Č. 10 700.

Četnictvo: I. * Zákonu neodporuje ustanovení § 18 vl. nař. č. 96/30, jímž byla v odst. 1 B a) vrchním strážmistrům ve smyslu § 10 zák. 186/20 a vrchním strážmistrům I. a II. tř. ve smyslu výnosu min. vnitra z 26. února 1919 č. 2017 (Vest. četn. č. 1/1919) stanovena pensijní základna podle II. platové stupnice § 132 zák. č. 103/26, i když byli veliteli stanic. — II. * Četnický vrchní strážmistr, který byl velitelem stanice a odešel před účinností zák. č. 232/22 do výslužby, nemá nároku, aby při úpravě odpočivných platů podle zák. č. 70/30 stanovena byla jeho pensijní základna podle I. platové stupnice § 132 plat. zák.
(Nález ze dne 11. září 1933 č. 8 146/31.)
Prejudikatura: Boh. A 10 484/33.
Věc: Čeněk K. v R. proti ministerstvu vnitra o četnické pensijní požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl dnem 1. května 1892 po zkušební době počavší dnem 6. července 1891 převzat do sboru četnictva, pak v hodnosti strážmistra I. třídy byl dnem 28. října 1918 převzat do svazku čsl. četnictva a dne 1. března 1919 povýšen na vrchního četnického strážmistra I. tř., kterážto hodnost v roce 1920 změněna na vrchního strážmistra. Dnem 1. května 1921 byl st-l na základě superarbitračního nálezu z 22. února 1921 jakožto »invalida ke každé službě neschopný« přeložen na trvalý odpočinek s roční pensí 9 910 Kč.
Ke st-lově přihlášce z 24. července 1930 o úpravu odpočivných požitků podle zák. č. 70/1930 vyměřilo zem. četn. velitelství v Brně výměrem z 21. srpna 1930 se souhlasem zem. fin. ředitelství v Brně st-li na základě cit. zák. vzhledem k pensijní základně 17 508 Kč, určené podle §§ 18 B, 51 a 52 vl. nař. č. 96/30, místo dosavadních odpočivných požitků od 1. ledna 1930 výslužné 17 508 Kč ročně, t. j. 100% pensijní základny 17 508 Kč (služné II./6. platové stupnice 15 408 Kč, četnický přídavek 2 100 Kč) na dobu trvalé výslužby.
Odvolání st-lovo z tohoto výměru zamítlo min. vnitra nař. výnosem z těchto důvodů: »Dnem 1. května 1921 byl jste jako vrchní četnický strážmistr s požitky 13. platového stupně II. platové stupnice § 10 zák. z 19. března 1920 č. 186 Sb. přeložen do trvalé výslužby. Byla Vám proto podle ustanovení § 18 odst. 1 B lit. a) a odst. 3 cit. vl. nař. pensijní základna určena na základě Vaší pro postup v požitcích započítatelné služební doby 35 roků, 3 měsíců a 26 dní nejprve v III. platové stupnici nejvyšším služným 14 000 Kč a potom ve II. platové stupnici (§ 132 plat. zák.) služným nejblíže vyšším 15 408 Kč.«
O stížnosti nss uvážil:
Proti stanovení pensijní základny vyplývající ze služného brojí stížnost námitkou nezákonnosti, kterou spatřuje v tom, že žal. úřad určil pensijní základnu st-lovu postupem stanoveným v § 18 odst. 1 B lit. a) a odst. 3 vl. nař. č. 96/30. St-l má za to, že mu přísluší pensijní základna podle I. platové stupnice § 132 plat. zák. č. 103/26, a snaží se tento svůj názor dovoditi v prvé řadě ze souvislosti § 1 zák. č. 70/30 s předpisy §§ 153—156, 158—160, 162—164 plat. zák. č. 103/26. Z této prý plyne, že dnem stanoveným v § 10 zák. č. 70/30 platí pro pensisty v tomto zákoně jmenované předpisy o pensích zákona platového a že proto služné a přídavky, jež tvoří ve smyslu § 154 zák. posléz citovaného pensijní základnu, mohou býti posuzovány co do číselné výše jen podle příslušných předpisů plat. zák.
