Čís. 3597.

Zmateční stížnosti na záštitu zákona nelze použiti proti jakémukoli nesprávnému názoru trestního soudu vyslovenému při některém jeho soudním úkonu k jeho odůvodnění nýbrž jen tehdy, měl-li tento právně pochybený názor v zápětí skutečně i nesprávnost výroku nebo postupu soudu.
Návrh na potrestání nestal se až po uplynutí lhůty § 530 tr. zák., byla-li ve lhůtě podána obžaloba pro výrok »drzý« lhář a po lhůtě učiněn návrh na odsouzení pro výrok »sprostý« lhář.
Lhářem jest, kdo vědomě mluví nepravdu; v běžné mluvě lidí průměrné duševní úrovně zaměňuje se však slovo »lež« se slovem »nepravda«; jde o obvinění z opovržlivé vlastnosti ve smyslu § 491 tr. zák., byl-li kdo označen za lháře v onom smyslu.
K odsouzení pro výrok »lhář« nestačí průkaz objektivní nepravdivosti výroku, nýbrž jest třeba dokázati, že pachatel nepravdu pronesl vědomě.
(Rozh. ze dne 26. září 1929, Zm I 555/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací odmítl po ústním líčení zmateční stížnost generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku okresního soudu v Kouřimi ze dne 6. března 1928 v bodě 1., by bylo uznáno právem, že rozsudkem okresního soudu v Kouřimi ze dne 6. března 1928, pokud jím bylo vysloveno, že se návrh na potrestání pro výraz »sprostý« stal až po lhůtě § 530 tr. zák., byl porušen zákon v ustanovení § 530 tr. zák.; vyhověl jí však v bodě 2. a uznal právem, že rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Kutné Hoře ze dne 8. května 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti podle: § 491 tr. zák., byl porušen zákon v ustanovení § 491 odst. druhý tr. zák.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Kouřimi ze dne 6. března 1928 byl obžalovaný, tajemník sdružení cestářů v P., uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 2. listopadu 1927 v K. na schůzi okresních cestářů a tudíž veřejně a před více lidmi nazval Josefa S., tajemníka v K., »lhářem«, čímž ho vinil z opovržlivých vlastností nebo z opovržlivého smýšlení. Rozsudek jest odůvodněn takto: Dne 2. listopadu 1927 konala se v K. měsíční pravidelná schůze cestářů, na které jako referent mluvil soukromý obžalobce Josef S. Po jeho referátu ujal se slova obžalovaný a ve své řeči, ve které se jednalo o článku uveřejněném v časopise »Zájmy okresních cestářů« nadepsaném: »Zástupci našeho sdružení u ministerstva vnitra«, o němž se ve schůzi debatovalo, prohlásil mezi jiným, že soukromý obžalobce jest »lhářem«. Obžalovaný doznal se k výroku: »jestliže soukromý obžalobce prohlásil, že jsme s deputací u ministerstva nebyli a že článek v Zájmech uveřejněný jsme ukradli, je p. tajemník (obžalobce) lhářem«. Slyšený svědek Václav Ch. potvrdil, že, když se mluvilo o shora řečeném článku a o jeho původu, prohlásil obžalovaný, že pokládá obžalobce za pouhého lháře a na cti utrhače; totéž potvrdil svědek Alois P., který slyšel výrok »sprostý lhář« a »na cti utrhač«, což slyšel i svědek Václav R. Soud po provedeném hlavním přelíčení na základě výpovědí oněch svědků vzal za zjištěno, že obžalovaný užil o soukromém obžalobci výrazu »lhář«, a to podle výpovědi svědků s přívlastkem »sprostý« a »na cti utrhač«, tedy rozhodně ve smyslu hanlivém, by ho obvinil veřejně z opovržlivé vlastnosti nebo smýšlení a aniž své hanění odůvodnil, totiž dokázal, že jeho udání jest pravdivé. Výrok »drzý« prokázán nebyl — soukromá obžaloba uvádí totiž závadný výrok v tomto doslovu: »A já slavnostně prohlašuji, že pan tajemník S. jest drzým lhářem« — a rovněž ani výrok podmínečně pronesený, tak jak jej obžalovaný přiznal. Výraz »sprostý« byl sice svědky prokázán, avšak návrh na potrestání stal se až po lhůtě § 530 tr. zák., — navrhl totiž soukromý obžalobce v konečném návrhu při hlavním přelíčení dne 6. března 1928 odsouzení obžalovaného pro slova »drzý lhář nebo sprostý lhář nebo lhář«. Proti tomuto rozsudku ohlásil odvolání jak soukromý obžalobce Josef S. co do viny a trestu, tak i obžalovaný co do viny a trestu, odvolání obžalovaného bylo provedeno. Rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Kutné Hoře ze dne 8. května 1928 bylo odvolání obžalovaného vyhověno, rozsudek prvního soudce byl změněn a obžalovaný podle § 259, čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek podle § 491 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 