Č. 10760.
Církevní věci. — Řízení správní: 1. Předpis § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. o tom, že správní úřady jsou povolány naříditi prozatímní opatření ve sporech o povinnosti přispívati ke kultovým účelům, jež přísluší rozhodovati řádným soudům, není dotčen ustanovením § 135 spr. řízení (vl. nař. č. 8/1928 Sb.). — 2. Spor ve smyslu § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. vznikne již tím, že strana odepře plnění, nikoli teprve tím, že věc jest vznesena k rozhodnutí příslušnému orgánu.
(Nález ze dne 4. října 1933 č. 16489.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 2736/23, 9246/31, 6093/26.
Věc: Obec M. proti zemskému úřadu v Praze o prozatímní opatření ve věci příspěvku pro farní beneficium v R.
Výrok: Stížnost, pokud je podána na rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 2 1. listopadu 1930, se zamítá pro bezdůvodnost, pokud směřuje proti výměru okr. úřadu ve Frýdlantě z 12. prosince 193 0, odmítá se pro nepřípustnost.
Důvody: Podáním na zsp v Praze z 1. května 1927 oznámil František V., děkan v R., že přes opětné upomínky neplní obec M. (a ještě další přifařené obce) již od r. 1912 farní příspěvek ročně 60 Kč, k němuž je povinna podle reversu ze dne 25. července resp. 13. srpna 1726, vydaného při zřízení samostatné duchovní správy při kostele v R. V konaném šetření prohlásila stěžující si obec, že politická obec M. sama není povinna farní příspěvek platiti, nýbrž povinnost ta stihá usedlé věřící, na jejichž usedlostech byla povinnost ta knihovně zajištěna. Po mnoho desetiletí obec ovšem příspěvek od jednotlivých občanů vybírala při příležitosti vybírání daní a odváděla jej. Usnesením obecního zastupitelstva ze 7. srpna 1912 obec další vybírání příspěvku odepřela pro nepříjemnosti z toho vzcházející. Z toho důvodu necítí se obec ani na dále povinnou, farní příspěvek vybírati a farnímu úřadu v R. odváděti, poněvadž povinnosti obce jako takové platiti řečený příspěvek vůbec není.
Po dalším šetření vydala osp ve Frýdlantě rozhodnutí z 12. března 1928, jímž na základě ustanovení § 55 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. uznala obec M. povinnou k placení farního příspěvku, poněvadž se reversem z r. 1726 jménem všech svých věřících k placení těchto příspěvků vskutku zavázala.
K odvolání obce M. zrušil zem. úřad v Praze po dalším šetření výměrem z 12. června 1930 rozhodnutí osp-é z důvodu ustanovení § 55 zák. č. 50/1874 ř. z., podle něhož osp nebyla kompetentní k rozhodování o závazku jmenované obce na základě zvláštního titulu, t. j. reversu ze 13. srpna 1726. Rozhodnutí označeno za konečné. Zároveň zem. úřad uložil okr. úřadu, aby rozhodl podle § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. prozatímně o předmětu závazku, jelikož toho vyhledává pilná potřeba správy duchovní, neboť dávky dotčené jsou jako příjem započteny do přiznávky farního obročí v R.
Okr. úřad ve Frýdlantě výměrem z 25. září 1930 vydal pak podle § 56 cit. zák. prozatímní rozhodnutí, že obec M. je kromě ještě dalších obcí ve výměru uvedených povinna příspěvky dříve vybírané a placené farnímu úřadu v R. dále vybírati a farnímu úřadu platiti. Tyto farní příspěvky činí pro obec M. ročně 60 Kč, tedy celkem 1140 Kč. Toto prozatímní rozhodnutí, které je vykonatelné podle ustanovení druhé části vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb., má oporu v dřívější klidné državě pokud se týče v stručně vyšetřených skutečných a právních poměrech a jest odůvodněno pilnou potřebou správy duchovní, neboť dotčené farní dávky jsou jako příjem započteny do přiznávky farního obročí v R.
