestním nebo civilním závisí od svolení nebo souhlasu dotyčné stolice správní, po případě i úřadu této stolici nadřízeného. Nebyl tedy ani z tohoto důvodu postup trestního soudce správný. Bylo proto podle §§ 33 a 292 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 3423. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 178-180.