Č. 10839.

Vojenské věci: Nárok vdovy po legionáři na zaopatřovací požitky, nežili-li manželé ve společné domácnosti z důvodů zdravotních.
(Nález ze dne 8. listopadu 1933 č. 18380.)
Věc: Josefa R. v P. (adv. Dr. Čeněk Brune z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o důchod vdovský.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lka provdala se dne 14. dubna 1907 za Karla R., jemuž dne 3. srpna 1908 porodila syna Jaroslava. Při vypuknutí války nastoupil manžel st-lčin dne 28. července 1914 presenční službu vojenskou, upadl 8. září 1914 do ruského zajetí a přihlásiv se do čsl. zahraničního vojska byl do něho dne 18. října 1917 zařazen. Vrátil se do vlasti 15. září 1919. K žádosti z 24. července 1925, ve které uváděl, že v roce 1919 onemocněl plicní chorobou, pro kterou byl prý asi 4 měsíce léčen v ne- mocnici ve Vladivostoku, která se však nyní zhoršila, byl za účelem přiznání zaopatřovacích požitků podroben dne 30. prosince 1925 superarbitraci, na jejíž základě mno výnosem z 28. prosince 1926 přiznalo jmenovanému, který zatím dne 24. května 1926 zemřel, zaopatřovací požitky podle zák. č. 288/24 od 1. července 1925 až do jeho úmrtí.
Podáním z 28. prosince 1926 žádala st-lka a její syn Jaroslav za přiznání vdovského důchodu a příspěvku na výchovu uvádějíc, že manželství její se zemřelým bylo usnesením okr. soudu v K. z 29. září 1913 dobrovolně od stolu a lože rozvedeno, že však oba krátce po rozvodu manželské společenství opět obnovili a žili ve společné domácnosti ve V. až do vypuknutí války, když manžel nastoupil vojenskou službu. Po svém návratu od vojska že sice manžel její nebydlel se st-lkou a synem, ale že se to stalo pouze ze zdravotních důvodů, ježto se manžel stižený pokročilou tuberkulosou bál, že by ženu a zvláště dítě mohl nakaziti. A protože st-lka nebyla odsouzena pro zločin, že není tu vylučovacích důvodů § 42 zák. č. 76/22.
Mno výnosem z 12. července 1929 poukázalo sice st-lce podle zák. č. 288/24 od 1. června 1926 příspěvek na výchovu pro syna Jaroslava ročních 761 Kč 40 h a to do 2. srpna 1929, dále přídavek na dítě 900 Kč ročně do konce školního roku 1926/27 a od 1. ledna 1928 příplatek podle § 1 zák. č. 80/28 ročních 125 Kč 28 h, ale sdělilo, že o nároku na vdovský důchod bude rozhodnuto až po skončeném průvodním řízení.
Na to vyslovilo mno nař. rozhodnutím, že nemůže st-lce přiznati nárok na vdovský důchod po jejím dne 24. května 1926 zemřelém manželu legionáři Karlu R., poněvadž s ním nežila ve společné domácnosti, ve smyslu odst. b) § 42 zák. č. 76/22. Podle tohoto ustanovení nemá nároku na vdovský důchod vdova, nežila-li se zemřelým ve společné domácnosti, ledaže tak učinila se svolením manželovým, nebo též jeho vinou, nebo ze zdravotních důvodů. Legionář Karel R. byl zařaděn dne 18. října 1917 do čsl. zahraničního vojska v Rusku a vrátil se dne 15. září 1919. Demobilisoval dne 5. března 1920 a po té se již do činné služby vojenské nevrátil. Zemřel dne 24. května 1926 na tuberkulosu plic. Od svého návratu do vlasti žil u svého bratra v Č., kdežto jeho rodina, t. j. manželka a syn žili v Praze. Bylo tudíž zkoumati, proč nežil R. se svou ženou ve společné domácnosti. Vývody vdovy, že se tak stalo pouze z důvodů pokročilé tuberkulosy, jsou vyvráceny odborným lékařským posudkem zdravotního oddělení mno, který zní: »u R. zjistili lékaři v červenci 1919 chronický bronchiální katarh, tedy nikoli otevřenou tuberkulosu. Nebyli-li vyšetřující lékaři o tuberkulose a tedy o infekciositě přesvědčeni, mohl se tím méně R. domnívati, že má tuberkulosu a že je infekciosní. R. demobilisoval 5. března 1920 a žádal o lékařskou prohlídku až 24. července 