Odvolání podané z tohoto rozhodnutí obcí M. zamítl zemský úřad v Praze nař. výměrem z 21. listopadu 1930 z těchto důvodů: »Tvrzení, že k rozhodnutí provisornímu podle § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. je třeba kromě pilné potřeby duchovní správy ještě dalšího předpokladu, t. j. dosavadního pokojného držení, zamítá se z toho důvodu, že podmínkou jedinou k provisornímu rozhodnutí podle § 56 cit. zák. je pilná potřeba duchovní správy. Tato podmínka je dána podle rozhodnutí ss-u Budw. 1911/1883 a 6896/1892, započítávají-li se dotčené dávky do příjmu kongruového zaručeného zákonem duchovním, kteří jsou ve veřejné duchovní správě ustanoveni. Zjišťování posavadního pokojného držení anebo vyšetření podle skutečných a právních poměrů stručně vyhledaných týká se jen důkazového řízení. V odvoláni se přiznává povinnost k odvádění dotčených dávek a namítá se pouze, že po delší dobu dávky ty nebyly odváděny a že není povinností obce od povinníků dávky ty vybírati a farnímu úřadu odváděti. Poukazuje se k tomu, že doba v odvoláních uváděná není tak dlouhá, aby opravňovala 1. k námitce, že by vylučovala dosavadní pokojné držení a 2. k úchylce od ustanovení § 3 cis. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., podle kterého příspěvky církevní jest vybírati od obecních orgánů. V hranicích tohoto zákona nařídilo min. vyuč. výnosem z 31. prosince 1877 č. 5 ř. z. z r. 1878, že obecní zastupitelstva i na dále mají obstarávati funkce přikázané farním osadám podle zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. utvořeným. Rozhodnutí provisorní podle § 56 cit. zák. má za účel zaručiti duchovnímu ve veřejné duchovní správě ustanovenému kongruový plat jemu podle zákona příslušející. Podle toho vztahuje se rozhodnutí na všechny částky, které dosud dotčenému duchovnímu nebyly zaplaceny.« Rozhodnutí to označeno za konečné. Zároveň uložil zem. úřad okr. úřadu, aby na základě tohoto rozhodnutí podle § 23 zák. č. 50/74 dávky tyto dosud nezaplacené pro beneficium v R. vymáhal a zprávu o stavu věci do konce prosince 1930 předložil.
Okr. úřad ve Frýdlante výměrem z 12. prosince 1930 intimoval rozhodnutí zem. úřadu stěžující si obci a zároveň, obecnímu úřadu s poukazem na § 23 zák. č. 50/1874 ř. z. uložil, aby dosud nezaplacené dávky do 14 dnů zaplatil.
O stížnosti podané obcí M. uvážil nss toto:
Stížnost namítá na prvém místě, že okresní resp. zemský úřad nebyly příslušný v daném případě zakročiti, neboť podle pravoplatného rozhodnutí zem. úřadu z 12. června 1930 nespadá tato věc vůbec do kompetence úřadů správních a nedostává se proto úřadům správním příslušnosti ani k prozatímnímu opatření v této věci.
Jednaje o této námitce položil si nss nejprve otázku, zda ustanovení § 56 zák. č. 50/1874, o něž žal. úřad opřel své rozhodnutí, je dosud platnou právní normou se zřetelem k tomu, že také správnímu řádu (vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb.) je znám institut prozatímního opatření a urychleného řízení bez podrobného provádění důkazů. Kdyby tudíž předpisy správního řádu upravovaly týž předmět, jehož se týká ustanovení § 56 zák. č. 50/1874 ř. z., pak by v důsledku ustanovení § 135 odst. 1 správ. řádu bylo nutno považovati předpis § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. za zrušený. Leč nss dospěl k názoru, že tomu tak není.
V § 55 odst. 1 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. se stanoví, že spory vzešlé o povinnost přispívati k účelům kultovým rozhodují, je-li plnění takové odvozováno ze všeobecného důvodu příslušnosti k církevní obci, úřady správní v řádném pořadu instančním, žádají-li se však příspěvky z nějakého titulu zvláštního, soudy. V § 56 se pak praví, že kdykoli vzejde nějaký takový spor o příspěvek k účelům kultovým, mohou úřady správní, vyhledává-li toho pilná potřeba správy duchovní, učiniti opatření prozatímní podle posavadního pokojného držení, nebo nebylo-li by možno toto držení ihned vyhledati, podle skutečných a právních poměrů sumárně zjištěných.
Podle § 95 odst. 1 správ. řádu, je-li jisto nebo aspoň pravděpodobno, že strana je povinna plniti, může úřad příslušný k rozhodnutí i před vydáním rozhodnutí o nároku naříditi z moci úřední nebo k návrhu přiměřené prozatímní opatření, je-li nebezpečí, že by povinná strana zavlékla jmění exekuci podléhající nebo že by z jiného důvodu bylo splnění nároku zmařeno nebo značně ztíženo. Ze znění tohoto předpisu je zřejmo, že jeho účelem jest již předem, než bude utvořen exekuční titul, zabrániti tomu, aby plnění, k němuž bude strana pravděpodobně uznána povinnou, nestalo se exekučně nedobytným. Naproti tomu jest institut provisorního opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. dán k tomu, aby po dobu sporu o plnění příspěvků k účelům náboženským nebylo ohrožováno nerušené obstarávání duchovní správy úbytkem příjmů duchovního správce (srov. nál. Boh. A 2736/23), a nemá tedy k zajištění vydobytelnosti plnění, až tu bude pro ně exekuční titul, žádného vztahu. Z toho plyne, že účel obou institutů nikterak není totožný, a že tedy v každém z obou předpisů jde o právní institut odlišný, byť i stejně pojmenovaný; nelze tudíž míti za to, že předpis § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. byl správním řádem z r. 1928 zrušen vzhledem k obsahu § 95 správ. řádu.