Stanovisku tomu nemohl však nss přisvědčiti. Jak vyslovil již v nál. Boh. A 10 484/33, jest sice pravda, že zákon č. 70/30 vztáhl ustanovením § 1 na zmíněné pensisty předpisy plat. zákona o odpočivných a zaopatřovacích platech (část VI.), ale v předpisech těch nelze nalézti podklad pro určení číselné výše pensijní základny pro nové odpočivné platy. Tuto otázku řešil zákon č. 70/30 v § 5, v němž přenesl svou normotvornou činnost v příčině určení výše pensijních základech na vládu, stanoviv současně pro rozsah dotčených abstraktních norem směrnice dvojího druhu: Určil, že má vláda při vydání norem těch vžiti zřetel k služebnímu poměru, v němž byl zaměstnanec v době odchodu do výslužby, a vedle toho, že normy ty nemají obsahově přesahovati míru stanovenou převodovými předpisy plat. zák. V tomto druhém směru tvořila tedy převodová ustanovení plat. zák. horní hranici číselného rozsahu úpravy ponechané v § 5 zák. č. 70/30 vládě. Tím bylo však zákonodárcem jasně vysloveno, že pro zmíněnou úpravu pensijních základen nemají platiti všechna požitková ustanovení plat. zák., nýbrž toliko ta, o nichž mluví část převodová. Bylo proto povinností vlády, aby přihlédla, vydávajíc předpisy o pensijních základnách, mimo jiné k převodovým ustanovením plat. zák. a podle nich úpravu tu provedla. Ustanovením tím jest pro četnické gážisty mimo hodnostní (služební) třídy § 191 plat. zák., který rozlišuje mezi účetnickými strážmistry, četnickými vrchními strážmistry a četnickými vrchními strážmistry-veliteli stanic a přiznává služné v I. platové stupnici § 132 plat. zák. toliko posléz jmenovaným četnickým gážistům mimo služební třídy. Nemohla proto ani vláda, plníc příkaz zák. č. 70/30, zařadili četnické vrchní strážmistry-pensisty v § 18 vl. nař. č. 96/30 do služného I. platové stupnice a jest stížnost na omylu, spatřuje-li porušení práv st-le-četnického vrchního strážmistra v. v. v tom, že nebyla zařazena tato kategorie četnických gážistů mimo služební (hodnostní) třídy ve výslužbě pro určení nových pensijních základen do služného I. platové stupnice.
Opak nevyplývá ani z další argumentace stížnosti, která jest založena na výkladu druhé ze shora uvedených směrnic § 5 zák. č. 70/30 a dovozuje, že cit. vl. nař., pokud v § 18 určuje pensijní základnu ze služného I. platové stupnice § 132 plat. zák. č. 103/26 jen pro četnické vrchní strážmistry-velitele stanic, pokud se na ně vztahoval zák. č. 232/22 a vylučuje tím z úpravy pensijní základny podle této platové stupnice četnické vrchní strážmistry, kteří byli veliteli stanic, ale byli přeloženi před účinností zák. č. 232/22 do výslužby, — odporuje zákonu. Stížnost vyzdvihuje na tomto místě, že měla vláda podle § 5 zák. č. 70/30 určiti pensijní základny také podle služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby. Zákon č. 232/22 neupravoval však služební poměry vrchních strážmistrů-velitelů stanic, nýbrž stanovil pouze nově jejich služební požitky; služební poměr vrchních strážmistrů-velitelů stanic zůstal prý tímto zákonem nedotčen a není prý rozdílu mezi služebním poměrem četnických vrchních strážmistrů-velitelů stanic pensionovaných před 1. červencem 1922 jakožto dnem účinnosti zák. č. 232/22 a po tomto dni.
Podle toho rozumí stížnost pojmem »služební poměr« v § 5 zák. č. 70/30 toliko služební postavení četnických gážistů mimo hodn. třídy s hlediska předpisů o organisaci služby a s ní spojených hodností bez zřetele na postavení požitkově-právní a má za to, že mělo vl. nař. toliko podle oněch znaků vydati předpisy o určování pensijních základen, resp. o výši služného jako základu nové pensijní základny.
Leč stížnost se mýlí. Jak nss odůvodnil již ve shora citovaném nál., dlužno »služebním poměrem« v § 5 zák. č. 70/30 vyrozumívati právní a služební postavení, jaké zaujímal ten který zaměstnanec v den skončení činné služby ve všech jeho vztazích, tedy i po stránce požitkové. Toto služební postavení mělo podle vůle zákonodárcovy zůstati nezměněno při nové úpravě pensí a nemělo tedy vládní nařízení nic měniti ani na kategorii, hodnosti a postupové skupině, ani bráti zřetel k těm změnám, jež nastaly v personálním zákonodárství v době po odchodu do výslužby v té které kategorii zaměstnanecké. Jest proto na omylu stížnost, domnívá-li se, že myslí zákon »služebním poměrem« toliko postavení služební v době odchodu do výslužby s hlediska organisačního, resp., že chce, aby se hledělo při vydávání norem o určení pensijní základny také k tomu, jak je místo, které ten který pensista svého času zastával, systemisováno v době vydání vl. nař. č. 96/30. Za tohoto stavu nelze ovšem uznati důvodným ani názor, že mělo vl. nař. vžiti zřetel k tomu, jaké služební požitky by byl četnický pensista měl, kdyby se byl dočkal v činné službě účinnosti zák. č. 232/22.