1925, t. j. za 5 let po demobilisaci resp. po odchodu od vojska. Dá se předpokládati, že by byl R. žádal dříve, kdyby jeho stav byl býval vážný. Sám podotýká, že zhoršení nastalo až v roce 1925. V době po demobilisaci nemohlo se u R. rozhodně jednati o pokročilou tuberkulosu, jednak z důvodu právě uvedeného, jednak proto, že R. zemřel až 24. května 1926, t. j. skoro za sedm let po odchodu od vojska. Lékařsky jest prostě nemyslitelno, že by při pokročilé tuberkulose plic zůstala postižená osoba celých sedm let na živu. Odloučení R. od jeho ženy nestalo se jistě ze zdravotních důvodů, protože po návratu od vojska nemohl si býti R. vědom, že je infekciosní a i kdyby se předpokládalo, že si toho vědom byl, nedá se prostě mysleti, že by někdo po pětiletém odloučení, po útrapách války a zajetí nevrátil se k rodině, nýbrž šel dále do ústraní a vyhledával cizí pomoc a ochranu. Nesoužití po válce nebylo pro nakažlivost R.-ovu, protože Dr. D. potvrzuje, že vyšetřoval R. po prvé, když R. již dlel asi rok v domě svého bratra a tehdy teprve měl »podezření« na tuberkulosu. Nemohlo se tudíž při návratu R.-ově z legií jednati o nemožnost soužití s manželkou z důvodů zdravotních. Ostatně není v případech tuberkulosy předepsána isolace nemocného a není tedy na místě, aby byl tuberkulosní z důvodů isolace od rodiny vlastní odloučen i když se jedná o těžkou tuberkulosu manžela. Také se to nikdy neděje a jest zcela vyloučeno, že by to některý lékař mohl doporučiti. Dr. D. netvrdí, že by to byl doporučil. Vzhledem k ustanovení § 42 odst. b) č. 76/22 bylo proto nárok na důchod vdovský zamítnouti.«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Zákon č. 76/22 o vojenských zaopatřovacích požitcích upravuje v § 81 nároky na výslužné příslušníků čsl. legií stanovil, že nároky pozůstalých po zemřelých (padlých) legionářích jsou nezávislé na čsl. státním občanství, ale že nezbytnou podmínkou jest, že zemřelý (padlý) byl v den úmrtí příslušníkem čsl. legií, což v daném případě není sporno. V příčině nároku na vdovský důchod stanoví pak § 42 cit. zák., — z něhož obě strany vycházejí, — že nároku nemá vdova v případech v tomto § uvedených a to podle bodu »b) nežila-li se zemřelým manželem ve společné domácnosti, ledaže tak učinila se svolením manželovým nebo též jeho vinou, nebo ze zdravotních důvodů«.
Nař. rozhodnutí odepřelo st-lce nárok na vdovský důchod v podstatě z důvodu, že nežila se svým manželem ve společné domácnosti a že její vývody, že se tak stalo pouze z důvodů zdravotních (pro pokročilou tuberkulosu), byly výsledky provedeného šetření vyvráceny. Stížnost vytýká v tomto směru vadnost řízení, které prý zůstalo neúplným proto, že nebylo zjištěno, že st-l byl již před odjezdem svým na frontu nemocen tuberkulosou a že si této nemoci byl plně vědom, že již v této době byl v lékařském ošetřování Dra St., který sám mu doporučoval pobyt na Pleši za účelem léčení tuberkulosy. Že st-lka nežila se svým zemřelým manželem ve společné domácnosti, stížnost nepopírá.
Nss neshledal tuto námitku přípustnou. Podle ustanovení § 6 odst. 2 zák. o ss není totiž každá neúplnost skutkového zjištění, tvořícího základ nař. rozhodnutí, vadou odůvodňující jeho zrušení, nýbrž nss může rozhodnutí správního úřadu jako vadné zrušiti pro neúplnost skutkové podstaty jen tehdy, potřebuje-li tato doplnění v podstatných bodech. Po této stránce není však stížnost dostatečně konkretisována (§ 18 cit. zák.) nenaznačujíc, v jakém směru nedostatek zjištění tvrzených skutečností měl nepříznivý vliv na rozhodnutí v odpor vzaté, resp. co st-lka chtěla z nich vyvozovati a proč je tedy považuje za podstatné. Nemohl se jí tudíž nss zabývati.