Nejinak se to má s ustanovením § 67 odst. 1 a 2 správ. řádu, kde se praví, že, je-li nebezpečí v prodlení, jest úřad oprávněn učiniti neodkladné rozhodnutí nejsa vázán předpisy o řízení. Proti takovému rozhodnutí může strana podati odpor, načež úřad je povinen zahájiti řízení. Z toho jest souditi, že nepodá-li strana proti takovému rozhodnutí odpor, jest věc způsobem právní moci schopným vyřešena. Takový účinek nemůže však nikdy nastati vydáním provisorního opatření na podkladě povšechně zjištěných skutkových a právních poměrů podle § 56 zák. č. 50/ 1874 ř. z., neboť výrok podle § 56 nemůže nahraditi rozhodnutí ve věci podle § 55 cit. zák. Jde tedy zde o právní institut podstatně jiný než v § 67 správ. řádu.
Zjistiv takto, že předpis § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. je dosud platnou normou, projednal nss nahoře uvedenou první námitku stížnosti, ale neuznal ji důvodnou.
Ze znění předpisu § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. a jeho souvislosti s předpisem § 55 téhož zák. plyne, že ustanovení § 56 týká se všech sporů o příspěvky k účelům kultovým bez rozdílu, zda spory ty podle kompetenční normy § 55 přísluší rozhodovati úřadům správním nebo soudům, a že tudíž i tam, kde by podle § 55 spor o příspěvky sám spadal do kompetence soudní, byl by přes to k nařízení opatření prozatímního povolán úřad správní. V tom spočívá další rozdíl předpisu § 56 zák. č. 50/ 1874 ř. z. od ustanovení § 95 odst. 1 a § 67 odst. 1 správ. řádu, podle nichž mohou zasáhnouti pouze úřady příslušné rozhodnouti ve věci samé.
Po stránce meritorní pak namítá stížnost v podstatě, že obci M. byla uložena povinost, k níž po právu není povinna obec, neboť k příspěvkům jsou povinni jednotliví zavázaní farníci, od nichž nemá obec možnost příspěvky ty exekučně vymáhati. Dále popírá stížnost, že tu byl předpoklad pilné potřeby farního obročí, namítá, že rozhodnutí není ve shodě se stavem pokojného držení v době vzniku sporu, neboť v té době obec M. již farních příspěvků nevybírala a neodváděla. Okr. úřad měl tedy v nedostatku pokojné držby rozhodnouti jedině na základě sumárně zjištěných skutkových a právních poměrů. Okr. úřad se sice na tyto poměry odvolává, ale neuvádí, kterého druhu zjištěné skutečnosti vlastně jsou a jak dalece vyžadují opatření podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z.; ani zem. úřad v tom směru nic nevysvětluje aniž doplňuje.
Z nahoře citovaného předpisu § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. jde, že prozatímní opatření podle tohoto předpisu je podmíněno těmito předpoklady: 1. vznik sporu ve smyslu § 55 cit. zák., 2. pilná potřeba duchovní správy; jsou-li tyto dvě podmínky splněny, možno přikročiti k určení obsahu provisorního opatření buď 3. podle posavadní pokojné držby, nebo, nelze-li pokojnou držbu ihned zjistiti 4. podle skutečných a právních poměrů povšechně zjištěných. Pokud jde o předpoklad ad 1. stížnost nepopírá, a není sporu o tom, že tu vznikl spor ve smyslu ustanovení § 55 cit. zák., popírá však splnění předpokladu ad 2.
Jak z obsahu nař. rozhodnutí je zřejmo, spatřuje žal. úřad splnění tohoto předpokladu v tom, že se sporné dávky započítávají do příjmu kongruového držitele farního beneficia v R. Tomuto stanovisku žal. úřadu bylo přisvědčiti. Nss vyslovil totiž po této stránce v nál. Boh. A 6093/26, že zachování příjmů církevního beneficia nutno považovati za »pilnou potřebu duchovní správy« podle § 56 cit. zák. potud, pokud by odpadnutím určitých dávek zmenšena byla zákonitá kongrua duchovního správce.