Leč stížnosti nelze dáti za pravdu, ani pokud zmíněnou námitkou chce dovoditi, že zák. č. 232/22 nepřinesl žádné organisační změny ve služebním postavení četnických gážistů mimo hodn. (služební) třídy a že proto vyloučení četnických vrchních strážmistrů, kteří byli veliteli stanic, ale odešli do výslužby před účinností zák. č. 232/22, z úpravy pensijní základny podle služného I. platové stupnice, příčí se zákonu. I když zák. č. 232/22 upravuje podle svého nadpisu služební požitky četnických vrchních strážmistrů, kteří jsou veliteli stanic (okresů), nelze přece přehlédnouti, že nakládá se tu s uvedenými příslušníky sboru čsl. četnictva jako se samostatnou, novou organisační složkou jeho a že služební poměr této nové složky byl na rozdíl od ostatních četnických vrch. strážmistrů, i těch, kdož před účinností tohoto zákona funkci velitele stanic zastávali a do výslužby byli přeloženi, jinak upraven nejen požitkově, ale i tím, že velitelství stanice (okresu) po případě rovnocenné služby stanoveny podmínkou pro dosažení, resp. podržení nové platové stupnice, zavedené tímto zákonem vedle dvou dosavadních stupnic podle zák. č. 186/20 (§§ 10 a 15). Nelze proto důvodně tvrditi, že by zákon č. 232/22 nebyl přinesl organisační změny ve služebním postavení četnických gážistů mimo hodnostní (služební) třídy.
Z těchto úvah dospěl nss k právnímu názoru, že neodporuje zákonu ustanovení § 18 vl. nař. č. 96/30 tím, že neurčilo pensijní základnu četnických vrch. strážmistrů ve smyslu § 10 zák. č. 186/20 a vrch. strážmistrů I. a II. třídy ve smyslu výn. min. vnitra z 26. února 1919 (Věstník četnictva č. 1/1919), kteří, ač byli veliteli stanic, odešli do výslužby před účinností zák. č. 232/22, t. j. před 1. červencem 1922, postupem stanoveným v odst. 4 cit. paragrafu podle 1. platové stupnice § 132 plat. zák. č. 103/26, nýbrž v odst. 1 B a) a 3 podle II. platové stupnice cit. paragrafu plat. zák.
St-l odešel do výslužby dnem 1. května 1921 a byl v den skončení činné služby četnickým vrch. strážmistrem, jestliže tedy žal. úřad při stanovení pensijní základny st-lovy postupoval podle předpisu § 18 odst. 1 bodu B lit. a) vl. nař. č. 96/30 a určil pensijní základnu jeho způsobem uvedeným v odst. 3 téhož paragrafu, nelze důvodně tvrditi, že by se byl při tom opřel o předpis, jenž zákonu neodpovídá, a že by proto postup úřadu byl nezákonným. Poukazuje-li stížnost na to, že st-l byl v době skončení své činné služby velitelem stanice a vykazoval podmínky pro dosažení hodnosti četnického vrch. strážmistra-velitele stanice, stačí uvésti, že v té době platil výn. min. vnitra ze 4. srpna 1920 (Věstník četnictva č. 13/1920), který stejně jako zák. č. 186/20, upravující požitky čsl. četnictva, neznal ještě »četnických vrch. strážmistrů-velitelů stanic« ani co do hodnosti, ani požitkově jako samostatnou složku četnických gážistů mimo hodnostní (služební) třídy a že podle § 5 zák. č. 70/30 jest nerozhodno, zda byly u st-le v době skončení činné služby splněny podmínky pro povýšení do vyšší hodnosti, resp. pro dosažení vyšší platové stupnice, nýbrž že záleží jen na tom, v jaké hodnosti, resp. platové stupnici skutečně toho dne byl. četničtí vrchní strážmistři, i když byli veliteli stanic, byli před účinností zák. č. 323/22 zařazeni do II. platové stupnice zák. č. 186/20 stejně jako všichni ostatní četničtí vrchní strážmistři. Že by však byla III. platová stupnice zavedená pro »četnické vrchní strážmistry-velitele stanice« (srovn. důvovodou zprávu k vl. návrhu zák. č. 232/22, č. tisku 3593/1922 posl. sněm. N. S.) teprve zákonem č. 232/22, byla zákonem č. 70/30 rozšířena i na ty »četnické vrchní strážmistry«, kteří byli sice veliteli stanic, ale odešli do výslužby před účinností zák. č. 232/22, stížnost netvrdí.
Nenáležel-li však st-l v den skončení činné služby do kategorie četnických vrch. strážmistrů-velitelů stanic« ve smyslu zák. č. 232/22, nelze uznati, že by mu příslušel nárok na určení pensijní základny podle I. platové stupnice § 132 zák. č. 103/26.

Citace:

č. 10 700. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 240-244.