Dále vytýká stížnost vadnost řízení v tom, že prý naříkané rozhodnutí nevyčerpalo všech bodů st-lčiny žádosti posuzujíc její nárok při od- loučeném bydlišti pouze s hlediska důvodů zdravotních, ač prý st-lka v žádosti své výslovně uvedla, že odloučení od domácnosti manželovy stalo se na přání manžela a tedy s jeho souhlasem, protože se manžel bál, že by mohl tuberkulosou, kterou trpěl, nakaziti svého syna.
Námitku tuto nemohl nss uznati dvodnou, protože jest v odporu se spisy. V žádosti z 28. prosince 1926, sepsané advokátem, žádala st-lka spolu se svým synem Jaroslavem, studujícím, o přiznání vdovského důchodu resp. příspěvku na vychování až do dokončení středoškolských studií od 1. června 1919 uvádějíc, že splněny jsou ohledně nich všechny předpoklady zákonem požadované, že je manželkou invalidy, sňatek že byl uzavřen před vystoupením manžela z činné služby a že tomuto bylo přiznáno výslužné a dovozovala výslovně: »Vylučovacích důvodů § 42 v daném případě není; jest sice pravda, že Karel R. po svém návratu z vojska nebydlel se svou manželkou a synem, stalo se tak však pouze ze zdravotních důvodů, ježto Karel R. stižený pokročilou tuberkulosou bál se, že by ženu a dítě, zvláště pak toto mohl nakaziti. Nebyla také odsouzena pro zločin, odsouzení pro přestupek § 411 nároku na vdovský důchod jí nezbavuje.« Z tohoto znění žádosti zřejmo, že st-lka opírala nárok svůj na vdovský důchod, kterého by jinak pro odloučení bydliště od svého manžela neměla, pouze o skutečnost, že oddělené bydliště bylo odůvodněno zdravotními důvody, netvrdila však, že by důvodem jeho bylo přání a tedy souhlas manželův, resp. jeho svolení. Neměl proto žal. úřad příčiny, aby se zabýval nárokem st-lky opřeným i o druhou eventualitu § 42 lit. b) zák. č. 76/22, kterého neuplatnila a o němž proto rozhodnuto nebylo.
Stížnost jde však ještě dále dovozujíc vadnost řízení proto, že prý bylo povinností žal. úřadu, když se st-lka domáhala nároku na vdovský důchod tak, jak ji podle zák. přísluší, přihlížeti ke všem bodům § 42 b) a proto zjistiti, zda manžel st-lčin nenese na odděleném bydlišti viny, či zda tento způsob života sám nevolil a s ním nesouhlasil. Stížnost stojí tedy na stanovisku, že stačí pouhé tvrzení nároku podle zák., aby úřad z povinnosti úřední veškeré jeho skutkové podklady zjišťoval a ze všech možných hledisk zákonných posuzoval.
Ani v tomto směru nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Ani zák. č. 76/22 úřadu povinnosti té neukládá, ani ze všeobecných zásad řízení správního nelze ji dovoditi. Pokud jednotlivý zákon jinak nestanoví, jesi pro činnost správního úřadu na základě zákroku strany uplatňujícího určitý nárok podle zák., rozhodným především obsah žádosti. Přiznává-li zákon nárok za různých eventualit a nedává-li podání sírany svým obsahem žádné pochybnosti úřadu, kterou z těchto eventualit strana uplatňuje, není důvodu, pro který by měl úřad posuzovati žádost strany z moci úřadu i podle jiné eventuality zákonné, než na které staví svůj nárok strana a prováděti šetření s hledisek stranou neuplatněných. Příčilo by se to zásadě procesní ekonomie.
V daném případě, jak již shora uvedeno, nezavdávalo znění st-lčiny žádosti z 28. prosince 1926 příčiny k pochybnosti o tom, o kterou z eventualit § 42 b) zák. č. 76/22 st-lka nárok svůj opírá; neukládá-li cit. zákon úřadu povinnosti, aby z moci úřadu podmínky nároku toho zjišťoval bez zřetele k obsahu žádosti, pak nelze uznati, že by nař. rozhodnutí bylo neúplné, když neposuzovalo st-lčin nárok podle eventualit, kterých se nedovolávala.

Citace:

Č. 10839.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 576-580.