Stížnost bere ovšem v pochybnost faktum, že sporné farní příspěvky byly vůbec pojaty do fasse držitele r.-ského beneficia a namítá, že stalo-li se tak přece, byly ony příspěvky pojaty do kongruového příjmu beneficiátova neprávem, což prý zem. úřad nezkoumal. Námitky tyto uznal nss nepřípustnými podle § 5 zák. o ss, neboť stěžující si obec ve svém odvolání k zem. úřadu nepopřela skutečnost, že sporné příspěvky byly započítány do kongruového příjmu držitele farního beneficia v R., naopak sama z ní vycházela a také nevzala v pochybnost právní přípustnost započítání oněch příspěvků do kongruového příjmu jmenovaného beneficiáta; neměl proto žal. úřad v odvolání st-lčině podnětu, aby po té stránce nějaké šetření konal a v nař. rozhodnutí se o tom vyslovil. Splnění předpokladu ad 3. — pokojná držba v době vzniku sporu — béře stížnost v pochybnost poukazem na to, že v době vzniku sporu byl stav ten, že obec již farních příspěvků nevybírala a neodváděla. Leč stěžující si obec neprávem klade vznik sporu teprve k onomu momentu, ve kterém se držitel beneficia obrátil na zsp v Praze podáním z 1. května 1927, v němž oznámil, že stěžující si obec přes opětné upomínky neplní již od r. 1912 farní příspěvky, kteréžto podání bylo pak podkladem řízení před úřady správními o meritu sporu. Stěžující si obec v řízení správním sama doznala, že po mnohá desítiletí příspěvky, o něž jde, sama vybírala a držiteli farního beneficia odváděla, ale že usnesením ze 7. srpna 1912 další vybírání příspěvků odepřela. Tímto momentem však přestala pokojná držba, vznikl spor o příspěvek k účelům kultovým (srov. Budw. 469/1901 A, Boh. A 2736/1923, 9246/1931 implicite), aniž bylo třeba, aby věc byla formálně vznesena k rozhodnutí příslušných orgánů úředních. Kdyby se totiž vznik sporu kladl teprve k momentu posléze uvedenému, pak by ztěží kdy mohla býti řeč o »posavadní pokojné« držbě na straně duchovní správy v době vzniku sporu; neboť vznesení věci k rozhodnutí úřadu bude zpravidla předcházeti odepření příspěvků, takže v okamžiku, kdy duchovní správa předloží věc k rozhodnutí příslušnému úřednímu orgánu, nebude tu již držby pokojné. Vznik sporu, který podle § 56 zák. č. 50/1874 ř. z. může býti podkladem prozatímního opatření, musí tedy spočívati již v té skutečnosti, že ve věci plnění příspěvku k účelům náboženským nastala neshoda mezi duchovní správou a činitelem, který dosud příspěvky plnil. Že by držitel farního beneficia faktický stav, vzniklý usnesením obecního zastupitelstva ze 7. srpna 1912, byl později nějakým projevem platně uznal, což by pro posouzení otázky pokojné držby mohlo snad býti relevantní, stížnost netvrdí a ze správních spisů neplyne.
Mohl tedy podle nesporného skutkového stavu právě vylíčeného žal. úřad právem vycházeti z názoru, že v době vzniku sporu, t. j. v r. 1912, byla tu na straně beneficiáta pokojná držba a nebylo pak ovšem již třeba, aby úřad ještě povšechně zjišťoval skutečné a právní poměry.
Z těchto úvah bylo stížnost podanou do rozhodnutí zem. úřadu z 21. listopadu 1930 zamítnouti pro bezdůvodnost, aniž měl nss možnost zabývati se oněmi vývody stížnosti, v nichž se dovozuje, že stěžující si obec není právně povinnou farní příspěvky vybírati a je odváděti; neboť vývody těmi dotýká se stížnost již merita věci, o něž však při prozatímním opatření podle § 56 cit. zák. nejde, nýbrž jen o to, zda v době vzniku sporu o příspěvky kultové byly tyto příspěvky fakticky plněny.
Pokud ke konci stížnosti vznášejí se námitky také proti výměru okr. úřadu ve Frýdlantě z 12. prosince 1930 jako samostatnému úřednímu opatření a žádá se jeho zrušení pro nezákonnost, uvážil nss, že výměr ten je podle svého obsahu jednak intimátem rozhodnutí zem. úřadu, jednak příkazem k plnění ve smyslu předpisu § 96 správ. řízení č. 8/28. Podle odst. 2 tohoto paragrafu lze podati proti příkazu tomu námitky a v dalším instančním pořadu podle § 126 č. 3 odvolání. Výměr okresního úřadu nebyl tedy jednak vůbec samostatným rozhodnutím podle § 2 zák. o ss, jednak nebyl výrokem úřadu v instančním pořadu konečným, nemůže proto býti v důsledku ustanovení §§ 2 a 5 zák. o ss jeho zákonitost nss-em přezkoumávána a bylo proto stížnost, která výtky nedostatku právního poučení nevytýká, v této části odmítnouti pro nepřípustnost.