2. listopadu 1927 v K. na schůzi okresních cestářů, tudíž veřejně a před více lidmi nazval Josefa S-e, tajemníka v K. »lhářem« a takto ho vinil z opovržlivé vlastnosti a z opovržlivého smýšlení. Tím stalo se odvolání soukromého obžalobce bezpředmětným. Rozsudek ten jest odůvodněn takto: Pokud se týče skutkového děje má odvolací soud na základě výsledků průvodního řízení, vylíčených prvním soudcem rovněž za zjištěno, že obžalovaný dne 2. listopadu 1927 v K. na schůzi okresních cestářů, tudíž veřejně a před více lidmi nazval Josefa S., tajemníka v K., »lhářem«. Obžalovaný, který připouští, že nazval soukromého obžalobce lhářem, tvrdí však, že chtěl tím jen kritisovati jednání soukromého obžalobce při schůzi dne 1. října 1927 v K., při které soukromý obžalobce, mluvě o článku, podepsaném i obžalovaným a uveřejněném v časopise »Zájmy okresních cestářů« tvrdil, že obsah článku neodpovídá pravdě, a že jest ukraden. Hledíc k souvislosti, ve které výrok »lhář« byl obžalovaným pronesen, má odvolací soud za to, že obžalovaný tímto slovem tvrdil, že soukromý obžalobce, mluvě o článku, jak shora uvedeno, vědomě tvrdil nepravdu, á byla by podle toho dána objektivně skutková podstata podle § 491 tr. zák. Pachatel jest však jen tenkráte trestným, nedokáže-li, že jeho tvrzení, v souzeném případě, že soukromý obžalobce jest lhářem, jest pravdivé. V tomto směru má odvolací soud na základě spisu okresního soudu v Kouřimi T 727/27 za prokázáno, že soukromý obžalobce byl rozsudkem ze dne 6. března 1928 (potvrzeným odvolacím soudem) uznán vinným přestupkem podle § 491 tr. zák. spáchaným tím, že dne 1. října 1927 na schůzi okresních cestářů v Kouřimi, mluvě o článku s nadpisem »Zástupci našeho sdružení u ministerstva vnitra«, uveřejněném v čísle z 20. září 1927 časopisu »Zájmy okresních cestářů«, na kterém) byli podepsáni mimo jiné také Antonín H., nyní obžalovaný — jako autoři prohlásil, že »článek ten Jest naprostá blamáž, že, jak ve článku jest tvrzeno, podepsaní vůbec u ministerstva a nikde nebyli a že tento článek organisaci, jejímž tajemníkem jest nynější soukromý obžalobce, autoři, i nynější obžalovaný, ukradli«, a také odsouzen a to hlavně z toho důvodu, že pravdivost svého tvrzení nedokázal. Tím má soud odvolací za prokázáno, že soukromý obžalobce skutečně tvrdil něco nepravdivého. Poukazuje-li obžalovaný slovem »lhář« na. toto tvrzení něčeho nepravdivého se strany soukromého obžalobce, mohl tak učiniti vším právem a nelze ho proto uznati vinným přestupkem podle § 491 tr. zák., neboť dokázal, že soukromý obžalobce skutečně vědomě nemluvil pravdu, že lhal. Generální prokuratura dovozuje, že i rozsudkem okresního soudu v Kouřimi, i rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Kutné Hoře byl porušen zákon, a podává proti oběma rozsudkům z důvodu toho zmateční stížnost na záštitu zákona. Pokud jde o rozsudek okresního soudu, dochází sice zmateční stížnost právem k závěru, že odůvodnění rozsudku, že se návrh na potrestání stal až po uplynutí lhůty § 530 tr. zák., spočívá na mylném právním posouzení věci, dovozujíc, že závadný výrok v celém svém doslovu, jenž jest v obžalobě uveden, tvoří jediný čin a nelze jej proto rozčleň ováti v několik dílů a považovati tyto jednotlivé díly za samostatné činy, že se závadným výrokem imputuje soukromému obžalobci opovržlivá vlastnost, lhářství, a že přívlastek ke slovu »lhář« připojený, slouží jen k jeho zdůraznění a zostření, by tím více vyniklo, že obviněný slova toho používá ve smyslu hanlivém, že proto nezáleží na tom, užil-li obviněný, chtěje vlastnost napadeného jako lháře charakterisovati, přívlastku »drzý«, či »sprostý«, poněvadž oba tyto přívlastky příhanu vyjádřenou slovem »lhář« stejným způsobem stupňují. Avšak tím ještě není zmateční stížnost na záštitu zákona opodstatněna. Připouštíť podle výslovného předpisu § 33 tr. ř. zákon tento mimořádný opravný prostředek jen proti rozsudkům;, usnesením, postupu trestních soudů spočívajícím na porušení nebo na nesprávném použití zákona. Podle § 292 tr. ř. vyslovuje zrušovací soud, shledá-li zmateční stížnost na záštitu zákona odůvodněnou, že napadeným usnesením, nebo postupem, řízením nebo rozsudkem, porušen by zákon a byl-li obžalovaný takovým zmatečným rozsudkem odsouzen k trestu, může ho zrušovací soud . . . buď osvoboditi, nebo použiti mírnější trestní sazby, nebo naříditi, by se proti němu řízení znovu zavedlo. Z těchto positivních předpisů zákona jakož i z podstaty zmateční stížnosti podle § 33 tr. ř. jako mimořádného opravného prostředku proti rozsudkům, usnesením a postupu trestních soudů spočívajícím na nesprávném použití zákona vyplývá, že jí nelze použiti proti jakémukoli právně nesprávnému názoru trestního soudu vyslovenému při některém jeho soudním úkonu k jeho odůvodnění, nýbrž jen tehdy, měl-li tento právně pochybený názor v zápětí skutečně i nesprávnost výroku nebo postupu soudu. Toho v souzeném případě nebylo. Přes nesprávný názor okresním soudem jen v důvodech jeho odsuzujícího rozsudku vyslovený, že se návrh na potrestání ohledně výrazu »sprostý« stal až po uplynutí lhůty § 530 tr. zák. vyzněl rozsudek odsuzující obžalovaného zcela podle alternativníhoi návrhu obžalobcova, že obžalovaný označil soukromého obžalobce »lhářem«, aniž byl obžalovaný v některé z ostatních obžalobcem naznačených alternativ (»drzý« nebo »sprostý« lhář) — a to zcela správně — z obžaloby sproštěn nebo z neodsouzení ve smyslu ostatních alternativ jakýkoli důsledek odvozován. Čelí tedy zmateční stížnost generální prokuratury výhradně proti (ovšem nesprávnému) právnímu názoru jen v důvodech rozsudku vyslovenému, než pro rozhodnutí soudu zcela bezvýznamnému, a nelze ji proto z úvah výše uvedených uznati vůbec za přípustnou. Ve směru tom bylo tedy zmateční stížnost odmítnouti.
Naproti tomu jest stížnost odůvodněna, pokud čelí proti rozsudku odvolacího soudu. Lhářem se označuje člověk mající vlastnost, že vědomě mluví nepravdu. V běžné mluvě lidí průměrné duševní úrovně lze se arci často setkati s úkazem, že se slovo »lež« zaměňuje (stotožňuje) se slovem »nepravda«, neboť lidé začasté jsou toho mínění, že, co není pravda, je lež, a že, kdo nemluví pravdu, jest lhářem. Že v souzeném případě nejde o použití slova »lhář« v tomto posléze uvedeném smyslu běžné mluvy, připouští odvolací soud, uváděje v důvodech, že vzhledem k souvislosti, ve které výrok »lhář« by pronesen, jest za to míti, že obviněný tímto slovem tvrdil, že soukromý obžalobce tvrdil vědomě nepravdu. Správně proto odvolací soud uznává, že objektivní skutková podstata přestupku § 491 tr. zák. jest dána, že v označení soukromého obžalobce lhářem jest obvinění z opovržlivé vlastnosti (jak výrok rozsudku správně uvádí, připojuje nadbytečně a ne právě vhodně i »z opovržlivého smýšlení«). Odvolací soud má za to, že se obviněnému podařil důkaz pravdy, neboť má na základě spisu T 727/27 okresního soudu v Kouřimi za dokázáno, že nynější soukromý obžalobce pronesl dne 1. října 1927 na schůzi okresních cestářů, mluvě o článku »Zástupci našeho sdružení u ministerstva vnitra« výrok: »článek ten jest naprostá blamáž, podepsaní na onom článku vůbec u ministerstva a nikde nebyli, tento článek jim, t. j. organisaci, jejíž tajemníkem soukromý obžalobce jest, ukradli«. Než, by někdo mohl býti odsouzen pro výrok »lhář«, k tomu nestačí průkaz objektivní nepravdivosti jeho výroku, nýbrž jest třeba dokázati, že nepravdu pronesl vědomě, t. j. jsa si vědomi toho, že to, co tvrdí, neodpovídá pravdě. V tom směru však rozsudek T 727/27 nic nezjišťuje, obmezujeť se — poněvadž to k řešení otázky viny v onom případě stačilo — na zjištění, že výrok byl pronesen a důkaz pravdy toho, co výrokem tím tvrzeno, nebyl podán. Subjektivní stránkou, zda tehdejší obviněný a nynější soukromý obžalobce přes své lepší vědomí mluvil nepravdu, se onen rozsudek nezabývá. Pochybil proto v této trestní věci odvolací soud, maje jen na základě onoho rozsudku T 727/27 za prokázáno, že nynější soukromý obžalobce při schůzi dne 1. října 1927 mluvil vědomě nepravdu, že lhal. Toto zjištění odvolacího soudu, jež v rozsudku T 727/27 nemá opory, není jinak vůbec odůvodněno, chybí tedy pro zjištění to důvody a odvolací rozsudek trpí zmatkem § 281 čís. 5 (462 čís. 2) tr. ř. Tím se ovšem stává vratkým úsudek odvolacího soudu, že byl podán důkaz pravdy o opovržlivé vlastnosti soukromému obžalobci předhazované. Bylo proto v tomto směru opodstatněné zmateční stížnosti podle § 33 tr. ř. vyhověti, a uznati podle § 292 a 479 tr. ř., jak se stalo.

Citace:

č. 3597. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 505-509.